Postava Přemysla Oráče je poněkud záhadná

„…Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké sluší knížeti, jeďte a vyřiďte tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mne manžela. Muž má jméno Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva, neboť to jméno latinsky zní praemeditans (rozmýšlející) nebo superexcogitans (přemýšlející)…“

Právě citovaný údajný výrok kněžny Libuše nepoužil Kosmas ve své Kronice české jen tak náhodou. Spolu s dynastickou legendou o knížeti povolaném od pluhu se tehdy v knížecích Čechách šířilo také povědomí, že zemské zákony a zemské právo platí právě od zakladatele panující dynastie. Jistě nikoliv náhodou uvádí Ondřej z Dubé, nejvyšší sudí zemský v časech panování krále Václava IV., že „právo zemské české jest dávno nalezeno ještě od pohanstva a nejviece od Přemysla Oráče a těch pánov, kteříž sú té chvíle byli“. Tímto odvoláním se na tak dávnou dobu bylo posvěceno poddanství a stavovské rozdělení společnosti.

Hned na první pohled je naše tvrzení plné rozporů. Vždyť za rozmýšlejícího a tedy moudrého muže je považován obyčejný a asi nepříliš vzdělaný oráč, zemědělec, sedlák. A přitom tento prostý člověk z lidu, sotvaže se díky přízni jedné kněžny vyšvihne na vladařský stolec, sám hned zapomene na svůj původ a vytvoří přísné zákony a spoutá své nedávné venkovské druhy tuhým poddanstvím. Tak to alespoň vyplývá z tvrzení nejvyššího zemského sudce Ondřeje z Dubé. A konečně i sám Kosmas dávno před ním o Přemyslovi praví, že „tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje…“

Obřad milování v brázdě

Podle některých historiků je Přemyslovo povolání od pluhu na vladařský stolec vlastně reminiscencí na dávné počátky zemědělství v mladší době kamenné. Tehdy se obdělávání polí stávalo základním zdrojem obživy a oproti lovu a pastevectví představovalo výrobní revoluci. Oráči byli vlastně na špici pokroku. Ostatně i pro dávné Slovany bylo obdělávání polí ještě stále tou nejdůležitější činností, na níž byli svou existencí bezprostředně závislí.

Proto také vyorání první jarní brázdy v doposud panenské půdě, jak by tomu napovídalo Kosmovo tvrzení o úhoru, který nenáleží k žádnému poli, mívalo magický význam. Bývalo spojováno s obřadem, který měl zajistit budoucí bohatou úrodu. Už ve starověkém Řecku spojovali první orbu s bájí o bohyni země a obilí Deméter, v římských legendách se jmenuje zase Ceres, a smrtelném Íasonovi, synovi hromovládného Dia. Z jejich spojení se narodil Plútos, bůh bohatství, původně požehnání polí. Tato báje našla odraz v obřadu, který doprovázel začátek jarní orby, a totiž „posvátného sňatku“ vybrané kněžky s knížetem a s ním spojené rituální soulože v první vyorané brázdě. Tuto brázdu musel samozřejmě vyorat sám vladař, kníže, vůdce rodu, který se v ní pak pomiloval s ještě panenskou kněžkou či hadačkou. Nepřipomíná vám to příběh Libuše a Přemysla? Pravda, Libuše si pro svého ženicha poslala a nemilovala se s ním v brázdě, nicméně i tak má celá pověst styčné body s dávným rituálem první orby. Kristián a Kosmas zřejmě nepřímo zaznamenali ještě pohanský obřad doprovázející počátek obdělávání pole, jenž měl zajistit bohatou úrodu.

Tento výklad potvrzuje i nejstarší dochované vyobrazení Přemysla Oráče na fresce ve znojemské rotundě sv. Kateřiny, kde má jeho radlice podobu stylizovaného falu, který se má vnořit do panenské půdy a oplodnit ji.

Přemysl přitom nebyl jediným oráčem, který podle pověstí založil panovnickou dynastii. Podobně v sousedním Polsku stojí podle kroniky Galla Anonyma na počátku rodokmenu zdejších Piastovců bájný oráč Piast. Shoda začátků Přemyslovců a Piastovců je až příliš nápadná, než aby mohlo jít o pouhou náhodu. Je možné, že obě legendy vznikly na základě podobného nebo stejného jarního rituálu, jenž měl zajistit hojnou úrodu, plné sýpky, a tedy i přežití příští zimy a další existenci rodu či kmene.

Zdaleka nešlo jen o čistě slovanskou pověst. Vždyť vzor pro ni nacházíme i v antickém Středomoří. Když v roce 458 před naším letopočtem ohrožovali Řím Aequové, bojovný národ usedlý ve střední Itálii, udělil senát mimořádné diktátorské pravomoci vojevůdci Luciovi Quinctiovi Cincinnatovi. Kupodivu poselstvo senátu nalezlo tohoto muže, který měl zachránit Věčné město před agresory, jak právě oře na poli. Cožpak to není přímo předobraz legend o Přemyslovi a Piastovi? Symbolika vladaře povolaného od pluhu je zřejmě hluboce zakořeněna v evropských tradicích. Proto i české pověsti prostě nemohly nemít takovou postavu.

Vyznali se sedláci ve hvězdách?

