Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

Francie. Zamilované místo, srdcová záležitost, místo, kde se narodila a strávila dětství. „Bydleli jsme a vyrostli až dole na jihu Francie. Jsou to krásné vzpomínky, nádherné. Nejkrásnější dětství. Obrovská volnost, moře, lesy, prostě krása. U domu jsme měli pět psů,“ vrací se k prvním rokům svého života Anna Špringová.

Do Čech, společně s rodiči a dalšími čtyřmi sourozenci přišla, když jí bylo 14 a půl roku. „Maminka byla Češka, tatínek Francouz. Po válce, ve čtyřicátém sedmém, apelovali na Čechy, aby se vrátili do vlasti. No a maminka si vzpomněla, že se chce vrátit. Tatínek do Čech nechtěl, byl z toho zoufalý, ve Francii jsme měli všechno, byl tam zvyklý, ale měl maminku rád, přemluvila ho, a tak jsme šli,“ vypráví. „Nám dětem se do Čech také vůbec nechtělo, neuměla jsem ani slovo česky. Ale šli jsme na přání maminky jako celá rodina,“ pokračuje.

Životní vášní Jana Malého jsou lodě. Během svého života na nich působil jako plavčík, lodník, kormidelník, od 32 let pak jako kapitán.
Večery a rána na mlhavé řece, to je nádhera, vzpomíná na život na lodi Jan Malý

Ve Francii rodina válku příliš řešit nemusela, slyšet z velké dálky bylo občas bombardování, obcí, kde bydleli ale Němci jen prošli, z hospodářství bylo jídla dost. V poválečném Československu byla pro ně situace složitější. Rodina poznala, co je to chudoba. Tetu měli v Litvínově, a tak se dostali na sever Čech. „Ve Francii jsme měli hospodářství, tady nic. Děti jsme musely jít hned do práce, abychom zajistili rodinu. Ve čtrnácti a půl jsem šla pracovat do továrny na příze,“ vzpomíná na čas krátce po válce Anna Špringová.

Začátky byly těžké. Než se vyřídily formality s přechodem z Francie, neměla rodina příliš peněz. K jídlu byla třeba lepenice, škubánky nebo jen brambory.

Poprvé se Anna Špringová vdávala už v 17 letech, v 18 měla dítě, ve 21 letech se rozváděla. „Pracovala jsem potom na stavbě kulturního domu v Meziboří. To byla těžká práce. Obsluhovala jsem tam třeba jeřáb, ten největší,“ směje se. „To jsem dělala asi rok. Potom jsme se sestrou také zpracovávaly beton. Musely jsme nosit těžké pytle cementu a podobně,“ pokračuje.

Ladislav Pravda hrával divadlo, ale také skákal na lyžích.
Skoky na lyžích a ochotnické divadlo. Dvě velké vášně Ladislava Pravdy

Přesto na poválečné období ráda vzpomíná. „Byla taková optimistická atmosféra, mám na to hezké vzpomínky. Byla chudoba, lidé ale byli družnější. Hodně se bavili mezi sebou, tancovalo se venku. Krásné to bylo,“ usmívá se seniorka.

Na stavbě se seznámila se svým druhým mužem. Původem byl z Maďarska. „Strašně hodný člověk. Moc. A pracovitý,“ má pro svého životního partnera jen slova chvály. Koupili si domek v Souši, kde pak 16 let žili.

Osmnáct let pracovala Anna Špringová doma. Starala se o tři děti, ale také o maminku. Ta pak zemřela, náhle v 54 letech zemřel i její muž.

Později Anna Špringová příležitostně využívala své výborné znalosti francouzštiny. Občas překládala dokumenty, tlumočila při obchodních jednáních a podobně. „Jeden pán z Austrálie, pro kterého jsem překládala, mě za odměnu vzal do Austrálie. Sama, v 62 letech, jsem jela na výlet do Austrálie. Byla jsem tam dva měsíce. Hodně jsem tam procestovala, viděla hodně věcí. Nádhera,“ usmívá se.

Věra Svobodová pracovala dlouhá léta na lovosickém nádraží. Měla ráda cestující i kolegy, s kterými spolupracovala.
Aby nebyl dědoušek nešťastný, dokázala Věra Svobodová zdržet i vlak

Později se ze Souše přestěhovala zpět do Litvínova. A jak na život na Mostecku dnes vzpomíná? „Líbí se mi tady. Ano, ze začátku mi to trvalo, bylo to pro mě těžké, ale pak jsem si zvykla. Přece jen, pořád to moje srdce bylo ve Francii. Budu upřímná, i dneska tam pořád je. Francie je nádherná. Ale tady mám 3 děti, 6 vnoučat a 11 pravnoučat, to je moje velká radost. Prožila jsem tu krásný život, ničeho nelituji, líbí se mi tady,“ vyznává se.

Cestování je její vášní. „Hodně jsem cestovala. S mužem pak i sama nebo se sestrou. Třeba jsme za rok byli třikrát ve Francii, nebo třikrát v Budapešti, do Německa jsme jezdili, do Jugoslávie. Nejvíc ale vzpomínám opravdu na tu Austrálii. Chtěla jsem prostě vidět kus světa a mám z cestování překrásné vzpomínky,“ pokračuje ve vyprávění.

Nyní už dva a půl roku žije v Domově sociálních služeb v Meziboří. „Jsem tu spokojená. Všichni jsou tu hodní,“ usmívá se Anna Špringová.

Domov sociálních služeb Meziboří
Domov se nachází v centru Meziboří, v klidové části obklopené zelení. Sídlí ve dvou budovách, a to v ulici Okružní čp. 104, kde je kapacita 77 lůžek a v nedaleké budově v ulici Javorová čp. 102. V této druhé budově je kapacita 45 lůžek. Pokoje jsou jedno a dvoulůžkové. Počátkem 90. let prošly obě budovy celkovou rekonstrukcí, jsou bezbariérové a mají tři nadzemní podlaží. Ke každé budově patří příjemná zahrada, která je osázená okrasnými keři, stromy a květinami, je v ní možné venkovní posezení a má vybavení pro odpočinek a venkovní aktivity. Domov má i lůžka pro osoby se sníženou soběstačností a pro lidi se zdravotním postižením.