Giacomo Casanova upravoval libreta pro Mozarta

Oba muži, starý světoobčan i mladý šlechtic, si velice rozuměli a při rozhovoru zjistili, že mají řadu společných zájmů například o literaturu, ale také o magii a židovskou kabalu. První Casanovův životopisec a také přítel, princ de Ligne později toto vídeňské setkání popsal takto: „Můj synovec Valdštejn si ho (rozuměj Casanovu) oblíbil u benátského vyslance, u něhož byli na obědě. Poněvadž se tvářil, že věří v magii a že se v ní vyzná, citoval Klíč Šalamounův, Agrippu atd. a všechno, co ho z těch věcí napadlo. „Komu to říkáte?“ ptá se Casanova. „Oh, che cosa bella, cospetto! To všechno dobře znám!“ „Pak tedy,“ praví Valdštejn, „pojeďte se mnou do Čech. Zítra odjíždím.“ Casanova s penězi u konce, u konce s cestami a dobrodružstvími, souhlasí, a tak se stal knihovníkem u potomka velkého Valdštejna.“

Ovšem tak jednoduché to, jak líčí princ de Ligne, zase nebylo. Hrabě Valdštejn sice skutečně nabídl Casanovovi místo správce své knihovny na duchcovském zámku, ale ten ho zprvu zdvořile odmítl. Když však v dubnu příštího roku zemřel benátský vyslanec Foscarini, zůstal známý dobrodruh bez místa, a tím také bez peněz. V první chvíli se chtěl rozjet do Berlína a usilovat o místo v Královské pruské akademii věd. Ale pak se však nejdříve vydal ke svému příteli hraběti Lambergovi do Brna, kde strávil několik dní, načež se pustil přes Prahu do Karlových Var, už tehdy oblíbených mondénních lázní, kde chtěl získat zaměstnání u polské kněžny Lubomirské. Leč nepořídil, zato se cestou do Drážďan ke svým příbuzným při zastávce v Teplicích opět setkal s hrabětem Valdštejnem, který mu zopakoval svoji nabídku. Tentokrát Casanova neodmítl a zřejmě už v srpnu 1785 působil v zámecké knihovně v Duchcově, svém posledním působišti.

Slušně placený knihovník

Všichni životopisci slavného svůdce přiznávají, že teprve tady dostal Casanova to, po čem vlastně toužil celý život. Zajištěný příjem, slušné bydlení, pravidelnou a vydatnou stravu, klid k literární činnosti a rozsáhlou knihovnu, po jaké vždycky toužil. Vždyť sám ve svých Pamětech přiznával, že se ve svém životě cítil šťastný jen na třech místech: v knihovně švýcarského kláštera v Einsiedelnu, v toskánské knihovně ve Florencii a v kurfiřtské knihovně ve Wolfenbüttelu (mimochodem zde je uložen pověstný ilustrovaný rukopis Gumpoldovy legendy o sv. Václavovi, který dala pořídit manželka Boleslava II., kněžna Emma pozn. autora). Valdštejn byl přitom velkorysý. Od svého nového knihovníka nepožadoval takřka nic, zato ho velmi slušně platil. Nebylo to sice oněch tisíc zlatých ročně, jimiž se Casanova chlubil, ale i tak to byl plat dosti vysoký. Podle dochovaných záznamů víme, že v roce 1786 dostal Casanova 540 zlatých, o rok později 320 zlatých, v dalším roce 361 zlatých a v roce 1789 469 zlatých a k tomu ještě navíc 3600 zlatých. Pro srovnání uveďme, že Valdštejnův komorník dostával 282 zlatých a hlavní kuchař 212 zlatých.

