Bubáci a nejrůznější strašidla provázejí obyvatele severozápadních Čech odnepaměti. Do místních bájí se promítly kromě nevysvětlitelných jevů také nejrozšířenější místní řemesla, momentální nálady ve společnosti, sociální situace a samozřejmě fantazie vypravěčů. Nejinak to se vznikem pověstí bývá i dnes.

Pérák z Oseka

K nejmladším pověstem pak patří takzvané urban legend. „Jsou rozšířeny celoevropsky a některé dokonce i celosvětově, ale existují i jejich regionální varianty. Zajímavá je tak například místní verze Péráka z oblasti Oseka a Duchcova," říká na vysvětlenou historik Jiří Šlajsna z mosteckého muzea.

Tak dnes máme „svoje" infikované jehly na sedačkách autobusů. Romští zloději fikaně užívají odhozené pokladní účtenky ke krádeži nákupu v supermarketu. Neznámý škrtič, který vraždí malé děti v panelákových výtazích strunou trochu připomíná Erbenovu Polednici.

V Chomutově řádil gang Bílých hadů

České varianty urban legends vydal ve své knize Černá sanitka autor Petr Janeček. Dočkala se i televizního zpracování ve stejnojmenném seriálu. Svého času byl velice populární.

„Sám znám z časů svého dětství většinu jeho příběhů. Od černé sanitky po žiletku na klouzačce. Já mám osobně nejraději městskou legendu o chomutovském gangu jménem Bílí hadi," vzpomíná historik Šlajsna.

Skupina nebo parta jménem Hadi či Bílí hadi opravdu v Chomutově na přelomu 60. a 70. let působila. Pověsti o ní začaly časem přerůstat do mýtu o gangu terorizujícím celé město. Včetně vražd, únosů a velkých loupeží. Samozřejmě se nezakládaly na pravdě.

Speciálním případem jsou potom hoaxy, neboli lživé a mylné zprávy. Vznikají z různých důvodů, například je často využívají rozesílatelé spamu, aby nalákali důvěřivce na webové stránky s „fantastickými" nabídkami, nebo fanatici, aby rozeseli mezi lidi nenávist.

Únosy holčiček u nábytkářů

Klasickým je smyšlený příběh o únosech dětí v obchodě IKEA. Určitě si mnozí vzpomenou na varovný e-mail, který před tím „varoval".

„Dávejte si pozor na své děti! Upozorňuji na případ, který se stal nedávno mé známé při nakupování v obchodním domě IKEA. Rodiče šli nakupovat se svou desetiletou dcerou. Najednou zjistili, že s nimi není. Chvíli čekali, jestli se neobjeví. Pak se rozhodli nechat ji vyhlásit. Obchodní dům hned uzavřel všechny východy a začal ji hledat. Holčička byla objevena na toaletě, ostříhaná a převlečená do jiných šatů. Asi to nebyl první případ."

Podobně upozorňovaly hoaxy na exotické pavouky v banánech, či únosy manželek ve vietnamských obchodech s potravinami. Všechny podobné legendy, ač z doby moderní, mají své předobrazy v dobách minulých.

Historka o jistém Hansi Krawathovi, postavená na mýtu a pocházející z Litvínovska či Osecka v 19. století, inspirovala román Hermanna Lönse Der Wehrwolf. Bohužel román zneužili nacisté, když v závěru II. světové války vybudovali stejnojmennou organizaci.

Mezi upíry a vlkodlaky

Ony pověsti o vlkodlacích mají vůbec tuhý kořínek. Nejspíš proto, že patří mezi nejhrozivější nadpřirozené bytosti. Lidé je vídali v lesích u Čermné v Českém středohoří. Naposledy v roce 1993, kdy dokonce i policie vypomáhala u lovu velké černé šelmy, která údajně lovila pasoucí se stáda. Nikdy ji ale nikdo nechytil, a tak se mohla stát součástí moderní mytologie.

Obrázky strašidel pochází ze starých německých knih uložených v Muzeu města Ústí nad Labem.Mnohem půvabnější jsou ale legendy historické. Někdy vznikaly z podobných důvodů jako dnešní hoaxy a urban legends. Třeba ty o upírech.

