„Ty znáš Bata?“

„No to víš, že znám.“

„On je známý i u vás v Evropě?“

„ Je on totiž Baťa je Čech.“

Od volantu se ozval dušený bublající smích: „Ty ses dnes asi dobře vyspal Petře, to je dobrý vtip.“

„Ale to není vtip Baťa je vážně od nás.“

„Ale to ne,“ smějí se už oba, Kioko i Jared. „Má továrnu tady kousek za městem a vyváží boty i do vedlejších zemí.“

„Hele,“ ukazuje mi Kioko své boty. „Bata je náš.“

„No, on Baťa má továrny na několika místech po světě, ale první byla u nás na Moravě,“ snažím se je přesvědčit. Ale oba se smějí z plných plic.

Druhý den, když jdeme v městečku Nanyuki na večeři, vidím na náměstí malý obchod Baťa. Stejná písmena, stejné logo. To si musím vyfotit. Zastavuju se. Už vím, že bez svolení, případně zaplacení, není radno fotit nic, ale risknu to. Z obchodu vychází starší upravená dáma s baseballovou pálkou v ruce: „Bělochu, proč si fotíš můj obchod?“

„Dobrý den madam, jsem totiž z České republiky stejně jako Baťa a tak bych rád ukázal doma, jaký tu máte krásný obchod Baťa,“ vysvětluji.

„Odkud, že jsi?“

„Z České republiky, stejně jako Baťa.“

Paní se začíná usmívat. „Bata? Ten je přeci od Nairobi.“

„Ale ne, tam je jen jeho velká továrna, ale pochází z České republiky, jako já, madam.“

Paní se už směje: „No když jsi tak bláhový, tak si ho vyfoť, doma si budou klepat na čelo…“

Sloni

Při zastávce na rovníku v městečku Nanyuki, o kterém jsem se už zmínil, jsme se šli projít na úpatí Mt. Kenya. Přijeli jsme k bráně národního parku a zeptali se, zda můžeme jen na malou procházku do blízkého sedla a zpátky, abychom mohli udělat pár fotek. Dobře můžete, ale zaplaťte vstupné. Platíme minimální poplatek a chystáme se jít. Počkejte, Marry půjde s vámi. Přichází statná mladá slečna oblečená v rangerském kanady, maskáče, pletenou khaki čepici s brokovnicí v ruce. Jdeme.

„Proč máš tu pušku, je to nutné?“ ptám se.

„Ale tady jsi mezi divokými zvířaty, nemůžeš jít jen tak, je to nebezpečné.“

Jdeme. Poprvé v africké přírodě. Nádherná údolí, nezvyklé rostliny. Tady jsou stopy leoparda, tady trus buvola, ukazuje nám Marry. Nádhera.

Vidíš? Co? Támhle podívej se tam nahoru na svah. Co tam je? Jen stěží rozeznám pohyb na úbočí malý pomalu se pohybující bod. Podívám se přes teleobjektiv. Slon. Můj první slon ve volné přírodě. No paráda. Podívejte se. Všichni se díváme přes fotoaparáty na toho malinkého vzdáleného slona.

Zastavil se, dívá se dolů na nás. Najednou se těsně vedle mě ozval ohlušující výstřel. Marry drží pušku směrem vzhůru a střílí. Proč střílíš? Co se děje? Ona se zastavila a otočila. Cože? Ona? Ano je to slonice a otočila se směrem k nám. Ale vždyť je daleko. Ne zas tak daleko, aby nás nemohla ohrozit. Slonice po výstřelu strnula v pohybu. Marry se rozhlíží. Co se děje? Slon může být sám, ale slonice ne, říká Marry. Podívej tamhle do křoví, tam jsou další, šeptá. Kde? Nevidím. Máme vítr v zádech, to je špatné. Podívej tamhle, a tam, a tady. Je jich tu spousta.

Stůjte a nehýbejte se. Marně se snažím někde ve vzdáleném křoví zahlédnout nějaké další slony. Jsou i tady hned za námi, teď už skoro křičí Marry. Ty už vidím. A oni nás také. Marry střílí. A znovu.

