Zdá se až nemožné, že stovky děl v širokém záběru technik pocházejí od jediného člověka. Nadto drobné ženy. Ve Francii a ve Švýcarsku její tvorbu připomínají sochy z pískovce a kamene, stejně tak i v řadě českých měst včetně Chomutovska. Sílu její představivosti ukazuje také bezpočet obrazů a grafik.

Kláštereckou umělkyni Jitku Kůsovou Valevskou žene vpřed něco spalujícího: chuť ukázat společnosti, která stále vynáší muže jako hlavního tvůrce a myslitele, že je jako žena umělkyně stejně dobrá. A třeba i lepší. I když bere do ruky sté plátno a má kvůli vzdorujícímu kameni ruce ztěžklé prací, vždy ze sebe vydává to nejlepší.

Při vašem záběru mi připadá, že je vyloučeno, abyste měla volnou chvíli. Jak vypadá váš tvůrčí rok?

Mám pocit, že jsem se od Nového roku nezastavila. V únoru jsem měla plánovanou výstavu v Klášterci nad Ohří, takže jsem celý podzim připravovala obrazy, docela jsem s chutí opustila dláta a na chvíli se ponořila do barev. V květnu to byly čtyři účasti na výstavách a jedna samostatná v Café Republica v Chomutově a od poloviny června jezdím po sympoziích. Teď začátkem září jsem navíc přijala pozvání i sochařské sympozium na Ukrajině. Vedla jsem kurz sochařství pro dospělé. Doma jsem byla opravdu málo.

Takto rušný život vás nabíjí, nebo už se ozývá únava?

Obojí. Na jednu stranu každou práci beru jako velkou výzvu, že to zvládnu. Nejen okolí, ale hlavně sama sobě. Na druhou stranu je fakt, že letošní sezóna je pro mě vrchovatá. Budu mít devět sympozií, což je strašně vyčerpávající. Máte de facto devět „utkání“, kde musíte reagovat na lidi a zároveň se soustředit na práci.

Máte mimořádně široký záběr, věnujete se sochařství, malířství, kreslířství a grafice. Jak jste si k nim našla cestu?

Od malička jsem chtěla dělat umění. Udivovala jsem tím maminku a babičku, všichni se s hnusem obraceli: „dělat umění…“

Proč?

Babiččina sestra uklízela ve vile, kde trávila léto malířka a grafička Jiřincová. Měla mladého milence, což kmotru pobuřovalo. Babičky si špitaly, jak je život umělců nemravný. I střední uměleckou školu jsem si musela vymoct. A chtěla jsem na vysokou, ale polepila jsem si kádrový profil, když jsem při pohovoru prohlásila, že mě tato politika nezajímá. Navíc mi tenkrát při zkouškách asistent řekl: „Vy jste drobná, to chcete dělat sochařinu? Vždyť to neunesete, budou to muset za vás dělat ostatní“. To mě mělo demotivovat, ale celý život mě to žene.

A jak to pokračovalo dál?

Když jsem se vdala a založila rodinu, na vejšku už jsem si znovu netroufla. Musela jsem pracovat s tím, co umím a co jsem schopná se naučit. Dělala jsem keramiku zaměřenou na porcelán a jemné elegantní tvary, víc se mi ale líbila drsná šamotová. Po revoluci jsem se konečně dostala k pískovci, který je mu strukturou nejbližší. Když jsem zjistila, že jsem schopná s ním pracovat, ne jak mi asistent prorokoval, byla jsem šťastná. Před tím jsem samozřejmě vždy kreslila, kresbu mám opravdu ráda. V té době jsem se s ní pomalým způsobem dostala i k barvám.

Když má umělec zpracovat nějakou látku, je pro něj výhoda, že toho ovládá víc a může vybrat ten správný „jazyk“?

Ano, to je výhoda. Některé myšlenky jsou hodně abstraktní a v kamenné soše by nešly dobře udělat. Mám na výběr. V malbě si pomocí barev dovolím proniknout i do nějakého ezoterična.

Kromě širokého záběru na vás pozoruji jistou změnu v uměleckém projevu. Dříve jsem u vás vnímala syrovost pojetí nejen v materiálu, ale i tazích a námětech jako by práce vycházely od muže. Poslední dobou jste jemnější. Jak vnímáte svůj umělecký posun?

