Kromě toho, že je ředitelem divadla, píše hry, režíruje, zpívá a hraje. Nechybí mu odvaha, protože kromě pohádky a komedie chce zařadit na repertoár divadla i tragédii. Soubor, který sídlí na Zahradní, chystá v nadcházející sezóně uvedení dvou premiér.

„Nejsem na to sám. Ve vedení divadla jsme tým, který je složený ze čtyř lidí. Funguje to hodně na bázi kamarádství. Nechci být nekompromisní ředitel, i když občas je potřeba rázně říct, že to bude tak a ne jinak,“ přiznal ředitel amatérského divadla NaOko Jakub Kubík.

Docela dlouho mi trvalo, než jsem tady, v kulturním centru na Zahradní, našel vchod do vašeho divadla. Papír o velikosti A4 informující o tom, že vchod do Divadla NaOko je u bankomatu, je v podstatě jedinou zmínkou o tom, že tady vůbec nějaké divadlo je. Není to škoda?

Víme o tom a brzy se to určitě změní. Získali jsme od města povolení, že si můžeme zepředu na budovu dát poutač. Nyní probíhá výběrové řízení na firmu, která nám ho za rozumnou cenu vyrobí. Chceme, aby to byla světelná reklama. Jsme tady teprve rok, a tak nás čeká ještě hodně práce.

Soubor kdysi působil v bývalém kině Oko. Název vašeho divadla má být reminiscence na bývalé kino?

Částečně ano. Ale je to i proto, že jsme herci a všechno, co děláme, děláme naoko. Všechno, co se děje na scéně, není skutečné, byť se snažíme o to, aby to skutečně vypadalo.

Na Zahradní jste rok, soubor existuje déle?

Divadlo dříve fungovalo jako školní divadlo, pak působilo jako divadlo Nahoď. Jako spolek fungujeme od roku 2017, soubor ale funguje už 15 let. Aktuálně je nás 27 a další čtyři lidé mají zájem zúčastnit se u nás hereckého konkurzu.

Jste v podstatě jedinou stálou divadelní scénou v Chomutově, jaký máte repertoár?

Teď převážně komedie, ale měli jsme i tragédie. Jednu chystáme i na letošní sezónu. Hrajeme i pohádky, například Popelku. Umíme i kabaretní vystoupení pro děti, máme ale i verzi pro dospělé.

V 26 letech jste principálem divadla, autorem her, hercem i režisérem. Není v tomto ohledu mládí nevýhodou, máte respekt u členů souboru?

Nejsem na to sám. Ve vedení divadla jsme tým čtyř lidí. Funguje to hodně na bázi kamarádství. Nechci být nekompromisní ředitel, i když občas je potřeba rázně říct, že to bude tak a ne jinak! Divadlo nás baví a je to náš společný zájem. Jsme, co do věku, mladý soubor.

Jste jeden z mála herců, kteří vystudovali exaktní vědy na vysokoškolské úrovni. Většina herců matematiku, fyziku, chemii a technologie považuje za zcela nesrozumitelné obory. Jak jste se vlastně k herectví dostal?

Vystudoval jsem procesní inženýrství a management na Fakultě chemicko-inženýrské Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Tento obor mě i živí. Hercem jsem se chtěl stát už v osmé třídě na základní škole. Tehdy jsem obdivoval spolužačku, která hrála v mostecké produkci muzikálu Kleopatra. Začal jsem tedy od prvního ročníku na gymnáziu chodit na základní uměleckou školu v Mostě, kde jsem se učil populární a muzikálový zpěv. Později jsem si v mostecké Kleopatře zahrál taky. A zahrál jsem si i hlavní roli v mosteckém muzikálu Edward Kelley. Pak jsem poznal členy divadla Nahoď, kteří mi nabídli, jestli bych nechtěl alternovat v jedné z rolí, a tak začala moje dráha amatérského herce. Teď studuji konzervatoř v Teplicích.

Jak dlouhé bylo přemýšlení, jestli pokračovat s amatérským divadlem v Chomutově poté, co město uzavřelo kino Oko? Když jsem se dozvěděl, že kino Oko se zavírá, měl jsem nervy v kýblu a bylo mi dost hrozně. Hned druhý den jsem měl ale jasno. Otázka nebyla, jestli dál udržet soubor a hrát. Otázka zněla, kde! Nehrozilo, že by někdo uvažoval o tom, že by divadlo skončilo.

Jako principál jste odpovědný za to, že bude divadlo fungovat kromě programové i po ekonomické stránce. Jak náročné je dělat v Chomutově amatérské divadlo? Nejsme divadlem, které by chtělo za vstupné 250 korun nebo i víc. V letošní sezóně u nás za dospělé představení návštěvníci zaplatí sto, resp. sto dvacet korun, podle toho, kam si budou chtít sednout. Dětská představení jsou o třicet korun levnější. Loni jsme dostali dvě menší dotace od města, letos doufáme, že nás opět město podpoří. Pomáhá nám i stálý sponzor, kterého jsme získali. Další sponzory sháníme. Hodně nás stojí například výroba kulis, musí být pěkné a ještě musí něco vydržet. Platíme i standardní měsíční poplatky za energie, pojištění, ale i internet a další věci. Snažíme se vylepšit interiér, aby se tady všichni cítili dobře a pohodlně. Když jsme sem přišli, bylo to sice obyvatelné, ale mělo to k pohodlí daleko. Stále na tom pracujeme a stojí to hodně peněz. Ročně nás jedna sezóna vyjde na zhruba sto tisíc korun, ale to se ještě držíme hodně zkrátka.