Asi 3 metry od nás z křoví vycházejí dva sloni a za nimi jsou další.

Utíkejte!!! Rychle!! Tak utíkejte!! Křičí Marry. Otáčím se a běžím. Vidím Vaška, jednoho z přátel, jak ještě mačká spoušť fotoaparátu. Zdrhej, křiknu na něj. On si šlápne na tkaničku a poroučí se k zemi. Hned vstává a utíká za mnou.

Všichni běžíme co nejrychleji zpět ke strážnímu domku na hranici parku. Marry znovu střílí. Už jsme mezi ostatními rangery, kteří jsou po zuby ozbrojeni a stoupají si před nás. Přibíhá Marry. Něco svahilsky rozčíleně vypráví. Rozezní se vysílačky. Chvíli odpočíváme a nevíme, co bude dál.

Pojďte támhle, jde s námi Marry a další ranger s kulovnicí a vysílačkou. Procházíme kolem malého jezírka a fotíme vodušku a zebru Grévyho. Z vysílačky stále kdosi předává informace. Pojďte raději zpátky, volá nás Marry, sloni jsou naštvaní a hledají vás. Bude nejlepší, když dnes sednete do auta a odjedete.

Vlastně mi to v tu chvíli vůbec nedošlo. To až potom večer se mi rozklepala kolena. Byl to běh o život. Význam téhle věty mi ale docházel ještě po několik dalších dní.

Rift valley a líní plameňáci

Sjíždíme serpentinami dolů. Od pohoří Kirinyaga z asi 3500 m n. m. (jehož součástí je Mt. Kenya, 5199 m n. m.) do asi dvou tisíců. To je rift valley východoafrická příkopová propadlina. Táhne se od Rudého moře až k ústí řeky Zambezi. Koncem třetihor se tady díky tektonickým vlivům země rozevřela, a i dnes se pomalu dále rozevírá, několik milimetrů za rok. Je zde úrodná půda, množství sodných bezodtokých jezer a mnoho geotermální energie. Je zde několik přírodních rezervací, u místních jezer je největší populace plameňáků na světě a v jednom z měst, Naivasha, bydlela dlouhá léta Joy Adamsová po dokončení seriálu Volání divočiny.

Po několika dnech přijíždíme k jezeru Bogoria. Mimo jiné nedaleko odtud je příkopová propadlina nejužší asi 70 km. Ptám se na hotel, který jsem si vyhlédl v průvodci. Aha, tady je. Ale nevypadá příliš obydleně. Klepeme na bránu, přichází nějaká paní.

Copak chcete mzungu (běloši). Rádi bychom se tu ubytovali. Hotel je ale zavřený. Už pár týdnů. Je po volbách a majitelka je z kmene, který nevyhrál. Odstěhovala se. Jsme rádi, že nechali budovu stát. Ubytovat vás tu nemohu. Jedeme tedy k jezerní rezervaci, kde nám rangeři poradí a ubytování seženeme.

U jezera zajíždíme k pramenům Loburu. Jsou to horká zřídla v jejichž blízkosti, díky složení vody, žijí zvláštní řasy. A díky nim se plameňákům, kteří se rodí úplně bílí, barví peří do jejich krásné plamenné barvy.

Prameny jsou opravdu horké a rozehřívají i půdu kolem, takže se k nim nelze ani přiblížit. Všudypřítomní vynalézavci toho využívají a prodávají turistům zážitek vaření vajec v prameni. Teploty pramenů a okolní půdy nevyužívají pouze místní podnikavci, ale také samotní plameňáci, kteří zde kladou do písku svá vejce a zajišťují jim tak potřebnou teplotu. O něco jižněji, poblíž jezera Naivasha, je geotermální elektrárna, tedy termální energii využívají i lidé. Energetický potenciál je zde obrovský, ale díky vysokým vstupním nákladům je téměř nevyužíván. To ti plameňáci to mají jednoduší.

Ještě o něco jižněji je Ol Doinyo Lengai, což je posvátná hora Masajů (o těch ale až příště). Nazývají ji Hora boha. Je to jediná známá sopka na světě, jejíž láva je taveninou uhličitanu sodného a je původně černá. Jako vyvřelina ale díky vlhkosti vzduchu během několika dní zbělá.