V naší společnosti přetrvává názor, že žena má být doma v kuchyni a starat se o děti. V první fázi jsem bojovala i za emancipaci ženy, že nejsme jen ty romantické, kytičkované zástěrky, ale jsme schopné hlubokého myšlení stejně jako muži. Nechápu ty zabedněnce, kteří tvrdí, že ženy se hodí jen k tomu, aby rodily děti. Je to samozřejmě velké poslání a úkol. Ale žena má dvojnásob práce, když je tvůrkyně a matka. Tím pádem jsem opravdu pečlivě hlídala, aby v mých pracích nebyla žádná sladkobolnost.

Inspiruje vás konkrétní osobnost nebo období?

Historie umění, kterou jsme měli s výborným profesorem Strnadem, mě celá okouzlila. Všichni mi jsou inspirátory. Miluju kresby Egona Schieleho, v určitém období byl pro mě velkou inspirací Jiří Anderle, náš současník, ale líbí se mi i minimalistické věci Malicha. Nejsem autor, který by řekl, že abstraktní umění neuznává a bere jen figurální tvorbu. Jsem ale přesvědčená, že abstraktní umění je kvalitní pouze tehdy, když umělec projde realitou.

Jak vaše volná tvorba vzniká?

Nadělám si barevné skvrny a z těch začnu „věštit“. Nejde o žádné obřady. Otáčím si plátnem ze všech stran, snažím se odpojit od realistického vnímání, proniknout do těch skvrn a hledat co v nich vidím. Nakreslím si mraky skic a pak jednu vyberu.

Jaké situace tam vidíte?

Babylonskou věž, bitvy, nebo jen sedící figuru v nějakém gestu. Z nich si jednu vyberu a začnu pracovat na kompozici. Pracuji na tom dlouho. Při schnutí vrstev si postavím plátno, abych na něj viděla, mezitím dělám jiné věci, a jak kolem toho chodím, postupně vidím, co je potřeba změnit. Začne se mi to skládat. Je to, jako když určitý příběh visí v kosmu, vy zachytíte jeho střípky a pak se vám to složí komplet. Stalo se mi mnohokrát, že když jsem dokončovala obraz, prošla mnou vlna. Takový mráz. Najednou jsem věděla, vždyť je to vlastně tohle. Celou dobu maluji obraz, o kterém nemám jasnou představu, a najednou mi to začne dávat odpovědi na mé vnitřní otázky, které jsem nepoložila teď nebo před týdnem, měla jsem je třeba kdysi.

Taková hra s podvědomím?

Ano. Jakmile se člověk neodpoutá, útočí na něj existenční úkoly: že musí nakoupit, odvézt dítě na kroužek. To vytrhuje z napojení na informace, které jsou vyšší.

Vzpomněla byste na nějaké dílo, se kterým byla těžká práce, zároveň jste s ním ale spokojená?

Takových je několik. Můj první velký boj byla socha pro Klášterec, kdy jsem dělala Dech anděla. Bylo to v době, kdy jsem nebyla známá, ale věděla jsem, že jsem schopná tu práci udělat. Tenkrát se dělala obnova kláštereckého náměstí a měly tam přijít sochy. Napsala jsem na město, že bych se chtěla účastnit výběrového řízení, známý místní umělec mi ale přes noviny vzkázal, ať si neumětelé nemyslí, že budou dělat sochy v nějaké soutěži, když on je tu nejlepší. Byla jsem v těžké situaci, jako nechtěná. Nakonec jsem tu práci dostala, i když jsem si na sochu zčásti musela sehnat peníze. Chodila jsem „žebrat“ po firmách, což mi nebylo příjemné. Samotná práce v kameni na soše trvala více než tři měsíce, byla to dřina, ale já to miluju. Dnes stojí v uličce, má krásné intimní zákoutí a i po letech jsem s ní spokojená. Když chtělo město po letech vytvořit cenu pro význačné osobnosti, opět si vybralo toto zpodobnění, jako symbol města. Nakonec jsem ho udělala ve velikosti pro výrobu porcelánového biskvitu (neglazovaný porcelán).

Připomeňte některý z vašich největších úspěchů.

Ve Francii jsem získala na uměleckém festivalu k poctě sochařky Camile Claudel první cenu. Byla jsem vyhodnocená mezi asi devatenácti sochaři z celého světa od Japonska po Argentinu. To bylo milé.

Pokud jde o umění ve veřejném prostoru, myslíte, že je ho dost?

V Čechách ho je málo. Když cestuji, tak vidím, že si města sochy nechávají v historickém centru, do sídlišť si netroufnou, ale tam žije většina.