Nováček Smart Press je Martin Škoda, student česko-španělského gymnázia v Českých Budějovicích, pro kterého je vaření hobby. Také o něm napsal knížku „Škoda nevařit: Kuchařka plná hudby". I proto je to pro něj zábava, z receptů sálá nadšení, voní už na papíře. Je znát, že si jídla i fotil. Čtenáře asi překvapí, že je mu sedmnáct, knihu psal v šestnácti.

S každým receptem souvisí jeden hudební hit, ale kniha CD s nimi neobsahuje. „I nás to napadlo, ale bylo by těžké a drahé to zrealizovat," řekla pro Deník Olga Formanová ze Smart Press.

Sympaťák u plotny

Martine, už v devíti letech vás prý inspiroval pořad Jamieho Olivera. Čím byl uchvacující?
Byl to asi první okamžik, kdy mě gastronomie zaujala. Mladý, energií nabitý sympaťák za plotnou, který lidem ukazoval, že vaření je hlavně o zábavě a o radosti z vaření.

Které první jídlo jste, Martine, uvařil? V kolika letech, o co šlo?
Začal jsem vařit v devíti. První jídlo, které jsem uvařil? Byl to dort z pudingu s lentilkami. Dokonce jsem si ho i vyfotil! Je to můj první zdokumentovaný výtvor.

Pomáhal jste odmala mamince v kuchyni? Asi spíš ne, že?
Jestli je tím myšleno od úplně útlého věku, tak to určitě ne. Mojí jedinou činností bylo lámání plastových vařeček ve školce holkám, které si tam hrály v kuchyňkách.

Takže…
Moje nadšení pro jídlo a vaření se začalo projevovat postupem času. Pamatuju si na jedno léto (ještě než jsem zjistil, kdo je Jamie Oliver), když jsme byli s rodinou u moře v Chorvatsku a já si tam skoro každý den u jednoho týpka kupoval plněnou housku s grilovaným masem, byla šíleně dobrá. Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem si stavěl gril z větví a griloval na něm kameny.

Mnozí vás, Martine, označují právě za českého Jamieho; co máte společného a jaký je naopak mezi vámi rozdíl?
Rozhodně tím největším rozdílem je to, že on je profík s mnohaletou zkušeností a já jsem sedmnáctiletý hošík, který sice už o vaření něco málo ví, ale ani zdaleka ne tolik jako on.
Jamie cestuje po celém světě, získává informace o jednotlivých kuchyních přímo od tamějších obyvatel a setkává se s úplnou špičkou v oboru. Já sice už měl také možnost podívat se na spoustu míst a seznámit se se zajímavými lidmi, ale ten rozdíl je tam opravdu hodně znatelný. Jamie toho už i dost dokázal jeho kampaně, různé pořady a aktivity jsou podle mě velkým přínosem!

Jamie je inspirace

V čem?
No spousta lidí mluví o tom, jak je něco špatně, jak jsme obézní, nemocní, špatně jíme a neradi si připravujeme poctivé domácí jídlo. Jenže nic pro to, aby se to změnilo, na rozdíl od Jamieho, nedělají. Jamie je pro mě inspirací také svým přístupem k vaření rustikální styl, přirozenost a nápaditost jeho jídel mě prostě baví. No a právě asi to pojetí přípravy jídla spojené s pohodou v kuchyni je to, co nás, tedy mě a Jamieho, nejvíce spojuje.

Není tak úplně obvyklé, aby sedmnáctiletý kluk (tehdy vám navíc bylo ještě šestnáct) napsal kuchařku. Proč jste se vlastně rozhodl svoje recepty a myšlenky dát na papír?
V tomto věku se většina lidí zaměřuje na úplně jiné věci, kterým se samozřejmě věnuju i já, jelikož mimo vaření mám spoustu dalších aktivit. Ale zpátky ke kuchařce. Ten nápad se zrodil ke konci roku 2010. Dlouho si totiž uvědomuju, že spousta věcí týkajících se gastronomie v Česku funguje dost špatně, a s aktuální situací nejsem spokojen ani teď.
Nepatřím ale k těm, co jen vše kritizují a nedělají nic pro zlepšení. Chtěl jsem tedy aspoň nějakým způsobem trochu přispět k tomu, aby se něco změnilo, a ukázat svým vrstevníkům, že na tom, udělat si fajn jídlo, není nic složitého. I já dříve někdy chodil do fastfoodu, kupoval polotovary a cpal do jídla chemická dochucovadla. Rozhodl jsem se to však změnit a myslím, že se mi to docela povedlo. Chci ostatní přesvědčit, že když jsem to dokázal já, i oni to zvládnou. Proto jsem napsal kuchařku.

