S příběhem Jana Palacha, od jehož „pochodně č. 1" uplyne právě dnes 45 let, se většinou pojí jméno středočeské obce Všetaty, kde Palach vyrůstal. Ve skutečnosti, i když se o tom mnoho neví, sehrály v životě rodiny Palachových zásadní roli také severní Čechy Kamenický Šenov, Českolipsko a Děčínsko.

Svým způsobem za to může Jiří Palach, Janův starší bratr. Obyvatelem Kamenického Šenova je už od poloviny šedesátých let. Všechny rodinné události včetně tragického činu mladšího Jana tak měly vazbu i na sever Čech. Jiří Palach o tom mluví v následujícím rozhovoru.

O vás se ví, že v Kamenickém Šenově žijete už od poloviny šedesátých let a že jste tady celá dlouhá léta pracoval ve sklářství. Ale co vás vůbec přivedlo ke sklu?
Já jsem se sem přiženil. Určitě víte, že pocházím ze Všetat. V lednu v roce 1966 jsem si bral manželku a pracoval jsem ve sklářství. Ovšem sklář nejsem. Neměl jsem s tím nic společného, to byla znouzectnost. Pracoval jsem v šenovském provozu Crystalexu jako úředník. 
Původně jsem ovšem studoval medicínu. A jako mladý medik jsem byl na praxi v nemocnici v České Kamenici, když ještě existovala. A tam jsem poznal svou ženu. Ona pracovala jako zdravotní laborantka. Během studií jsem měl ale velký malér na motorce, vyboural jsem se. Měl jsem amnézii a dodnes nevím, jak se to stalo. Kvůli této nehodě jsem musel s medicínou skončit na konci šestého semestru.
Mohl jsem pracovat ve zdravotnictví jako střední zdravotník, jenže v té době byly v oboru velmi mizerné platy a my jsme chtěli založit rodinu. Tak jsem šel raději dělat něco, k čemu jsem ani neměl vztah. Nějak jsem se do toho zaběhl a tuhle práci pak dělal až do důchodu.

Váš bratr Jan sem za vámi jezdil? Byl tady v Šenově?
Ano, jistě. Byl tady několikrát, když jsme ještě bydleli v obecním bytě. Nějaký čas měl v Kamenickém Šenově dokonce trvalé bydliště. To jsme udělali z toho důvodu, aby nemusel dojíždět do Prahy do školy, protože kdyby měl trvalé bydliště ve Všetatech, nedostal by místo na koleji.

Připomeňte si: Režisérka dokončila natáčení filmu o Janu Palachovi Hořící keř

Jak jste se tady v Šenově dozvěděl, co se stalo vašemu bratrovi v ten osudný den 16. ledna 1969?
Den předtím, 15. ledna, jsem jel na pohřeb svého strýce do Libiše u Neratovic a tam jsme se vlastně s bráškou setkali naposledy. Druhý den odpoledne, už tady v Šenově, přišel k nám do bytu vrátný z nedalekého provozu podniku Lustry a říkal mi: „Pane Palach, máte na 17. hodinu telefonní výzvu z Prahy." Já mu říkám: „A nevíte kdo?" On, že neví. Tak jsem tam šel. Když přišel hovor, ozvala se mi lékařka z nemocnice z popálenin z Legerovy ulice, abych okamžitě, pokud je to možné, přijel do Prahy, že bratr má těžké popáleniny. A když jsem se jí zeptal, co se mu stalo, tak mi to nechtěla říci a říkala, že mi vše vysvětlí až tady na místě.

