Ve foyeru domu kultury v Litoměřicích se uplynulý čtvrtek vzpomínalo, ale nad snímky dokumentujícími život a přeměny ve městě na Labi v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století také přemítalo, kde že „to" vlastně je…

Velký zájem o snímky rozhodl

Kniha je dílem sedmičky autorů sdružených v litoměřickém Fotoklubu Porta a vznikla takříkajíc pod tlakem, jak vyplynulo ze slov předsedy tohoto sdružení Františka Diviše.

Bylo fotografií tolik, že to bylo na knížku? „Možná tolik ne. První výstava na Baště v Litoměřicích, kde máme stálou galerii, obsahovala řádově dvacet rámů, tedy zhruba 40 až 50 fotografií. Ale vydat knihu vyplynulo z faktu, že lidé měli o výstavu velký zájem. Vzpomínám, jak tam pobíhali, poznávali se na fotkách. Ty jsou i čtyřicet let staré, nikde jsme je nevystavovali a oni nevěděli, že tehdy byli nafocení. Pamatuji si, že když jsme výstavu sundávali, přijeli tam nějací lidé a brali nám snímky z ruky… Takže rozhodl zájem všech, co viděli snímky, které jsme nikde neprezentovali. Tam byla ta myšlenka udělat z nich knížku. Otázka ovšem byla, kdo její vydání zafinancuje," přiznává, že cesta od nápadu k realizaci zpravidla nebývá jednoduchá, František Diviš.

„Knížka nevznikla kvůli tomu, že bychom měli hodně fotek. Sami jsme měli obavu, zda je dáme dohromady jak jsme se všichni stěhovali, plynul čas, poztrácely se nám archivy. Takže to bylo samé hledání a navíc už neumíme z negativů udělat fotky, tudíž příprava byla chvílemi technicky problémová. Lidé nás hecovali, měli zájem a říkali nám: Udělejte s tím něco, až výstava skončí, rádi bychom je viděli v nějaké knížce…," dodává předseda litoměřického fotoklubu.

Pravdou je, že knížek o Litoměřicích, i těch fotografických, vyšlo v posledních letech poměrně hodně. V čem je tato publikace jiná?

„V tom, že nejde, řeknu-li to v uvozovkách, o žádný středověk. Neděláme nějakou komparaci, pohlednice, nesrovnáváme s nimi současnost. To, co zatím vyšlo, byly knížky historické. Každopádně jsou to období, která my nepamatujeme. Na naší knize mně připadá zajímavé to, že snímky evokují dobu našeho mládí nebo místa, která jsme navštěvovali. Neobjevujeme s úžasem na fotografiích místa, která jsme neznali kde byl jaký podnik a kde jaká restaurace. Připomínáme jimi naopak pro nás současnost, naše mládí. Co jsme sami prožili, je zachyceno na celuloidovém pásu. Proto má název Litoměřice jak jsme je znali," vysvětluje František Diviš, jenž je jedním ze sedmi autorů fotografií obsažených v knize, která představuje snímky vesměs z let 19721989. Dalšími autory jsou Břetislav Tošner, Eduard Čech, Petr Klingr, Jindřich Trojan, Milan Oravec a Tomáš Král.

„Tenkrát jsme měli Fotoklub Kalich, který kolem roku 1990 přestal fungovat. V Litoměřicích jsem pak nějaký čas nebydlel, ale vrátil jsem se sem. Činnost jsme poté obnovili pod názvem Porta," osvětluje František Diviš. Na křtu se po několika desítkách výtisků nové knihy doslova zaprášilo. Proto se připravuje její dotisk.

Jsou fotografie na druhý díl?

Je fotografií tolik, že by mohl vyjít i druhý díl? „Uvažujeme o tom. V knize je řádově tři sta snímků, přičemž se vybíralo z asi pěti set. Jsou tu ještě další zajímavé fotky, ale jestli by byly na knížku? Kolegové se na to cítí, já nevím, do jaké míry by vznik pokračování byl reálný. Nechci, aby vše dopadlo jako v amerických seriálech, kdy další díly téma rozmělňují. Kdybychom našli kvalitní fotografie a byl by jich dostatečný počet, asi bychom do dalšího dílu šli. Je fakt, že u prvního jsme snímky dost redukovali, tvrdě proškrtávali. Uvidíme tedy. Otázka zůstává otevřená."

Paperback jako samizdat…

Deník zaujal až „samizdatový" vzhled knihy paperback s texty, jejichž autorem je Martin Kolařík, pořízenými na psacím stroji. „Samizdat?" směje se litoměřický fotograf. „Mně se paperback líbí. Chtěli jsme, aby výsledek evokoval historii. Knihu jsme částečně financovali sami jako autoři a na lakované obálky nemáme. Při tisku jsme použili staré fonty, jaké měly psací stroje. Prostě jsme chtěli, aby i slovo přibližovalo onu nedávnou historii, protože všechno spolu souvisí. Chtěli jsme udělat vzpomínkovou, nikoliv vážnou knížku bez velkých ambicí," uzavírá František Diviš.