Vraťme se ještě k textu Kosmovy kroniky a položme si otázku, proč vlastně měl Přemysl orat právě na úhoru o rozměrech dvanáctkrát dvanáct kroků? Podle spisovatele Josefa Sadílka jde jednoznačně o astrální záležitost, tedy o připomínku jarní rovnodennosti. Tehdejší zemědělec prý musel mít jisté astronomické znalosti a vědět, že když den i noc mají shodně po dvanácti hodinách, v Libušiných slovech je to zašifrováno do úhoru o dvanácti kročejích zdéli i zšíře, nastává čas jarní orby. Na noční obloze se to projevuje vzestupem velmi jasné hvězdy Arktura ze souhvězdí Pastýře, vlastně prodlouženého oblouku hvězd Velkého vozu, k zenitu. Už citovaný Vergilius ve Zpěvech rolnických připomíná, že „rolníku potřeba jest též souhvězdí Arktura dbáti…“ Čili dávný sedlák se tak trochu musel vyznat i v astronomii, protože postavení hvězd mu podávalo závažné informace o agrotechnických lhůtách. Stoupající jasný Arktur představoval výzvu k první jarní orbě.

Libuše zase v Kosmově kronice říká svým poslům: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.“ Z čehož může vyplývat, že Přemysl byl vlastně Libušin tajný milenec a její kůň tudíž do Stadic dobře trefí, ale také okolnost, že kráčel směrem k souhvězdí Pastýře ke hvězdě Arktur. Ne nadarmo nazývali staří Čechové Arktura Přemyslem Oráčem.

I ti zmiňovaní dva Přemyslovi voli mají prý mysticko-astrální význam. Když je totiž budoucí kníže vypustil, řekl jim, ať jdou, odkud přišli, a oni skutečně zmizeli z očí a víc se neobjevili, vlastně tím napodobovali výjev na podzimní noční obloze. Tehdy totiž začne souhvězdí Pastýře zapadat za obzor a nejdříve přitom zmizí „volské spřežení“.

Kde se vlastně vzal Libušin kůň?

Z hlediska symboliky je zajímavý také motiv Libušina koně, který dovedl její poselstvo k Přemyslovi. Pobaltští Slované měli ve svém pantheonu jako nejvyššího boha trojhlavého Triglava. Jeho tři hlavy symbolizovaly nebe, zemi a podsvětí, sloužily mu tři panenské kněžky, přičemž se nám okamžitě vybaví tři Krokovy dcery Kazi, Teta a Libuše a také věštecký bílý kůň. Právě on podle toho, zda například překročil nebo nepřekročil do země vetknutá zkřížená kopí, předvídal úspěch nebo naopak nezdar chystaného válečného tažení.

Kult boha Triglava nemusel být nutně omezen jen na Pobaltí. Na největším velkomoravském hradišti Valy u Mikulčic objevili archeologové pohanskou svatyni z druhé poloviny 9. století, tvořenou dřevěnou ohradou 25 metrů dlouhou a 11 metrů širokou, v jejímž středu byly velmi pietně pohřbeni dva koně, nepochybně kultovní zvířata. Mohlo se i v tomto případě jednat o věštecké koně?

Zázrační hřebci či klisny dodnes přežívají v pohádkách uchovávajících nejednu stopu po dávné tradici. Takoví koně nejen předvídali výsledek budoucích válek, ale dokonce i vybírali budoucího vladaře. Ve střední Asii předával budoucímu panovníkovi odznaky vladařské moci zázračný magický pták. U Slovanů ho mohl nahrazovat kůň. Proto i Kosmovo vyprávění o cestě Libušina, tedy věšteckého koně, vždyť tato kněžna přece byla hadačkou a uměla předvídat budoucnost, je vlastně popisem rituální volby knížete:

„…Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomí, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již již se přiblížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc i tázali se ho řkouce: „Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?“ „Ano,“ odpověděl, „je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko na poli pohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal.“

Šlo o kmen Lemúzů nebo Stadiců?

Se Stadicemi je však problém. Nacházely se totiž na území, které tehdy nepatřilo kmeni Čechů, ale kmeni Lemúzů. Že by zakladatel české panovnické dynastie vlastně nebyl Čech, ale Lemúz? A není divné, že si bájná Libuše vybrala manžela až z takové dálky? Mimochodem, z Libušína to měla do Stadic minimálně 60 kilometrů. Nám, kteří jsme dnes zvyklí jezdit na rande autem, to sice hodně nepřipadá, ale v tehdejších časech to určitě byl pořádný kus cesty. Jeden výklad se samozřejmě nabízí. Sňatek Libuše a Přemysla mohl představovat záměrné politické spojení dvou slovanských knížecích rodů za účelem sjednocení jejich držav. Josef Sadílek v této souvislosti připomněl, že staří Slované říkali radlici lemeš, jak se to dodnes uchovalo ve slovenštině, a oráči pak říkali lemúz. Byl tedy kmen Lemúzů vlastně kmenem „oráčů“, což se na Přemysla až nápadně dobře hodí.

Historika Jiřího Bílka zaujala nápadná podobnost názvu vesnice Stadice, v některých opisech nazývané Ztadiczi, se jménem slovanského kmene Stadiců, uváděných ve starobylém rukopise Bavorský geograf v sousedství franské říše na sever od Dunaje. Podle toho by Libuše neuzavřela dynastický sňatek s předákem Lemúzů Oráčů, ale s knížetem kmene Stadiců.

Jenže, jak se zdá, to všechno je jen a jen spekulace. Ve skutečnosti v raném údobí hradištní doby, tedy v časech odpovídajících počátkům slovanského osídlení české kotliny, ještě žádná obec Stadice neexistovala. Při výstavbě železniční trati z Bíliny do Ústí nad Labem byl zde sice objeven hromadný hrob s několika kostrami, keramickými nádobami a bronzovým nožem, archeologové však nález zařadili do období únětické kultury, tedy do starší doby bronzové. A to je opravdu hodně dávno před naším letopočtem. Po nějakém staroslovanském osídlení není ve Stadicích ani stopy.

Zpracoval Jan Bauer