O jednom, či spíše jedné, také se zmiňují Stručně sepsané kroniky římské a české. Roku 1360 je sestavil kronikář Neplach, jinak opat benediktinského kláštera v Opatovicích.

Lidé ženu, již neměli rádi, ani nechtěli křesťansky pohřbít na hřbitově a zakopali ji na rozcestí. Na tom místě byl pak často vídán vzteklý vzdušný vír, který se zde objevuje až po naše časy.

„Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když ji probili třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý," píše ctihodný opat Neplach.

Hrnčířova žena ovšem vstávala z hrobu i potom a hubila lidi dál. Proto se místní rozhodli, že ji spálí, ale hranice ne a ne chytnout. Až stařeny poradily, aby ji podpálili šindelem z kostelní střechy. Jakmile shořela, přestala konečně místní lidi trápit.

Spitzstein vyhodil ze své boty obr

„Z nadpřirozených bytostí a strašidel zde své stopy zanechali obři, například u Kamenice a nedaleko Knínic v Krušných horách, nebo při cestě z Brné na Němčí v Českém středohoří, kde je dodnes kámen Spitzstein, který vyhodil ze své boty obr, který tudy kdysi kráčel. O těžkém soužití lidí s obry vypráví další pověst, jak nemocného obra z Blanska svého času utloukli Ústečané v ústí řeky Bíliny do Labe," líčí ředitel ústeckého muzea Václav Houfek.

„Divoký lovec se zjevoval se svými ohnivými psy v zimních bouřích u starého dubu v Němčí, taktéž se zjevoval se svými psy u Těchlovic, Rytířova a Svádova a na dalších místech Českého středohoří," připomíná Houfek další místní strašidla.

Býčí krysa vypadá jako ještěrka

Děsit mohou i zvířata. V roce 1577 odnesl ze dvora jednoho domu v Ústí nad Labem velký dravý pták malé děvčátko. Když vykřiklo hrůzou, pták ho upustil. Spadlo zpět na dvůr, do kupky hnoje a nic se mu nestalo.

Obrázky strašidel pochází ze starých německých knih uložených v Muzeu města Ústí nad Labem.Vedle toho o mnoho let později na Komáří hůrce na hřebeni Krušných hor žil zlý fořt, který na vše střílel a kradl lidem dobytek a kozy. Až ukradl jedinou krávu chudé ženě, jež ho za to proklela. Fořta pak ubodalo na Komáří hůrce hejno rojících se mravenců.

„Z další ústeckých bájných zvířat nesmí chybět hadí král, někdy zvaný Býčí krysa, který měl podobu velké jedovaté ještěrky. Sám chodil do lidských příbytků na mléko a nesměl ho nikdo zabít, neboť nosil štěstí do domu," pokračuje ředitel ústeckého muzea.

K nejoblíbenějším bájným zvířatům patří draci. Jeden takový podle Houfka žije někde v Trmicích a snad i v údolí Bíliny směrem ke Koštovu. Měl prý ho zaříkávat jistý muž, kterému pak toto legendární zvíře přineslo komínem peníze.

Na vrchu Rovném u Trmic žila jakási divoženka. Uměla čarovat a léčit bylinkami. Často chodívala na tuchomyšlské straně v prohlubních s vodou. Přes den spala a toho, kdo ji vzbudil, odnesla s sebou a nikdo ho již nikdy nespatřil.

„Večer chodila do vsí a okny kontrolovala děti, zda jsou hodné. Zlobivé si odnášela a nikdy je už nikdo neviděl. Když za deště stoupala pára z Rovného, tak se říkalo, že si vaří kafe, ale ve skutečnosti se z ní vzteky kouřilo," upřesnil s dávkou černého humoru Václav Houfek.

Mezi ta nejkurióznější strašidla patří trmická meluzína. Místní jí říkali Sklepní Líza. Žila totiž ve sklepě bývalého trmického pivovaru. Když sem někdo zapomněl zavřít dveře, tak Sklepní Líza vyšla na dvůr a když tu chytila nějaké dítě, hned je stáhla do své říše.

