V Kopistech bylo moc dobře, vzpomíná na zbouranou obec Libuše Zvěřinová

„Krásné vzpomínky. Na stavění májky, Sokol, na školu. Prožila jsem v Kopistech mládí, vdala se tam, založila rodinu. Odcházeli jsme, až když se boural,“ usmívá se Libuše Zvěřinová. Během svého života zanechala stopy také v Želénkách u Duchcova nebo v Janově, kde našla s rodinou útočiště po odchodu z obce, která musela ustoupit těžbě uhlí na Mostecku. Ostatně i další místo, které si seniorka zamilovala, muselo zmizet kvůli uhlí. Starý Most. „Byl nádherný. Kdyby dnes stál, byl by to klenot,“ říká.

Narodila se v Želénkách u Duchcova. „Už když mi bylo šest let, v roce 1945, jsme se přestěhovali do Kopist. Ty už dnes neuvidíte, jsou zbourané. Byla to hezká obec,“ popisuje Libuše Zvěřinová. Z Kopist pocházela její maminka, stěhovali se tam tehdy zpět za rodinou. Tatínek byl z Ledvic.

V chemičce 40 let, téměř celý život v Osadě. Nenudila jsem se, říká Eva Jašová

„Na Kopisty mám moc dobré vzpomínky. Chodili jsme tam do Sokola, hrál se fotbal, v zimě venku hokej. Dobrá tam byla také škola, vše, co jsme potřebovali. Krásné vzpomínky,“ vypráví ve svém současném útočišti, v Domově sociálních služeb v Litvínově.

„Vzpomínám třeba na baráčníky. Když se stavěla májka, byl průvod. Hned ráno už hrála muzika, postavila se májka, hlídalo se, aby to nějaká okolní obec nepodřízla. Prožila jsem tam mládí, vdala se tam, založila rodinu. Bylo to tam moc dobré,“ pokračuje Libuše Zvěřinová.

„Byla jsem s naším Sokolem také na posledním sletu tehdy, cvičili jsme tam,“ pamatuje si seniorka na 11. všesokolský slet v roce 1948. Ten se připravoval hned po konci války, nakonec ale proběhl až po komunistickém převratu. A na dlouhá desetiletí byl posledním.

Z litvínovské chemičky jezdily vlaky do celé Evropy, vzpomíná Milena Martínková

V Kopistech, které nakonec musely ustoupit těžbě uhlí, žila 34 let. „Stěhovali jsme se v roce 1979. Kvůli bourání, šli jsme tehdy do Janova,“ vypráví seniorka. V Janově žila v domě, který shodou okolností nedávno také „šel k zemi“. Důvod byl ale tentokrát jiný, jeho zanedbaný stav.

Libuše Zvěřinová se vyučila prodavačkou. „Čtyři měsíce jsme byli ve Starých Splavech. Dodnes vzpomínám, jak jsme chodili po Máchově jezeře. Bylo to v zimě a bylo zmrzlé,“ říká. V 15 letech už šla do práce. „Začínala jsem prodávat ještě ve starém Mostě. Ale to už je nějaký ten pátek,“ směje se.

„Začínala jsem v lahůdkách. Po mateřské jsem pak prodávala v textilu, také ještě ve starém Mostě. Až když se boural, přešla jsem do textilu v současném Mostě, byla jsem v obchodě pod nemocnicí,“ vypráví.

Výstavní starý Most

Starý Most si zamilovala. „Byl nádherný. Výstavní, nádherné baráky, tři náměstí. Kdyby dnes stál, byl by to klenot,“ myslí si.

Prodávala desítky let. Kromě dovolené nikdy nechyběla. „Nikdy jsem nemarodila. Když jsem šla do důchodu, hodně se divili. Kdo by za mě práci udělal? Měla jsem prostě pocit zodpovědnosti,“ pokračuje ve vyprávění. Do práce jezdila buď tramvají z Litvínova, nebo dříve také trolejbusem přes Souš. „A když nic nejelo, chodili jsme pěšky,“ usmívá se.

Byla jeřábnicí i hospodskou. Alena Krausová žije v Meziboří více než 70 let

S manželem vychovali dvě děti, syna a dceru. Libuše Zvěřinová má už také 3 vnoučata a 4 pravnoučata. „Dělají mi všichni radost,“ pokračuje. Kromě práce a rodiny měla ještě dva koníčky – ruční práce a čtení.

„Hodně mě bavily, dokud jsem dobře viděla, ruční práce. Pletení, háčkování, vyšívání,“ připomněla. „A četba. Měla jsem hodně knih. Mám ráda romantické a detektivky. Každý čtvrtek jsem čekala na knižní novinky. Teď už musím přes lupu a je to špatné, spíš už poslouchám rádio,“ dodává.