Takže než jste jel do Prahy, nic jste netušil?
Nakonec ano. Sháněl jsem nějaký spoj do Prahy. Jel jsem do Nového Boru, tam jsem zjišťoval, jestli jede nějaký autobus, Nic, žádný spoj nejel. Tak jsem šel na vlakové nádraží v Novém Boru. To bylo prázdné, ale v hale byl puštěný rozhlas po drátě a z něj hrála hudba. Najednou ji přerušili a oznamovali zvláštní zprávu: „Dnes v odpoledních hodinách se na Václavském náměstí pokusil upálit student filozofické fakulty J. P." Řekli jen iniciály, ale všechno se mi to hned spojilo dohromady.
V úplném zoufalství, jak se tam dostanu, tenkrát třeba nebyla tak rozšířená taxi služba jako dnes, jsem běžel na okrsek VB. Tam už o věci věděli a říkali, že už byli u nás a že jim manželka říkala, že jsem v Novém Boru a sháním spoj na Prahu. Tak jsem je prosil, jestli by mě tam neodvezli. Oni, že bohužel ne, že mají k dispozici jen jedno auto a to si nemůžou dovolit. Že jsou ochotni mi někde sehnat taxíka, že mě teď odvezou domů a toho taxíka nasměrují k nám. Taxík potom večer přijel, tak manželka se mnou jela do Prahy a nějak po půlnoci jsme se tam dostali.

A hned v noci jste šli za bratrem na kliniku?
Až ráno. Já mám v Praze tetu, tak jsem jí v noci volal, vzbudil jsem ji a říkal, co se stalo a jestli tam můžeme s manželkou přespat. Ona říkala samozřejmě, a tak jsme tam přišli, přespali a ráno si vzali taxíka a jeli za maminkou do Všetat. Maminka měla tento den jet za Jendou do Prahy s tím, že mu má koupit něco na sebe. Když jsme přijeli k nám do domu, už maminka doma nebyla. Setkali jsme se potom až v té Legerce. Tam nás s maminkou k bráškovi pustili, moji ženu ne.

Vaše maminka se o tom dozvěděla cestou ve vlaku ze Všetat do Prahy?
Maminka se o tom dozvěděla ve vlaku, když viděla někoho, jak si čte noviny. Byla tam fotografie Jendy, tak vytrhla tomu pánovi noviny a začetla se do článku. Dozvěděla se to tak drastickým způsobem. Byla to krutá doba.

Tuhle scénu mimochodem zachycuje i film Hořící keř. Postava vaší maminky patří podle mě mezi nejvíc emotivní postavy toho filmu. Jak se vám líbila filmová maminka?
Jak já, tak zvlášť moje dcery byly úplně šokované. Říkaly, jakou měli filmaři šťastnou ruku, že vybrali paní Pokornou (herečku Jaroslavu Pokornou pozn.red.). Hodně se podobala mamince, jak postavou, tak i chůzí. Nevím ani, jak k ní dospěli a kdo měl tu šťastnou ruku a tuhle herečku vybral.

Co jste si říkal, když za vámi přijel scénárista Štěpán Hulík, že by chtěl tohle téma zpracovat?
Už přišel s hotovou věcí, už měl scénář napsaný. Úplně na začátku mě kontaktovala jedna paní produkční. Byla tady, říkala mi o tom filmu a potom mi volala, jestli mohou přijet ve větším obsazení. Přijela ona, Štěpán Hulík i režisérka Agnieszka Holland. Povídali jsme si o tom. Když dělali záběry pro film ve Všetatech, také mě tam zvali, jestli se chci zúčastnit a podívat. To jsem ale odmítl, protože to ve mně stále evokuje vzpomínky na to všechno a já to těžko snáším. Už jsem i odmítl jezdit na vzpomínkové akce, protože mě to vždycky docela dost sebere. Dcera, která žije ve Všetatech, se však natáčení zúčastnila.

Film Hořící keř zachycuje, co se dělo po činu vašeho bratra. Velkou roli v tom sehrála Česká Lípa, kde vystoupil poslanec Nový s projevem o studeném ohni. Věděli jste tenkrát v té době, že se tohle v České Lípě děje, že tam Nový vystupoval?
Po té schůzi v hotelu Merkur mi někdo poslal magnetofonový záznam toho jednání. Nevím kdo, nějaký neznámý.

