Příběh románu zasadil do Ústí. Krutý estébák v něm potká ďábla, svět skončí

Jako vyšetřovatel Státní bezpečnosti se v 80. letech František Horák s nikým nemazlí. Tvrdým přístupem k závadovým osobám budí odpor i u některých soudruhů, přezdívají mu Rudej vztek. Po revoluci na něj zákonitě nečeká žádný „teplý flek“, skončí bez rodiny a na ulici. Z pádu na úplné dno ho zachrání sektáři, pak se začnou dít podivné věci. O tom všem vypráví jen dva týdny stará kniha Zeptej se ďábla. Na nedávný pražský veletrh Svět knihy si přišel první výtisky ohmatat i autor Michal Vrba.

45letý spisovatel žije s rodinou v Novém Bydžově na Královéhradecku, román je ale nabitý známými i méně známými lokacemi severočeské metropole. „V Ústí jsem žil do roku 2007 všehovšudy deset let. Nejprve jsem tam studoval, pak učil,“ vysvětluje Vrba. Často chodil po kopcích a má tak „načtené“ všechny možné výhledy. Kniha je ale rovněž plná detailů pro „znalce“, jako je například plaketa za nejlepší svíčkovou, dlouhá léta visící na dveřích střekovské nádražní hospody. Ta už je ale dlouho zavřená. A i město, jak ho Vrba podává, působí trochu jako z průvodce pro pamětníky.

Autor potvrzuje, že si Ústí pamatuje jako relativně bezpečné místo. Současnou situaci města si hodnotit netroufá, do Ústí se vrací jen jednou za čas. „U nás v „Pocidliní“ ale má Ústí špatnou pověst. Marně před přáteli obhajuji, že to v době, kdy jsem tam žil, bylo docela normální město. Mají celý pohled na severozápad země zkreslený obrázky z televize,“ říká autor. Kulisy Ústí jako idylického místa mu dobře posloužily jako kontrast k fantastickým až hororovým scénám. Nečekané věci se tak mohou dít v železničním podjezdu ve Vaňově, na Erbenově vyhlídce nebo na Kočkově.

Rybáři pečovali o pozemky na břehu Labe, teď musejí najednou pryč

V paměti zůstalo Vrbovi Ústí plné študáků na hospodských zahrádkách, spontánní velké ohně i koncert na Střížovickém vrchu. „Byl to zčásti jeden velký mejdan,“ směje se autor, který celou dekádu pendloval mezi Ústím a domovskými východními Čechami, kdy si také navykl číst v přeplněných vlacích a hlučných „nádražkách“. Ruch kolem sebe potřeboval mít, i když později začal psát. Psychologický debut Prak, povídková kniha Kolem Jakuba i poslední román Zeptej se ďábla vznikly v novobydžovské dělnické hospodě.

Ťukat tam do tabletu chodíval jednou, dvakrát za týden, až když mu usnuly děti. „Dal jsem si pár piv a napsal pár stránek,“ líčí Vrba. Postupně všichni štamgasti respektovali, že chce být u svého stolu sám. Kde napíše další knihu, je s otazníkem. Knajpu Bacandu nyní zavírají stejně jako spoustu jiných v okolí. „Morových ran pro pohostinství už bylo moc. Nejdřív EET, pak zákaz kouření a dorazily to lockdowny. Teď v létě se lidé měli do hospod vrátit, ale většina u nás zeje prázdnotou. Asi se pivaři naučili pít doma. Připravuje mě to o místo k tvorbě,“ mrzí autora.

Teď ale chvíli psát nemusí. V polovině října ho čeká představení knihy Zeptej se ďábla na havlíčkobrodském veletrhu, později autorská čtení v Praze i Ústí. K nejnovějšímu titulu ho inspirovala zvláštní, nenápadná scéna. „Viděl jsem ve výšce letět balónek divného tvaru. Nebyla u nás zrovna žádná pouť. Přišlo mi to tak nezvyklé, tiché plutí nějakého předmětu prostorem. Tak jsem si řekl, že napíšu příběh, ve kterém nebudou prvky z tohoto světa,“ vykládá autor s tím, že jde daleko spíš o příběh o konci světa než o pádu estébáka z kariérního vrcholu.

Nutriční koučka: Chtěla bych v Chomutově otevřít první rostlinné bistro s barem

Redaktoři přitom fantaskní motivy, které hrdinu začnou děsit, chápali původně jako jakousi pomstu jeho vlastního podvědomí, když si odmítá přiznat vinu za zločinné jednání před revolucí. „Minulosti neutečeš, předběhne tě a čeká na tebe na konci světa,“ stojí v anotaci knihy. Vrba ale prý Františka nechtěl za nic z jeho minulosti trestat. „Takhle život nefunguje. Na své postavy se dívám nezúčastněně, nedávám jim plus ani minus. Chci, aby o příběhu čtenář přemýšlel sám, ne ho v něm doslovností vodit za ručičku,“ říká spisovatel.

Estébák Horák neměl skutečný předobraz. Zato sekta, kam se dostal, ano. „Inspiroval mě rozhovor s člověkem, který odešel z malého, ale autoritativního náboženského společenství. Chodilo tam prý hodně lidí, kterým se po Listopadu zhroutil svět. Sekta jim dávala řád, byla to pro ně kotva, aby neskončili na ulici, nebo se neupili k smrti,“ líčí Vrba. Předobrazy mají ve skutečných Vrbových známých také všechny vedlejší postavy. Ale vzal si jen jejich vzhled a charakter a s novou identitou jim dal odlišné role od jejich civilního života.