Labská královna, rusalky a vodníci

Vodníka viděli různí svědci v Labi u Brné, u Sebuzína a Církvic. V Brné říkali místní vodníkovi Galjacke. V Brné labští lodníci zahlédli v řece zelenou ženu s dlouhými vlasy. Nejspíše vodní žínku, či rusalku.

Každý lodník znal Labskou královnu. Což je smutný duch dcery pána hradu Střekova. Zemřela kvůli nešťastné lásce, zahubil ji vlastní otec. Labská královna vystupuje z říčních vln s úpěnlivým nářkem. Stoupá po temné hradní skále vzhůru a dlouhými vlasy vytváří mlhu nad řekou.

Setkání s vodníkem zažil jistý forman v roce 1760 v Přestanově. Měl červený čepec a forman mu dal ránu bičem. Vodník mu za to přislíbil pomstu. Forman se vyhýbal vodě, jak mohl. Nakonec ho stejně našli utopeného, když šel koním pro vodu.

Kolem roku 1860 se u dolního mlýna při silnici z Chlumce do Chabařovic utopil mlynář v náhonu mlýnského kola. Zjevoval se pak pocestným jako šedivý skřet.

V roce 1913 se v Dělouši vyskytoval rarášek. Nikdo ho v chalupě neviděl, ale byl často slyšet. Klepal, zhasínal světla ve sklepě, otevíral dveře. Podobný skřítek žil i v jednom statku na ústecké Klíši. Odtud ho vyhnal až medvěd jednoho medvědáře, jenž tu nocoval.

V Podkrušnohoří patřilo k nejrozšířenějšímu povolání to hornické. Proto zde najdeme pohádky o pokladech, ukrytých pod zemí. Horní duchové doprovázeli horníky odnepaměti. Před neštěstím varoval zpěv mrtvého kanára v Tuchomyšli.

Jedinečná strašidla ze severních Čech

Strašidel máme v na severu a západě Čech opravdu mnoho. Na hřebeni Krušných hor mezi Cínovcem a Petrovicemi se objevoval domovní duch Äfftemannl, Kvílivka strašila na cestách Ústecka. U Bánova, Strážek a Kamenice ze slámy lezl duch Strohgagerl, který vyměňoval batolata.

Na Ještědu straší čerti, v Liberci zlý duch Platze z Ehrentalu. „Chomutovské pověsti hovoří o kalvínském kazateli, proroku a lovci čarodějnic, známém jako suchý Marten. Tuhle pověst mám nejraději," dodává muzejník Jiří Šlajsna.

Ohnivého psa z Ústecka namalovala Anna Patricie Vorlíčková.

Trpaslíci už z Ústecka odešli

Existuje-li typicky severočeská, či dokonce přímo ústecká pohádková postava, potom je to trpaslík. Ostatně, keramická postavička zahradního trpaslíka pochází ze zdejší továrny Ferdinanda Maresche. Známým místem s četným výskytem trpaslíků bývala skalní města v okolí Tisé. Dnes přímo v Ústí stojící temná Mariánská skála sloužila dobrým trpaslíkům, kteří pomáhali lidem a kutali zde stříbro. Přitom provrtali štoly až do Důlců a Stříbrníků. Údajně je mělo vyhnat z jejich sídel zvonění kostelních zvonů nebo hluk moderní průmyslové civilizace přicházející s 19. stoletím. Odešli přes Labe snad směrem na východ. Někam do klidných vzdálených hor. Během jejich odchodu se měl ve Svádově setkat s trpasličím králem labský převozník. Při převozu přes Labe viděl pouze tři trpaslíky, ostatní zůstali neviditelní, dokud nevystoupili na břeh. Posledního živého trpaslíka prý viděla jistá žena v Němčí. Požádal ji, aby ho před odchodem učesala. Nedaleko odtud se dodnes nacházejí Trpasličí kameny.

Dnes už se asi na Ústecku setkávají jenom duchové zemřelých trpaslíků a trpaslic při bálech na hradě Blansko.

Václav Houfek