Rusinga Katčina počítačová učebna

Při cestě k Ukerewe (Viktoriino jezero), potkáváme několik vypálených domů na okraji města Kisumu. To jsou pozůstatky po nedávných volbách. Rusinga je malý ostrůvek téměř u břehu. Vlastně dnes už přímo na břehu. Místní totiž, aby propojili dvě části města Mbita, které leží zčásti na pevnině a zčásti na ostrově, nasypali val, který je spojnicí obou částí města, součástí hlavní (a téměř jediné) silnice a také hrází, která znemožňuje průtok vody kolem ostrova a vytváří záliv se stojatou zahnívající vodou.

Ostrov obývá rybářský kmen Luo a je odsud i náš neprůvodce Jared. Domy na ostrově jsou veskrze bez elektřiny a bez vody. Je to většinou pár trámů pobitých vlnitým plechem. Svítí se petrolejkou a koupelnou, umývárnou i prádelnou je jezero. Na ostrově je také několik sirotčinců, protože ač je to malý ostrůvek, je zde hodně sirotků. To proto, že více než šedesát procent obyvatel má AIDS. Mnohé děti se s ním už rodí. Rodiče jiných brzy umírají.

Ostrov má mnoho pláží, na nichž vládne důležitý řád. Každá má svůj účel, svého velitele, který má svého zástupce a ten zase svého zástupce a ten….

Jedna pláž slouží k rybolovu, jiná je opravnou rybářských člunů. Na některých plážích se realizují zajímavé projekty. Na jedné pláži je mateřská školka a naproti ní středisko Kagena. Tady za podpory vlády a nějaké nevládní organizace USA probíhá projekt alternativních zdrojů obživy. Účastní se ho většinou ženy. Muži jsou totiž rybáři a tak, jak vždy byli rybáři, také jimi i nadále budou. Je to zvyk i dědictví. Přesto, že náklady na uchování ryb a jejich přepravu jsou pro ně stále více zničující. K ostrovu vede silnice, jakou bychom tady v Evropě určitě za silnici nepovažovali a tak i pár kilometrů může trvat mnoho hodin. Rybolov je stále téměř jediným zdrojem obživy.

V projektu Kagena najdeme mj. poradnu proti AIDS, malou manufakturu, krejčovskou dílničku, Kateřininu počítačovou učebnu a na terase domu zajímavou tabuli. Tabule má dvanáct řádků i sloupců. Obsahuje rozpis, co ve kterém měsíci v roce která žena bude pěstovat na svém políčku, aby společně po celý rok mohly zásobovat mateřskou školu potravinami, kam chodí jejich děti.

Proč Kateřinina počítačová učebna? „Pojď se podívat,“ provází mě ohromný černoch, správce projektu. Na střeše domečku, v němž je učebna, vidím solární panely. Uvnitř je velká drátěná klec plná autobaterií. Ty uchovávají energii získanou z panelů na střeše. Na stolku leží notebook, který je s autobateriemi spojen. Ten tedy tu elektřinu spotřebovává. A nejen ten, hned vedle je anténa internet.

„Jestli chceš, můžeš si odsud napsat domů,“ nabízí mi.

„Proč je to Kateřinina učebna?“ ptám se znovu.

„Měli jsme tu před dvěma roky několik studentů z Ameriky. A jedna z nich, Kateřina, nám tu nechala notebook. A my jsme mu postavili tuhle učebnu. Tady se teď lidi učí na počítači a také mohou používat internet.“

Na téhle své první cestě Afrikou jsem krom úchvatných foto safari potkal mnoho zajímavých lidí, měl jsem možnost všimnout si ohromného, téměř několikasetletého rozdílu mezi životem ve městě a na vesnicích. Všiml jsem si, že pravá Afrika není o státech, jak nás učili v zeměpise, ale o kmenech a národech, kterým uměle vytvořené hranice států a jejich měny často jen komplikují život.

A tohle poznání mě vede k dalšímu poznávání Afričanů a jejich přírodních národů.

Zpracoval Petr Peniška