Přes toto více než dobré zaopatření nebyl knihovník v Duchcově spokojen. Příčina určitě není v tom, že by po pobytech na panovnických dvorech celé Evropy snad postrádal ve venkovském městečku v severních Čechách pestrý společenský život. Hrabě Valdštejn si potrpěl na hosty, a proto se za jeho přítomnosti v Duchcově stále něco dělo. Často pořádal hostiny, plesy, hony i dostihy, zajížděli k němu sousední šlechtické rodiny, jako byli teplická hrabata Clary-Aldringenové, už zmíněný princ de Ligne, bílinští Lobkovicové, Dietrichsteinové z Libochovic či Chotkové z Veltrus nebo bratr Josefa Valdštejna, hrabě Ferdinand. Navíc z Duchcova je to jen kousek cesty do Teplic, tehdy proslulých lázní evropského formátu, které se tehdy vyrovnávaly i proslulým belgickým lázní Spaa a kde stále pobývalo mnoho zajímavých návštěvníků. V tomto ohledu si ješitný a po rušné zábavě bažící Casanova nemohl stěžovat.

Svůdcova poslední velká láska?

Svůj život si však, jako ostatně v mnoha jiných případech, komplikoval sám. Princ de Ligne o Casanovovi napsal, že „je citlivý a vděčný, ale když se mu někdo znelíbí, je zlý, svárlivý a protivný; žert, který by si z něho někdo ztropil, by nespravil ani milionem“. Skutečně, svárlivý a popudlivý Casanova se brzy dostal v Duchcově do konfliktu s ostatním zámeckým personálem. K prvnímu došlo brzy po jeho příjezdu a příčinou byla, jak je ostatně pro zestárlého svůdce příznačné, jedenadvacetiletá Dorotka, dcera zámeckého vrátného Jakuba Kleera. Šedesátiletému Casanovovi se velmi líbila, dvořil se jí, jezdil s ní v kočáře na projížďky po okolí a zahrnoval pozornostmi. Dívka však brzy otěhotněla a všichni v Duchcově soudili, že pravděpodobným otcem je právě nový bibliotékář. Když už pověsti tohoto druhu přerostly únosnou mez, Casanovovi došla trpělivost a vyzval Dorotku, ať potvrdí jeho otcovství, v tom případě se s ní ožení, nebo veřejně přizná, kdo je jejím milencem. Děvče muselo s pravdou ven, doznalo, že otcem očekávaného dítěte je malíř František X. Schöttner, jenž se s ní také nakonec oženil. V roce 1788 Dorotka porodila dcerku a se svým manželem se z Duchcova odstěhovali.

Krátce na to vyvolal Casanova další konflikt. Pohádal se s novým zámeckým správcem Jiřím Feldkirchnerem a sluhou Wiederholtem, který, aby se mu pomstil, pověsil na záchodě knihovníkovu podobiznu pomazanou lidskými výkaly. Rozzuřený a do hloubi duše uražený Casanova podal na oba žalobu a žádal jejich potrestání. Celý spor nakonec vyřešil hrabě Valdštejn tím, že správce i sluhu přeložil na svůj další zámek v Horním Litvínově, aby bibliotékáři zmizeli z očí a neměl důvod k dalším stížnostem.

Zajímavý je také Casanovův korespondenční konflikt s přítelem Janem Ferdinandem Opitzem, císařsko-královským bankálním ředitelem, tedy něco jako šéfem daňového úřadu, v Čáslavi. Tento příznivec osvícenství a také myšlenek Francouzské revoluce se v jednom dopise na Casanovu obrátil s prosbou, aby mu našel doklady k tomu, že jeho rodina Opitzových je spřízněna s italským rodem Degli Abizzi. Bibliotékář mu jízlivě odpověděl, že je to nesmysl a že Opitzovo jméno je nejspíš odvozené od českého slova „opice“. Uražený bankální ředitel mu odpověděl, že mu také nepodstrkuje, že jeho jméno Casanova může pocházet od českého „koza nová“. A rázem byl s přátelstvím dvou osvícených duchů konec.

