Miroslav Blažek rád a zapáleně vypráví o Peruci, svém zamilovaném místě, které neúnavně propaguje. A to nejen ve své Galerii U Plazíka, která právě v těchto dnech slaví. Šedesát výstav a patnáct let provozu.

Miroslav „Plazík“ Blažek
Letos na podzim mu bude 74 let, přesto je stále hodně akční, potkáte ho s fotoaparátem na mnoha akcích na Lounsku a v okolí. Má velmi rád hudbu a Peruc. Vystudoval střední průmyslovou školu v Chomutově, později se pohyboval v energetice, pracoval také v lounském mlýně, dělal i správce lounského divadla. Aktuálně ve svém domě v Peruci provozuje Galerii U Plazíka.

Proč fotografie? Co vás na ní tak zaujalo?
Fotil jsem už odmalička. Moje maminka, ne že by byla úplně fotografka, ale fotila rodinu a podobně a já jsem jí už jako malý u toho často asistoval. Když mi bylo nějakých devět let, jel jsem na tábor, a tam jsem poprvé sám fotil, tehdy starým Kodakem ze třicátých let. První přístroj jsem dostal právě od maminky. A od té doby se tomu věnuji, bavilo mě to více a více, chytlo mě to. Dříve jsem fotil hlavně rodinu a další podobné věci, občas Peruc a Louny. Prostě život kolem mě. Od začátku devadesátých let jsem se tomu začal věnovat více.

Viděl jsem dost vašich fotografií z automobilových závodů.
Ano, fotil jsem dříve také hodně motorismus, na okruhu v Mostě nebo na ploché dráze ve Slaném. Dostal jsem se tam mezi zajímavé lidi, poznal jsem tam tehdy například Břéťu Engeho, Vernery, Jirku Štancla, dostal jsem se do depa, blízko k dráze, takže mohly vznikat zajímavé fotografie.

Škody po ničivé bouři ve Stebně na Podbořansku. Pátek 25. června 2021
Z oblohy se snesla zkáza, přesně před rokem zasáhla Stebno ničivá bouře

Schovaného za hledáčkem fotoaparátu vás potkáváme na mnoha kulturních akcích, fotíte přírodu, Lounsko. Od 90. let jste takovým dokumentátorem dění v regionu. Jak se to stalo?
Dnes lituji, že jsem s tím nezačal dříve. Když si uvědomím, co všechno jsem prožil, třeba v šedesátém osmém roce, pak během studentské stávky, a já z toho nemám žádnou fotografii. Mám jen svojí, jak v Chomutově v čele průvodu nesu obrázek Palacha, ale dnes mě mrzí, že jsem to nefotil. A jak jsem začal více fotit? V roce 1991 jsem se rozvedl, vrátil se do Peruce a abych měl nějakou zábavu, začal jsem jezdit na koncerty a fotit. Začal jsem objíždět akce na Lounsku, poznával jsem nové kapely, zapojil jsem se do dění.

Co nejraději fotíte?
Rád mám právě koncerty, kulturní akce. Ale také když jdu do přírody. Rád jsem fotil lidi třeba na výletech, rád zachycuji přirozený život. Fotím s oblibou tam, kde je příjemná a svobodná atmosféra.

Zavzpomínejte. Co bylo vaše nej focení?
Těch akcí bylo hodně. Vzpomínám třeba právě na motoristické závody, například když jsem fotil v Brně na okruhu. Nádherné koncerty byly třeba v Rakovníku na koupališti, před lety tam byla výborná atmosféra, ohromná společnost. Vzpomínám třeba na Žlutého psa, v době, kdy začal být populárnější. Přijeli jsme tam, pršelo, bouřilo a my jsme skákali v písku. Když jsme na to vzpomínali asi po deseti letech s Ondřejem Hejmou, pamatoval si na to. To byl zážitek, kdy mimo focení bylo ještě něco dalšího. Rád také fotím akce kamarádů v Lounech, třeba Antikotel a další.

Alena Bojtarová převzala prodejnu Žateckého pivovaru a otevřela si vlastní pivotéku U Chmelči.
V prodeji piva jsem se našla, říká žena, která si otevřela v Žatci pivotéku

Bude vám letos 74 let. Jaké máte ještě fotografické sny?
Fotit pořád, dokud to půjde, život kolem mě. A mám také jeden plán, který se týká galerie. Vydržet do té pětasedmdesátky příští rok a udělat při té příležitosti vlastní výstavu ve své galerii.

Zdroj: DeníkGalerie U Plazíka, kterou provozujete v Peruci ve vašem rodném domě, letos slaví patnácté narozeniny.
Třiadvacátého června 2007 byla otevřená. První vernisáž otevírala výstavu mých fotek z cest po Francii. Moc rád ale vzpomínám i na další výstavy, třeba na tu o generálovi Fajtlovi.

Kolik bylo za tu dobu v galerii výstav?
Aktuálně tu vystavují Sonia Šulek Carraro a Ivan Šulek, expozice se jmenuje Spolu a je to šedesátá výstava. Další bude od 2. července expozice Moje oka-mžiky Vladimíra Rešetára z Karlových Varů.

Jak vůbec vznikl nápad na založení galerie?
Inspirací byla trochu Věra Kopicová, která v Peruci už galerii měla, zaměřenou na výtvarné umění. V té době jsem dělal v lounském divadle, kde jsem u instalací výstav pomáhal. Měl jsem v té době volné prostory ve svém domě, a řekl jsem si, že bych si mohl malou galerii udělat. Připravil jsem si panely a pustil se do toho. Tam, kde je dnes galerie, bylo kdysi řeznictví mého dědy. V 70. letech skončil a já si tam v roce 1991 udělal malý koloniál. Kvůli rozmachu supermarketů jsem v roce 2003 zavřel. Dva roky tam měla ještě má kamarádka švadlena krejčovskou dílnu a takový salon. Když byly prostory prázdné, bylo mi to líto a dostal jsem nápad na galerii.

Jeronýmova ulice v Lounech. Ilustrační foto
Lípy se kácet nebudou. Renovaci vodovodu v lounské Jeronýmově ulici to zdrží

Kdo v galerii vystavuje?
Fotografové z blízkého i širokého okolí. Někdy jsou to přátelé, jindy lidé, které neznám, zaujme mě ale jejich tvorba. Nejvzdálenější byl fotograf ze Švédska. Rodilý Louňák, v 69. roce utekl, měl tehdy zájem tu vystavit své fotky, byl to jediný zahraniční fotograf.

Vy jste známý perucký patriot. Co se vám vybaví, když se řekne Peruc?
Ano, jsem velký patriot. Stále žiji ve svém rodném domě. Vybaví se mi bohatá historie, historické centrum obce, zámek. Krásná příroda, lesy okolo, je tady nádherně. Samozřejmě naše pověsti, o Boženě a Oldřichovi. A samozřejmě lidé, které jsem tu za celý život potkával. Peruc je srdcová záležitost.

Fotografie je vaší celoživotní vášní. Co byste poradil mladým lidem, které baví focení a chtěli by se mu věnovat?
Aby se tomu věnovali vážně, nastudovali si o tom něco. Dnes je pořizování fotografií jednoduché. Ale ať jen necvakají, ale fotografují.