Vystudovala JAMU, poté přijala divadelní angažmá například v Českých Budějovicích a v Kolíně, nějakou dobu se s ní mohli diváci setkávat i na prknech Hudebního divadla v Karlíně. Po rozchodu s mladším partnerem se Simona Prasková dílem osudu setkala se svým prvním manželem, Angličanem, což jí přineslo i částečný pobyt na Britských ostrovech. Po desetileté herecké pauze se vrátila do vlasti, kde dnes žije se svým českým manželem a dcerkou. Opět se naplno věnuje natáčení filmů, divadlu a velmi aktivně i cvičení.

Možná bychom mohli na úvod připomenout, že to není tak dávno, co jste točila v Ústí nad Labem a okolí. Při jaké to bylo příležitosti?
Na severu Čech jsem natáčela s režisérem Robertem Sedláčkem a bylo to v populárním seriálu ČT Sever. Byla jsem obsazena do role ženy podezřelé z krádeže auta a vyšetřovatele mi dělal Jirka Mádl. Šlo o roli sice nevelkou, ale byla to moc příjemná práce a navíc v docela oblíbeném seriálu. Škoda, že jsem si Ústí moc neužila, protože brzy po natáčení mě zase vezli jinam.

Kromě Severu jste se objevila i v jiných seriálech. Na které ještě ráda vzpomínáte?
Myslím, že asi nejvíc mne poznamenala role soudkyně Barbary, která divákům asi nejvíc uvízla v paměti, a dodnes si mě řada z nich s touto postavou téměř ztotožňuje. Upřímně řečeno, moc mě to netěší, ale je to tak. Měla jsem pak možnost objevit se v řadě seriálů, ať už to byla Ulice, Ordinace v růžové zahradě, Ohnivé kuře, Clona, Modrý kód. Pro Českou televizi jsem točila Kriminálku Ostrava. Nicméně musím říct, že seriály nejsou zrovna mou doménou, daleko radši mám práci na celovečerních filmech.

Pokud vím, kromě tuzemské tvorby máte za sebou řadu filmů zahraničních. Jak se vám podařilo proniknout právě tam?
Ono to vlastně souvisí s mým prvním manželem, který byl Angličan, takže díky obstojné angličtině jsem schopná chodit na castingy pořádané zahraničními produkcemi. Teď mě například čeká jedna z rolí ve filmu The Tram, který točí čínský režisér původně žijící v Anglii a v současné době působící v Čechách. Jde o jakousi psychologickou mezigenerační sondu, jejímiž hlavními postavami jsou manželé ve středním věku, kteří žijí ze setrvačnosti, nemají si už moc co říci, takže vymetají večírky, aby se rozptýlili a oživili pocity, které už z jejich vztahu s léty vyvanuly.

Co vás tak zaujalo právě na tomto příběhu? Oslovují vás psychologické náměty?
Ano, mám ráda příběhy, které vycházejí z hlubšího pohledu na život, upřednostňuji filmy, které se dnes označují jako artové, protože mám kolem sebe hodně stejně postižených přátel a kolegů. Přiznám se, že ryze komerční projekty mi zas tak blízké nejsou, což možná není úplně dobré z hlediska popularity, ale já dávám přednost práci, která mě skutečně baví a naplňuje.

Díky svému partnerovi a později manželovi jste se naplno vrhla do podnikání. Jak se nová práce snášela s vaší hereckou profesí?
V době, kdy končil můj partnerský vztah s o sedm let mladším partnerem, se najednou objevil pro změnu o sedm let starší modrooký blonďák s kytkou, který do Čech přijel podnikat z Anglie ale upřímně řečeno, moc mu to nešlo, protože byl strašně důvěřivý. Zpočátku jsem mu pomáhala, postupně jsme se sbližovali, až jsem se ocitla kromě úlohy manželky i ve funkci manažerky. Vydržela jsem to deset let. Bohužel těch deset let mě od hereckého prostředí úplně odstřihlo.

Po dobu vašeho společného podnikání jste žili v Čechách?
Částečně. Pendlovali jsme mezi Prahou a anglickým Lutonem. Tam jsme nikdy nepobyli moc dlouho, po pár týdnech jsme zase cestovali do Prahy. V posledním roce jsem už ale jasně věděla, že bez herectví nemůžu být. Navíc můj Angličan začal až nezdravě žárlit, takže mi bylo čím dál víc jasné, že nastává čas změny, a já se vrátila zpátky do Čech.

Takže rok 2003 byl jistým přelomem ve vaší kariéře?
Ano, v té době jsem se rozvedla, a jak už to někdy bývá, zasáhl osud - od kamaráda jsem dostala lístek na divadelní generálku, která tehdy byla určena pro seniory, ale kamarád mi chtěl vypomoci, abych kulturně a společensky nestrádala. Měla jsem trochu problémy s nalezením správného sedadla a najednou se zjevil sympaťák, který mi pomohl. Pak mě pozval na kafe, a tak začal můj vztah s mužem, s nímž žiji dodnes.

Zmínila jste se o své dcerce, kterou jste si pořídili společně se současným manželem. Když se tak dívám na vaše společné fotografie ze současnosti, už to rozhodně není malá holčička. Podědila umělecké sklony po mamince?
Natalka je už jedenáctiletá slečna, která se nezadržitelně blíží k pubertálnímu období. Je sportovně založená, provozuje moderní gymnastiku a od šesté třídy je přijata na sportovní školu, kde budou jejími hlavními obory právě gymnastika a balet. Takže tady se určitě projevily i ony umělecké sklony. V téhle škole se děti už od začátků připravují na profesionální dráhu, takže už teď jsou pravidlem každodenní tréninky, ale Natalka je tím nadšená. Kromě toho má za sebou už i první krůčky před kamerou. Diváci ji mohli a mohou vidět třeba v řadě reklam, ale zahrála si i v několika celovečerních filmech.

Už jsme si povídali o vaší filmové a seriálové tvorbě, ale vaší doménou je zejména divadelní herectví. Jste typ herečky, která takzvaně zahraje všechno, nebo je nějaký typ rolí, které upřednostňujete, či si dokonce vybíráte?
Jsem moc ráda, že jsem prošla řadou divadel, a tudíž jsem si mohla „osahat“ různé žánry. Nakonec jsem zakotvila v souboru divadla režisérky Marianny Arzumanové, která je známá svými projekty vycházejícími z pohybového divadla a argentinského tanga. U ní hraji ve dvou báječných představeních.

Když Simona Prasková zrovna nestojí před kamerou či na jevišti, jak relaxuje?
Snažím se udržovat fyzicky, protože jak se cítíte po tělesné stránce, odráží i vaše psychické rozpoložení. Bezvadně v tom pomáhá například jóga, kterou cvičím už léta. Pomáhá mi udržovat se v psychické kondici, takže na rozdíl od řady mých kolegů a kolegyň jsem zatím nemusela navštívit ani psychologa, ani psychoterapeuta.

Pavel Mészáros