„Škoda nevařit: Kuchařka plná hudby" je úplně jiná než ostatní knihy. Jak ji vnímáte vy?
Jako knihu, kterou jsem se snažil udělat nejlíp, jak dokážu, a věnoval jí spoustu bezesných nocí, několik měsíců každodenní práce a svých myšlenek. Snažil jsem se vytvořit kuchařku, která mladé zaujme, nebude se podobat žádné jiné české kuchařce, která jim gastronomii představí očima jejich vrstevníka a podle které si všichni dokážou v pohodě uvařit. Jelikož tu žádná podobná nevyšla, neměl jsem srovnání, většinu věcí jsem musel domyslet sám. Příprava pro mě byla obrovská zkušenost, protože jsem mohl pracovat s naprostou špičkou od nejlepších grafiků po profesionály z nakladatelství. Doufám, že to mělo smysl a třeba se opravdu i něco k lepšímu posune.

Jiná taková tu není

Grafiku tvořili renomovaní grafici. Jak jste se k nim dostal, v čem byla ta výjimečnost?
Chtěl jsem, aby to byla moje kuchařka po všech stránkách, tvořila kompaktní celek. Grafická stránka čtenáře ovlivní minimálně nastejno jako obsah. Hledal jsem někoho, kdo běžně kuchařky netvoří, u koho bude výsledek stát za to. To se povedlo díky tátovi, přes kterého jsem se dostal ke grafickým designérům Robertu Jansovi a Petru Bosákovi. Kniha získala krásně čistý layout, vybral se výborný papír a kluci vytvořili speciální otevřenou vazbu, která celek dotvořila. Alexey Klyuykov pro knihu vytvořil ilustrace, Johana Pošová nafotila portréty. Výsledek se žádné jiné české kuchařce nepodobá.

Co byste si přál, aby se touto knihou změnilo?
Mým jediným přáním je, aby mladé lidi začalo vaření víc bavit, aby si čas v kuchyni užili, ale stále měli na paměti, že když nebudou vařit každý den, svět se nezboří. Chci jim gastronomii představit jinou formou, a když to bude právě má kuchařka, která jim chuť k vaření trochu dodá, a zkusí si podle ní něco připravit, bude to super!

Jak jste volil hudbu receptům?
Snažil jsem se, aby hudba k jednotlivým jídlům aspoň trochu ladila. Když jsem vybíral skladby, šlo mi o to udržet je v podobném duchu, jako jsou jídla. Do kapitoly Na stres a kocovinu jsem vybíral klidnější věci, které budou odpovídat rozpoložení, v němž se asi každý z nás bude nacházet. Do kapitoly Party na grilu jsem volil songy rychlejší, pohodové, které vytvoří dobrou kulisu pro grilování, ale můžou pomoci rozjet i následnou party.

Vařil pro 800 hostů

Na jaký zážitek z cest spojený s gastronomií nezapomenete?
Takových mám spoustu, třeba si vzpomínám na den, kdy jsem v Kanadě pomáhal v jedné italské restauraci. Připravovali jsme osmichodové menu asi pro 800 hostů. Bylo to neuvěřitelné množství práce hlavní chody jsme servírovali asi půl hodiny ale i neuvěřitelné množství jídla. Jen příprava talířů s ovocem mi zabrala dobré tři hodiny. Oloupat a nakrájet 50 ananasů, 150 pomerančů či 500 jahod dá dost zabrat!

Ochutnal jste také?
Samozřejmě, a právě to se mi trochu vymstilo. Onoho večera, když jsem v práci skončil, jsem si myslel: „Tak to je můj konec!" Tak „nažraně" jsem se nikdy necítil, nemohl jsem se hýbat, skoro ani chodit. To byl extrém, od té doby se s množstvím jídla dost hlídám.

Jídlo a adrenalin

A co adrenalin, dobrodružství a jídlo? Jde to dohromady?
Rád vzpomínám na návštěvy kuchyní v restauracích Jamieho Olivera v Londýně. Cestování je celkově dobrodružství a zážitků je spousta, jen je trochu problém, když například jedete z Kanady do USA bez amerického víza, zpáteční cesta je pak docela adrenalin.

Která země má gastronomii na vysoké úrovni?
Určitě Španělsko, Anglie, Rakousko nebo třeba Kanada. Tam si můžete zajít skoro kamkoli a téměř vždy dostanete výborné, čerstvé jídlo, které chutná skvěle.