Nebyl jste překvapený, že je to právě v České Lípě, pár kilometrů od vašeho bydliště?
On byl poslancem zvoleným za Českolipsko, jinou vazbu jsem v tom nehledal.

Média v těchto dnech také připomínají takzvaný Palachův týden z ledna 1989. Účastnil jste se ho sám nějak?
Dlouho jsme o tom nevěděli. Ale zrovna 20. ledna se v Praze na Staroměstské radnici vdávala moje dcera. Protože celý týden byl velký shon jako v každé rodině kolem té svatby, ani jsem si vůbec neuvědomoval, že se v Praze něco děje. Aspoň si nepamatuji, že bych to nějak vnímal, asi jsme o tom moc nevěděli. A když jsme po obřadu jeli z Prahy do Šenova s nejbližšími hosty a rodinnými příslušníky, protože tady jsme měli svatební hostinu, dcera projevila přání, že svatební kytici, kterou dostala, by položila na Jendův hrob, že bychom se po cestě ještě zastavili ve Všetatech.
Jelikož zeť byl Pražák, tak říkal, že neví, zda to půjde, že se teď dějí nějaké zvláštní věci v Praze. No a taky že jo. Když jsme přijeli do Všetat, přišli jsme k urnovému háji a tam byla velká cedule na vratech, že se provádějí nějaké úpravy a že z bezpečnostních důvodů je tam zákaz vstupu a přes bránu napříč bylo postavené nákladní auto tatrovka. Slyšel jsem tam nějaké hlasy, nějaké chlapy, brána byla zamčená, tak jsem zabouchal a přišel správce, který se staral o ten urnový háj. My jsme se znali, tak jsme se ani nemuseli představovat. Já jsem mu říkal, že dcera měla dnes svatbu a projevila přání položit tam kytičku. My bychom ji tam dali a zase hned bychom jeli. Ne, je zákaz, povídá. Já mu říkám, to nemyslíte vážně. Říkal, že jo. Pak tam přijelo auto, v něm seděli nějací dva chlapi v civilu a z auta nevylézali a ten správce říkal: „To by vám museli povolit támhleti dva." Tak jsem k nim šel, představil se a řekl přání. Oni říkali, bohužel nezlobte se, my jsme jen malí páni, my vám nepomůžeme. Dostali jsme přísné nařízení, že nikoho nesmíme do urnového háje pouštět. Byli to estébáci. Takže ani tu květinu jsme nakonec nepoložili, nepustili nás tam.

Když porovnáte sebe a bratra, v čem jste byli jiní? Třeba v zájmech?
On měl strašně rád, asi nejvíc ze všeho, historii. Já se přiznám, já jsem s ní na gymnáziu dost bojoval, nějak mě nepřitahovala. Ale zajímavé je, že čím jsem starší, tím víc k ní tíhnu. Pročítám si různé knihy a encyklopedie, docela mě to na stáří začalo bavit. Jenže tenkrát jsem o to nějak neměl zájem a obdivoval jsem Jendovy znalosti v té historii.
A neměl jsem zdaleka takovou fantazii už jako dítě jako on. To jsme se vždy hádali. Jednou přišel s takovým plánkem, jenom načrtnutém v takovém sešitě, jak by se dalo řešit zavlažování Arabského poloostrova. Nevěřili byste to mu bylo asi osm let. Nenechal si vysvětlit, že to je nesmysl, že by to nemohlo fungovat. On chtěl, aby mu to někdo vyvrátil, ale nějak racionálně, ne říct jenom to nejde. Takový prostě byl, vyvolával diskuze, až šel člověku někdy na nervy, protože on i podstatně starší lidi dokázal přivést do rozpaků, neboť neznali odpověď na jeho otázku. Byl také strašně náruživý čtenář. Už jako dítě pro něj byly nejlepší dárky na vánoce knížky všeho druhu. Ostatní věci si jen prohlédl a dal je stranou. Když za námi přijel do Šenova na návštěvu, také si tady většinou pořád jen četl. Vzal si knížku a zmizel do pokoje.

Děkuji za rozhovor.