Teď je před vámi druhá divadelní sezóna tady na Zahradní, jaká byla ta první, kolik lidí si za vámi našlo cestu? 

Například na dětské představení Popelky, při kterém se nenudí ani dospělí diváci, jsme měli téměř vyprodáno, přišlo zhruba 180 lidí. Na premiéru představení Když bleskudeří, přišla asi polovina sálu. Je to kus od kusu. Někdy se zadaří a přijde opravdu hodně lidí, jindy je to slabší. Záleží hodně na termínu. Premiéra hry Když blesk udeří, vyšla akorát na semifinále mistrovství světa v hokeji, takže návštěvnost byla slabší. Snažíme se hrát jednou měsíčně. Součástí nadcházející sezony by měly být i dvě premiéry.

Většina kulturních domů v kraji má zkušenost, že lidé do divadla přijdou jen tehdy, pokud v představení hrají známí herci a jde o komedii. U té totiž divákovi nehrozí, že by musel přemýšlet. Vy máte v repertoáru i tragédii. Není to troufalé?

Nemyslím si to. Do značné míry máme ustálené publikum. Chodí na naše představení pravidelně a nejsou to jen kamarádi a příbuzní. Toho si velmi vážíme. Rádi bychom ale přilákali další návštěvníky. Právě proto, že komedie se hrají stále, může být tragédie lákadlem. Chomutov má 50 tisíc lidí, teď o nás ví podle našeho odhadu nanejvýš tak dva tisíce z nich. Chtěli bychom proto vejít více ve známost.

Mluvil jste o dvou premiérách v nadcházející sezóně, prozradíte, o co půjde?

První z nich je představení Mužům nepřístupno. Není ale mužům nepřístupná! Hraje v ní jeden muž a šest žen. Premiéra bude na počátku příštího roku. A pak by to mělo být představení, už zmíněná tragédie, Orfeus na lůžku. Jde o známý příběh Orfea ze starých řeckých bájí a pověstí, který je ale zapracován do jiného příběhu ze současnosti. Pokud vše vyjde podle mých představ, mohl by děj diváky zaujmout.

Jste autorem a zároveň režisérem hry Když BLESK udeří. O čem představení je?

Je to o anglické lady, která tak úplně anglická lady není, je to Češka, která se provdala do Anglie a dost si na tom zakládá. Hraje si na dámičku. Rozbije se jí lampička při čtení detektivky, tak si zavolá elektrikáře, aby lampičku opravil. Jemu se ale podaří vytrhnout zásuvku i s kabelem ze zdi, takže veškerá elektrika zhasne. Zároveň se odehrává i příběh jejího syna a jeho přítelkyně. Víc nebudu raději prozrazovat. Jde o konverzační komedii.

Dobrá konverzační komedie je o skvělém textu, rytmu a pauzách, které nechají vyznít jednotlivé situace. Záleží na intonaci a nedovoluje příliš improvizaci. Jak těžké je tohle zvládnout v podmínkách amatérského divadla?

Někdy je to náročnější u jednotlivých pasáží. Něco si herec zapamatuje hned, něco pomaleji. Jsem velký perfekcionista a vím, že hra se musí pilovat mnoho repríz. Říká se, že premiéra má být nejhorší představení. Pak se dotváří, vymýšlí se nové vtipy a herci si role víc zažijí, dostane se jim pod kůži.

Jak se jim může dostat pod kůži, hrajete-li jednou měsíčně?

Pro veřejnost hrajeme jen jednou měsíčně, ale jinak hrajeme i pro školy. A zkoušky probíhají i po premiéře, zkoušíme i nastudované věci. Do budoucna bychom chtěli hrát častěji, je to ale i o tom, mít v repertoáru více her.

Zúčastnil jste se pěvecké masterclass v rámci ProArt Festivalu v prostorách Státní opery v Praze, kde jste zpíval pod vedením Báry Basikové. Získal jste Cenu Mariána Vojtka za nejlepší muzikálový výkon v soutěži Mladá píseň v Chomutově a řadu dalších pěveckých cen. Neláká vás zkusit štěstí v muzikálech v Praze?

Zatím ani ne. Pokud by to znamenalo, že bych se musel nadobro vzdát chomutovského divadla, tak bych nabídku nepřijal. NaOko je takové „rodinné divadlo“, ze kterého bych nechtěl odejít. Jestliže by bylo možné oboje skloubit, tak ano. To samé platí i pro nabídky oblastních divadel, pokud by nějaké přišly. Kouzlo divadla NaOko tkví v tom, že to všichni děláme dobrovolně a s láskou.

Jakub KUBÍK
Principál Divadla NaOko. Je režisér, dramatik, zpěvák a herec.
Vystudoval procesní inženýrství a management na Fakultě chemicko-inženýrské Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.
V rámci ProArt Festivalu ve Státní opeře v Praze zpíval pod vedením Báry Basikové. Třikrát postoupil do semifinále celostátní pěvecké soutěže „ČESKO ZPÍVÁ.“

Autor: Jan Beneš