Olga Sitařová, roz. Černá, se narodila 5. ledna 1926, měla dva starší sourozence. Na Volyň přišli již její prarodiče, otec však sloužil v armádě v Čechách. Za 2. světové války sužovaly oblast střídavě jednotky Němců, Sovětů i banderovců.

Olga bydlela v české vesnici Dlouhé Pole nedaleko Dubna. Rodiče měli ve vsi statek, matka však zemřela, když bylo dceři jen pěti měsíců, otec pak za pět let; Olgy se ujala teta Nedbalková (měla tři syny). Ve škole se učila polsky, děti měly české hodiny, později chodila i do ruské školy (vše na úrovni obecné školy). Paní Sitařová ve všech jazycích čte, mluví česky a polsky.

Nedostatkem rodina nestrádala, se školou jezdily děti na výlety, závody, „bídu jsem tam nepoznala, až když přišli banderovci, tak to bylo zlé". Ukrajinští bojovníci se ukrývali po lesích v zemljankách, brali si po vesnicích jídlo a vypalovali i vraždili v případech, kdy našli v obydlí Poláky; bratr paní Sitařové měl za ženu Polku, která raději odešla do Rovna do měst moc banderovců nesahala. „Němci byli to samé, ti taky brali. Potom tam zabili Němci mého strejdu, zastřelili, ani nevím proč, a sebrali moje dva bratrance, někam je vyvezli a ztratili se, nevíme, jak to dopadlo." Třetí bratranec později padl na Dukle.

Nábor do armády

Nábor v Lucku a Rovně byl dobrovolný, avšak „ke Svobodově armádě šli všichni chlapi do padesáti let". Spolu s dalšími třemi ženami z okolí vezla dobrovolníkům buchty a v Rovně uslyšela, že nábor se týká i děvčat. „Proč bych byla doma, když tady řádí banderovci? Aspoň se dostanu do Čech," říkala si tehdy. Na Volyň se po válce vrátit nechtěla, po válce do Čech přijeli i její příbuzní, mezi nimi manželovi rodiče: „Co bychom tam hledali? Na Volyň jsem se nikdy ani nejela podívat, nějak mě to tam netáhlo."

Ženy z československé vojenské jednotky v SSSR.Olga absolvovala radistický kurz a přes Sadaguru zamířila na frontu. „Na dívky hlásící se do armády se nikdo špatně nedíval, pouze manželovi (budoucímu sloužil jako automatčík na tanku) se to nelíbilo. Potřeba bylo každé síly." Výcvik byl fyzicky náročný, dívky velké úlevy neměly. „Rusáci nás přesvědčovali, abychom tam nechodily, že se válka pro holky nehodí." Motivací však byla mimo jiné i možnost odchodu do Československa.

Život na frontě

První zkušenost se střelbou získala 8. září 1944 rámus kaťuší, boj,.„To bylo strašný. Zprvu jsme se hodně bály." Ale v přední linii si spojařky, mající za úkol udržet spojení, zvykly natolik, že přeložení do týlu odmítaly. Paní Sitařová vzpomíná na zimu a mokro v zemljankách, bydlení s muži, „to bylo všechno v jednom, to nebylo možno rozdělit". Děvčatům se nevyhýbala ani strážní služba. Olga Sitařová říká, že střílela sice dobře, ale neví, jestli by dokázala někoho zastřelit.

Přesnou trasu bojů si paní Sitařová nepamatuje, ale za nejhorší považuje boje v Machnówce a u Liptovského Mikuláše, dále šli přes Vrútky, Strečno… Cestou přišla o kamarádky a přátele, podrobně líčí otřesnou scénu plnou mrtvých a příšerných zranění příčinou masakru bylo neopatrné přiblížení jednotky k Němcům u Machnówky, zmatek umocnilo setkání dvou brigád, které si navzájem překážely.

Paní Sitařová překonala bez úhony i Duklu: „To mi řekli, že jsem ze železa, že se mi nic nestalo. Je to možné, že jsem ze železa, přežila jsem celou válku, ani zraněná jsem nebyla."

Svou náboženskou orientaci označuje jako pravoslavnou, ale nikoli příliš hlubokou. „Já ani nevím, čemu věřit." Na frontě se modlili spíše ze strachu, ale „nějaké hluboké náboženské přemýšlení, to tam nebylo."

Za nejhorší projevy života na frontě považuje Olga Sitařová katastrofální hygienické poměry. S komunistickou agitací se v přední frontové linii nesetkala. Vojáky sužoval nedostatek jídla, děvčata v uniformě však nikdo neobtěžoval „alespoň ne u nás."

Přechod hranice příliš nevnímali, „teprve na Moravě nás vítali, bránu udělali až tam jsme poznali, že jsme v Čechách. A 17. května jsme pochodovali po Praze." Poté Olga Sitařová odešla s jednotkou do Brandýsa nad Labem.

Poválečný život v Chomutově

Z Volyně pochází i její manžel. Znali se již před válkou, ta je však rozdělila a sešli se až v říjnu 1945 manžel byl za války raněn, delší čas strávil v nemocnici, během války se naposledy setkali právě po jeho propuštění z léčení. Svatba proběhla v kostele ve Vroutku u Podbořan, svatební cesta vedla na kolech do Údlic, vypráví paní Sitařová se smíchem. Ze vsi se pak přestěhovali do nedalekého Chomutova.

Pan a paní Sitařovi.Manželé Sitařovi zprvu zvažovali nabídku přidělení půdy k zemědělskému hospodaření, ale nakonec nastoupili v Chomutově do zaměstnání, paní Sitařová do VTŽ Chomutov do oddělení kontroly. „Pak jsem marodila, takže jsem v důchodu." Manžel paní Sitařové byl hudebník, od patnácti let hrál v dechovce, živil se jako řidič po Čechách i v zahraničí.

Přijetí ve staronové vlasti nebylo jednoznačně pozitivní. „Lidé tady na nás koukali nedůvěřivě, považovali nás za jiné lidi."

Život po válce nebyl lehký, „my jsme byli rádi, že jsme se uživili, vždyť my jsme byli nahý my jsme měli lžíci, nůž a uniformu." Z Čech však zklamaná nebyla a není a domnívá se, že z Volyňáků by nikdo zpátky nechtěl. Zhruba jednou za měsíc se s ostatními krajany schází, jednou za rok je pak koná větší sraz v počtu asi 80 lidí.

Příběh pamětníka je součástí sbírky www.pametnaroda.cz. Sledujte Ceny Paměti národa 17.11. ve 21.20 na ČT1.

Zpracovali Ondřej Bratinka a Jaroslav Richter