Naši gastronomii často kritizujete. Co vás na ní štve, co by se mělo změnit? Co pro to může každý z nás udělat?
I když se zdejší gastronomická situace zlepšuje, není podle mě zdaleka ideální. Takový názor sdílím s mnoha dalšími. Mrzí mě, že česká kuchyně je na mnoha místech tak znehodnocovaná, že lidé upustili od tradic, které k ní patřily, a práci si ulehčují, jak jen to jde.

Například?
Většina lidí má pod českou kuchyní zafixovaná jen jídla, jako je svíčková nebo knedlo-vepřo-zelo. Přitom existuje kupa dalších pokrmů, které do naší kuchyně výborně zapadají, jsou lehké a chutnají skvěle. Podle mě se za českou kuchyni dá označit vše, co se u nás vypěstuje nebo tu vyroste a co kuchař s ohledem na daný produkt připraví.

Vařit poctivé jídlo

Co vás na české kuchyni štve?
Třeba že si nevážíme možností, které nám Česká republika dává. Že to nejlepší, co vyprodukujeme, prodáváme levně do zahraničí a kupujeme si horší a dražší výrobky z ciziny. Myslím, že každý by podle svých možností měl začít u sebe a pokusit se nějak pomoci tuhle situaci změnit. Měli bychom se vrátit k základům a vařit poctivé jídlo s ohledem na sezonu, a když nebudeme s něčím spokojeni, měli bychom se ozvat. Jen hlasitá nespokojenost donutí restauratéry, supermarkety nebo třeba výrobce masa něco změnit!

Co vás kromě vaření baví?
Ve volném čase se hodně zajímám o umění, hudbu, fotografii, architekturu a vše s tím spojené. Často chodím na výstavy, různé koncerty, rád fotím, zkouším tvořit různé vizualizace atd. Také mě baví cestování, a tak když mám možnost někam jet a čím to zaplatit, většinou neváhám. No a v neposlední řadě píšu různé články a recenze, ale jen na počítači, jelikož moje písmo je šílený.

Jaké bylo psát kuchařku?
Její příprava pro mě byla novou zkušeností, která mi dost dala.

Vaření jako koncert

K čemu byste přirovnal dobrou gastronomii?
Jídlo je něco, bez čeho bychom tu nebyli. Pro mě je to součást kultury, stejně jako třeba koncerty nebo výstavy. Je důležité přemýšlet nad tím, co jíme, stejně tak jako přemýšlíme nad tím, na jaký koncert půjdeme.

Kdo vás při vaření inspiruje?
Všichni, kdo se vaření věnují na 110 %. Jen když do práce dáme něco víc, než co po nás chtějí, můžeme vyniknout!

Kam rád chodíte jíst?
Záleží, co si chci dát a kolik na to mám. Neříkám, že si za dobré jídlo nejsem ochotný připlatit, ale za řízek s kaší 450 Kč nedám. V Praze je řada skvělých podniků, když si chci však dát něco v Budějovicích, je to problém; vím jen o pár místech… Třeba Zvon, kde mají část lístku jen z farmářských produktů od drobných zemědělců ze vzdálenosti do 70 km od hotelu.

Píšete recenze restaurací; co myslíte, jste tvrdý kritik?
Podle toho, jak jsem s restaurací spokojený. Snažím se ke všem přistupovat stejně a být tedy co nejvíc objektivní. Když se mi něco nelíbí, ozvu se, to je jediný způsob, jak se může něco změnit. Musím si být však sám jistý tím, o čem mluvím, a dokázat si svůj názor obhájit.
Nechovám se arogantně, ale když mě něco štve a vím, že mám pravdu, personálu to vysvětlím. Když jsou to profíci, něco by si z toho pokaždé měli vzít. Jenže bohužel, dost často se mi stává, že je to přesně naopak. Spousta lidí mě má už plné zuby, ale po pravdě je mi to jedno, protože kvůli nikomu názor měnit nebudu. A stále budu říkat to, co si myslím!

Co dál? To uvidím…

Martine, dál studujete česko-španělské gymnázium. Co byste chtěl v životě dělat, kam jít dál?
Stále si nejsem jistý. Mám hodně aktivit, kterým se rád věnuju a ve které věřím. Teď ale musím dodělat školu, a co bude dál, se uvidí. Rozhodně chci gastronomii do své profese zapojit.

Zpracovali Radek Strnad a Adéla Hálková