Výlet na Mozartovu pražskou premiéru

V říjnu 1788 přijel do Prahy slavný skladatel Wolfgang Amadeus Mozart a 29. tohoto měsíce osobně dirigoval v Nosticově divadle premiéru své opery Don Giovanni. Všechno nasvědčuje tomu, že v obecenstvu byl i Giacomo Casanova. V každém případě účetní doklady v duchcovském archivu potvrzují, že knihovník navštívil Prahu, odkud to jistě z Duchcova neměl daleko, jak v roce 1787, tak i v roce 1788, tedy v roce Mozartovy premiéry. Vzhledem ke Casanovově zálibě v operách je takřka stoprocentně pravděpodobné, že nechyběl ani na prvním představení Dona Giovanniho. Tím spíše, že autor libreta abbé Lorenzo da Ponte byl jeho starým přítelem. Stejně tak se Valdštejnův knihovník dobře znal s hrabětem Janem Pachtou z Rájova, velkým Mozartovým příznivcem. Je proto velmi pravděpodobné, že obě pozoruhodné osobnosti 18. století, Mozart a Casanova, si byli v Pachtově pražském domě přinejmenším představeni. Navíc všechny tři hraběte Pachtu, Mozarta a Casanovu spojovala příslušnost ke svobodným zednářům.

V Čechách žijící německý spisovatel Alfred Meissner si dokonce dovolil malou literární fikci, podle níž právě Casanova osvobodil Mozarta, když ho na pražské Bertramce zamkla do pokoje s klavírem zpěvačka Josefina Dušková, aby konečně dopsal předehru ke své opeře. V tomto případě jde sice spíše o literární fantazii, nicméně v Casanovově pozůstalosti se našel podezřelý dokument, který naznačuje i možnou spolupráci geniálního skladatele a Valdštejnova knihovníka. Jde o část textu z druhého jednání Dona Giovanniho napsanou a proškrtávanou rukou samotného Casanovy. Věhlasný dobyvatel ženských srdcí se jistě cítil spřízněn s hrdinou Mozartovy opery, legendárním svůdcem Donem Giovannim, tedy Donem Juanem. Autor libreta abbé da Ponte na pražské premiéře opery chyběl. Musel odjet do Vídně za dvorním kapelníkem Salierim. Můžeme se tedy domnívat, jak naznačuje nalezený text, že Casanova jako zkušený autor do libreta zasáhl a při jeho úpravách de Ponteho zastoupil. Platí to tím spíše, že měl v Praze přátele, především mezi zde žijícími italskými herci a operními zpěváky. Je proto dost možné, že nikoli Mozart, ale někdo z nich požádal Casanovu, aby mu text upravil takříkajíc „do pusy“.

Neobyčejný starý muž s grácií

O čtyři roky později, tedy v roce 1792, navštívil Mozartův libretista Lorenzo da Ponte z velmi prozaických důvodů Casanovu přímo v Duchcově. Sám o tom ve svých vzpomínkách napsal:

„Pobyt v Praze byl… pro mne velmi příjemný, že jsem slyšel všechny tři opery, které jsem napsal pro Mozarta, bylo těžké popsati nadšení, s jakým Češi přijali tuto krásnou hudbu… Odtud jsem chtěl odcestovat přímo do Drážďan, ale poněvadž jsem si vzpomněl, že Casanova, který mi byl dlužen několik set zlatých, bydlí nedaleko Prahy, rozhodl jsem se zajet k němu a pokusit se, zdali bych od něho nedostal pokud možno celou svou pohledávku nebo aspoň její část. Přijel jsem k němu, byl přijat velmi vlídně, ale brzy jsem zpozoroval, že jeho pokladna je v ještě truchlivějším stavu nežli moje. Proto jsem ho nechtěl uvést v rozpaky žádostí o něco, co by mi nemohl dát, a aniž jsem se toho dotkl, rozhodl jsem se asi po tří nebo čtyřdenní návštěvě, že odjedu do Drážďan… Když jsme Casanovu opustili, jehož živostí, výmluvností, množstvím dobrých myšlenek, krátce celou jeho bytostí byla moje žena udivena, požádala mne, abych jí vyprávěl životní příběhy tohoto neobyčejného starého muže a já jsem ji bavil několik hodin vyprávěním toho, co jsem věděl.“

Zpracoval Jan Bauer