Hartava (německy Hartau) byla v devatenáctém století obcí hornickou stejně jako Hrádek nad Nisou. Malá obec asi se šesti sty obyvateli leží na úpatí Žitavských hor a ač patří k Žitavě, je to k městu přece jen kus cesty. Nedaleko se nachází hraniční bod Trojmezí místo, kde se setkávají tři státy Česká republika, Německo a Polsko. Řeka Nisa, zde již dosti široká s prudkým tokem, udává i nadmořskou výšku obce, která je mezi 240 metry nad mořem až do výše 283 metrů, kde jsou domky blíže horám.

Cyklostezka E-14

Hraniční přechod, dříve stezka, kudy lidé chodili do Žitavy běžně, je dnes vydlážděná a jízda na kole mezi upravenými domky, kus v polích, je příjemnou projížďkou bez namáhavého stoupání. Jen šumění vysokých topolů a občas šplouchání řeky doprovází cyklostezku až na kraj města.

V poslední době, kdy se rozmohla cykloturistika, je cyklostezka značená jako E-14 a začíná v Nové Vsi u Jablonce nad Nisou, vede přes Rychnov u Jablonce nad Nisou, v Liberci se štěpí na tři větve a pokračuje přes Machnín, Chrastavu, Hrádek nad Nisou, Loučnou do Hartavy. Je dlouhá téměř šest set kilometrů a končí v přístavu Seebad Ahlbeck.

Rourový domek

Zdejším zajímavým objektem je hartavský rourový domek, jenž patří k významným vodohospodářským zařízením. Současně je také jakýmsi erbem obce. Stojí uprostřed obce u hlavní ulice a je nápadný svou osmihrannou architekturou. A navíc jsou zde umístěny kešky na takzvané vodní cestě, kam například patří oybinská voda nebo vodní zámek v okolí Žitavy. Dnes už z něj neteče voda do města, ale je už jen památkou na první vodovod.

Krásná barokní stavba vznikla v roce 1726 po rozhodnutí žitavského senátu, což je zaznamenáno na destičce vytesané na zdi:

Voda pramenící v hartavských lesích ve Zlatých pramenech byla pro všeobecné blaho občanstva poprvé a díky péči takřečených otců města v roce 1544 přivedena do Žitavy. Tato péče o blaho měla v roce 1726 pod dohledem šlechetného žitavského senátu, příslovečného štědrostí ve veřejných záležitostech, vést k zajištění trvalého a dostatečného přívodu vody pro ctěné občanstvo…

Studna krále Jana

Domek, z něhož voda vytékala dřevěným potrubím, postavil mistr zednický Johann Heinrich Müller z pískovcových kvádrů a střechu z pálených tašek.

Nedaleko vsi se nachází u osamělého domu zdobená studna nazývaná König-Johann-Quelle (Studna krále Jana). Starý pramen je v lese zachován a zdobí jej deska na paměť návštěvy saského krále Johanna v roce 1863 a nápis oslavující velkorysost senátora Justa. Studna je skutečným pramenem potoka Goldbach (Zlatý potok). V minulosti jeho vody naplňovaly přes hartavský domek žitavské kašny.

V devadesátých letech minulého století Zlatý potok zaplavil důlní jámu povrchového dolu Zdař Bůh na okraji Žitavy, dnes jezero Olbersdorf.

Pamětní místo

Malá obec má ještě další významné místo, kterým je hřbitov z roku 1947. Je to spíše pamětní místo zřízené na památku ruských zajatců a občanů zemřelých na nucených pracích. Do Německa byli zavlečeni během II. světové války a v důsledku nedostatku jídla a lékařské péče zemřeli. Jména jsou známa jen u 16 zajatců, dalších 255 bylo pochováno ve společném hrobě.

Hartava a okolí

- Hartava kdysi patřila majitelům hradu Grabštejn, kterými byli příslušníci rodiny ze saského Donína. Jindřich III. zakládal sídla jako člen královské družiny Václava I. A posléze i Přemysla Otakara II. Německé prameny sice uvádějí, že šlo o saské panstvo, ale byli to především rodilí Slezané.

- V záznamech města Žitavy se objevuje obec roku 1384 jako Harte. Původní obyvatelé Hartavy se živili zemědělstvím, rybařením, tkali látky a pěstovali zeleninu, ovoce.

- Nově byla osídlena až po roce 1725. Už v té době její obyvatelé znali využití uhlí a začali ho dobývat. Obec prožila expanzivní osídlení a uhlí z ní učinilo významné místo.

- Nejaktivněji se projevila těžba uhlí v roce 1835. Začalo se dolovat štolami a od roku 1903 až do roku 1953 povrchově. Dnes jsou v okolí Hartavy krásné rybníčky zatopeného dolu, kde najdete rybáře nebo odpočívající turisty.

- S dolováním uhlí a historií Hartavy seznamuje naučná stezka. Je příhraniční a zahrnuje především onu uhelnou epochu.

Zpracoval Milan Turek