Britové prý neřeší problémy v hospodách jako Češi, ale on to považuje za správné. Sám si rád zajde do „Plzeňky". Novinář Milan Kocourek je totiž z Liberce. Narodil se v ulici U Nádražní lávky, dnes přejmenované na Husitskou, což jako husitský katolík kvituje. Vystudoval stavební průmyslovku. V roce 1969 odešel už jako student zahraničního obchodu se svou současnou ženou na stáž do Velké Británie. Tam ho zaskočila normalizace a pokyn vrátit se. Neudělal to a nikdy toho nelitoval.

Obdivuhodné jsou na něm nejen rozsáhlé znalosti, schopnosti analyzovat problémy společnosti, ale i smysl pro suchý britský humor.

Uvažoval jste už jako student liberecké průmyslovky o dráze novináře?
Vůbec ne, chtěl jsem pracovat na akademické půdě, přednášet, ale bohužel v oboru ekonomie nebyla možnost. Dva roky jsem se věnoval politologii. Náhodou jsem narazil na inzerát, že BBC hledá programového asistenta. Přihlásil jsem se, a tak začala moje cesta novináře. Ale nikdy předtím jsem o tom neuvažoval. Jako kluk jsem chtěl být řidičem náklaďáku nebo prezidentem. Nic mezi tím. Uvažoval jsem o psaní knížek, ale ne o žurnalistice. K ní jsem vlastně přišel jako slepý k houslím. Mimochodem, to první přání se mi splnilo a náklaďák jsem řídil, protože jsme se v Británii nejméně dvanáctkrát stěhovali.

Nelitoval jste, že jste se nevrátil později? Třeba byste se stal i tím prezidentem?
Ne, vůbec! Já bych byl úplně neschopný prezident. I když jsem liberál, mám na něco velmi radikální názory a mnozí by mě mohli označovat za nějakého diktátůrka. Nicméně jsem v Británii dělal politiku na místní úrovni jako liberální demokrat. Sice jsem nevyhrál, nicméně jsem obvodu zvýšil hlasy a posunul je ze čtvrtého místa na třetí.

Jaký je největší rozdíl mezi námi Čechy a Brity ve vnímání politiky? Češi se angažují velmi krátce a skeptičtí jsou velmi rychle.
Hlavní rozdíl je v tom, že Britové si mnohem víc než lidé tady uvědomují občanskou odpovědnost. To znamená, že demokracie jim dává nejen práva, ale i mnohé povinnosti. I Britové jsou na politiky velmi naštvaní, zejména v posledních deseti letech, to je hodně podobné jako tady, ale Britové mají blíž k činu. Stačí, když řekne: Tohle se mi nelíbí, sežene pár sousedů a uspořádá demonstraci. Nemusí být vůbec členem žádné strany nebo občanského sdružení. Jinými slovy, je tam větší ochota něco udělat a pokusit se něco změnit k lepšímu než tady. I když samozřejmě stejně jako tady politici něco odhlasují proti vůli národa, což byla například válka proti Iráku, kde byly dvě třetiny národa proti.

Takže si neříkají, že to nemá smysl, a nadávají po hospodách?
To ani ne. Samozřejmě že i tam se hodně lidí o politiku nezajímá a říkají si, že od toho mají své poslance, ale to spíš považují za soukromý názor a neřeší to po hospodách. I když nic proti hospodám, to jsou důležité instituce všude na světě! A při vší úctě k TGM, který hospody rád neměl, stejný názor nezastávám.

Pracoval jste v BBC, jste spolupracovníkem Českého rozhlasu. V čem jsou hlavní rozdíly, případně v čem jsou si podobné?
Hlavní síla BBC je v tom, že je ochotna zkritizovat sama sebe. To si myslím, že je málokde na světě. Je problém, tak se řeší na rovině reportérů a novinářů. Zpráva je zpráva a hotovo. BBC se nikdy neskrývala sama před sebou. Dokazuje to i nedávný skandál moderátora Jimmyho Savila. Český rozhlas je skvělý, a to neříkám jen proto, že jsem jeho spolupracovníkem. Vím, že mu lidé věří víc než televizi, a nedivím se. Pokaždé, když jsem tady, tak ho poslouchám a jen výjimečně tam objevím něco, čemu říkáme „novinářský zločin". Snad mi jen trochu vadí, že jsou zprávy někdy příliš krátké, 35 minut je málo na to, aby se dalo všechno vysvětlit.

Synonymem pro zpravodajství z Velké Británie je jméno Karla Kyncla. Neměl jste někdy pocit, že ostatní zpravodajové žijí ve stínu této legendy?
Nejen pocit, to je fakt. A je to v pořádku, protože Karel Kyncl byl novinářský gigant! Od něj se dá stále učit. Nenapodobíte samozřejmě jeho hlas, jeho mimiku, nenapodobitelný projev, ale byl vzorem všech novinářů. Měl výhodu, že nikdy nebyl zaměstnancem BBC, ale byl nezávislým externistou a nebyl svázaný určitým kodexem. Čili mohl se vyjadřovat svobodně a dělal to moc dobře! Uměl přímo trefit do černého, nikdy zbytečně nekecal a já sám jsem se od něho hodně naučil.

V knize Volá Londýn o historii BBC uvažujete nad smyslem a posláním novinařiny v otázce, zda je to umění, řemeslo nebo prostě jen práce. Co je to podle vás?
Samozřejmě do jisté míry jde o řemeslo, protože každý se může naučit základní pravidla novinařiny. Ale je potřeba to rozlišit. Jsou řadoví psavci a pak jsou lidé, jako byl Karel Čapek, kteří ji povýší na umění. A pro mě osobně je novinařina nejkrásnější povolání, které znám.