Povodeň slov, fotografií a vzpomínek na skutečně nešťastný 13. listopad v Paříži, k tomu velká vlna migrace z Asie a Afriky, občas nějaké protesty proti táborům pro migranty tam či onde, to je realita dnešních dnů. A vychází kniha Františka Ročka, redaktora Deníků, nazvaná „Ústecké lágry".

Autor, specializující se na bezpečnostní problematiku, knihu nazval sondou do stále živého problému vnitřní bezpečnosti státu.

Je kniha skutečně tak současná, když pojednává o lágrech pro sudetské Němce v Ústeckém kraji v letech 1945 a 1946?
Kniha Ústecké lágry.Je to také kniha o dnešku. Z mlhy zapomenutého jsem z archivu města Ústí nad Labem vytáhl na světlo tisíce dokumentů a zpracoval jsem malé ohlédnutí za tímto téměř neznámým tématem. Téma, jak jsem časem zjistil, je aktuální i dnes. Tisíce Němců po květnu 1945 skončily postupně ve čtyřech ústeckých lágrech pro podezřelé a provinilé osoby. Proces odůvodnění zatčení, identifikace, hlídání a mudrování nad internovanými je ale nadčasový. Byl tu vždy, a bude tu i za čtyři sta let…

Jak lze knihu charakterizovat?
Na 90 % informací v knize je uveřejněno poprvé v historii. Popisuji (byť to není ucelená historie) co se tehdy a proč dělo. Jak byly tábory zřízeny, jak fungovaly, kdo v nich byl ubytován, kdo ubytované hlídal s kulomety, samopaly, puškami a pistolemi. Je to historie lidí, kteří tam byli, někteří asi i nevinně, píši o strážných, z nichž někteří by sami spíše patřili za mříže. Prostě je to popis poválečného provizorního šílenství.

Čili kritika tehdejší praxe?
Vůbec ne. Mudrování mě nezajímá. Popisuji fakta. Čtenář si sám udělá obrázek.

Co je v knize nadčasové?
Z archiválií vyčuhuje obecné lidské chování. Proto jsem v knize kromě bohaté dokumentační přílohy uveřejnil i několik rozhovorů. Klíčový rozhovor je s politologem Zdeňkem Zbořilem, se kterým rozebíráme z obecného hlediska fenomén koncentračních, zadržovacích, zajišťovacích, internačních, detenčních, a čert ví jakých táborů. Tedy i z hlediska současnosti. Připomínáme, že tábory tohoto typu měli koloniálně bezohlední Britové, sovětské gulagové tábory byly kopiemi předchozího, podobně i nacistické tábory byly kopie, ale dovedené do likvidační zrůdnosti. Různé typy táborů máme i dnes. Jde o koncentrování skupiny osob za účelem jejich prověřování a proto preventivního omezování jejich pohybu. Čili, nic se nezměnilo.

V čem ještě je situace v roce 1945 obdobná současnosti?
Prostě, musíme se vyrovnat s problémy, které nás v tom okamžiku přesahují. Květen 1945 političtí vězni odcházejí z věznic, a druhý den se věznice zaplňuje bývalými vězniteli. V Ústí nad Labem odešli v květnu 1945 němečtí vojáci z kasáren, také Rusové odešli ze zajateckého tábora, a byli tam postupně internováni podezřelí Němci. Stejně tak ve dvou malých táborech v Chabařovicích ze dvou malých lágrů zmizeli zajatci a nuceně nasazení dělníci, a byli tam ubytováni pod bajonety podezřelí Němci. Bylo potřeba někde ubytovat spoustu Němců a identifikovat zda jsou skutečně vinni, a pokud ano, tak proč. Bylo třeba zadržet a identifikovat stovky podezřelých.

Jaká je souvislost s dneškem?
Řada naivistů se pohoršuje, že migranti, jejichž identitu a důvod pobytu je třeba prověřit, skončí v lágrech, dnes se to řeší v detenčních zařízeních. Ale na tom není nic zvláštního, protože problémem jsou ti, které neznáte, nevíte co jsou zač, a netušíte proto, co od nich je možné očekávat. Pokud jedete do Frankfurtu n. M., v blízkém okresu města Weilburg uvidíte velký tábor pro migranty. Hlídají ho i policisté se psy. Já se nad tím nepohoršuji.

Co k tomu dodat?
Snad to, pokud se někdo chce zeptat na další souvislosti, je vítán v pátek 27. listopadu od 15. hodin v ústeckém knihkupectví Beran na autogramiádě. Bude to první knihkupectví, ve kterém v ten den bude kniha na pultech.

Dobové dokumenty.