„Nejvyšší podíl osob bez domova na tisíc obyvatel daného kraje je v Karlovarském kraji, v Moravskoslezském kraji a v Ústeckém kraji,“ stojí ve výstupové monografii výzkumu Sčítání osob bez domova v České republice 2019. Na každých tisíc obyvatel připadá 2,75 bezdomovce. Nyní jich je v Ústeckém kraji dva tisíce dospělých. Dalších 260 případů tvoří děti.
Přímo na ulici žijí asi tři desítky dětí, ostatní počty zaznamenali sociologové v azylových domech. Azylové domy využívá podle statistik jen necelá čtvrtina bezdomovců. Ostatní se pohybují venku, případně přespávají v noclehárnách.
Stále mladší lidé
Bezdomovectvím jsou postiženi zejména mladší lidé. „Nejnižší průměrný věk dospělých osob spících venku a v noclehárnách je v Ústeckém kraji, je to přibližně 45 let,“ uvádí se ve studii.
Že jde o dlouhodobý trend, potvrzuje i analýza bezdomovectví, kterou si nechalo před pěti lety zpracovat město Jirkov u Chomutova. Více než 64 procent lidí bez přístřeší tvořila v Jirkově věková skupina 30 až 59 let. Druhou nejpočetnější tvořila skupina osob do 30 let.
Počty bezdomovců podle odhadů v příštích letech klesat spíše nebudou. „Na území ČR odhadují správní obvody téměř 119 tisíc osob ohrožených ztrátou bydlení. V Ústeckém kraji přibližně 14 tisíc,“ tvrdí sociologové.
Ministerstvo práce a sociálních věcí má vypracovanou Koncepci práce s bezdomovci v České republice. Důvody, které vedou k bezdomovectví, jsou především dluhová past a rostoucí nezaměstnanost. „V Ústeckém kraji je ve stavu dluhové nouze každý sedmý obyvatel kraje. V okrese Chomutov každý šestý,“ uvádí dokument.
Bezdomovectví v Ústeckém kraji
V Ústeckém kraji je aktuálně bez domova přes 2000 dospělých a dalších 260 dětí. Přímo na ulici žijí asi tři desítky dětí. Azylové domy využívá jen necelá čtvrtina bezdomovců. Ostatní dávají přednost spaní na ulici, případně v noclehárnách. Průměrný věk bezdomovců v Ústeckém kraji je 45 let. Jde o nejnižší průměrný věk v rámci krajů ČR. Rizikovým faktorem pro bezdomovectví je dluhová past. V Ústeckém kraji je ve stavu dluhové nouze každý sedmý obyvatel.
Situace se netýká pouze nejchudších vrstev obyvatelstva, do dluhů padají čím dál častěji i lépe situovaní.
Potenciál pro růst bezdomovectví dětí nebo mladistvých vidí ministerská koncepce i v kriminalitě mezi mládeží. Právě v Ústeckém kraji je z celé České republiky nejvíc nezletilých pod dozorem kurátora. Případů je více než šest tisíc.
Města napříč krajem v posledních letech rozšiřují poskytované sociální služby. Od ledna 2020 funguje v Chomutově nízkoprahové centrum. „Prostřednictvím ambulantní služby spojené s poskytnutím přístřeší je uživatelům umožněno řešit vlastní nepříznivou situaci a pomáhat jim snižovat jejich závislost na systému sociálních služeb,“ vysvětlila vedoucí služby z organizace K srdci klíč Hana Pitterlingová. Své nízkoprahové centrum má i Klášterec nad Ohří.
Ústí nad Labem na začátku července schválilo vyhlášení dotačního řízení na sociální služby pro rok 2021. Žadatelům rozdá bezmála deset milionů korun. Nová služba zaměřující se na lidi bez domova vznikla na začátku letošního roku i v Teplicích. Organizace Květina nabízí poradenství i něco teplého do žaludku.
Je jim to jedno
Velmi často se ale města potýkají s tím, že někteří bezdomovci svou situaci řešit nechtějí a životu na ulici už dali nějaký směr. Několik let řeší městská policie v Litvínově problémy se stanovým městečkem u vlakového nádraží. Žije tu trvale asi desítka bezdomovců. Výroční zpráva městské policie za rok 2019 uvádí, že mezi bezdomovci je vůči ubytovnám averze. „Důvodem je neochota bezdomovců akceptovat hygienický režim nebo podmínky nebýt pod vlivem alkoholu nebo návykových látek,“ připomněl velitel strážníků Zdeněk Urban.
Život na ulici je často spojený i s pácháním přestupků proti veřejnému pořádku a dalšími trestnými činy. „Rozhodně ne všichni bezdomovci porušují zákon, nicméně je možno předpokládat, že v jejich skupině je kriminalita vyšší než v běžné populaci,“ uvedla Markéta Štěchová z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze. Zároveň ale také platí, že se bezdomovci stávají obětmi kriminálních činů více než „bydlící“ populace. „Téměř pětina se stala v období svého bezdomovectví obětí trestného činu nebo přestupku, další pětina opakovaně,“ doplnila Štěchová, která vedla na toto téma výzkum v azylových domech.
Manželé z lavičky. Žít v mrazu bez domova dokázali, bez sebe ne
Sociální pracovnice Weronika Lipšová narazila během své práce před dvěma lety na dvojici seniorů, která přišla o domov. Stanislav a Ludmila, oba sužovaní řadou vážných zdravotních komplikací, se na ulici ocitli souhrou nešťastných okolností. „Podepsali výpověď z nájemního vztahu dohodou bez jakékoli výpovědní lhůty. Jejich jediný příjem padl na úhradu za dluh na nájemné,“ vypráví Weronika Lipšová. Manželé žili z nízkých důchodů a příspěvku na bydlení, o který ale Stanislav nemohl žádat, protože měl propadlou občanku. Neměl jim kdo pomoci, dvojice neměla žádnou rodinu.
Zasáhla až terénní pracovnice. S její pomocí si muž, který byl pobytem na ulici tak vysílený, že co chvíli upadl, během jediného dne vyřídil nové doklady, zaregistroval se do evidence uchazečů o zaměstnání a manželé si požádali o sociální dávky, které by jim pomohly přežít. Na ty ale museli měsíc počkat, bylo proto nutné jim sehnat střechu nad hlavou. „O komerčním bydlení nemohla být řeč. Manželé u sebe neměli finanční hotovost, majitelé bytů navíc chtějí vždy nájem a kauci dopředu,“ vysvětluje Lipšová. „Podobné je to ale i s ubytovnami. Majitelé nepožadují úhradu kauce, i zde je však nutné uhradit první měsíční nájemné při podpisu smlouvy,“ doplňuje.
Páru navíc komplikoval situaci jejich psí miláček Kubík. Zvířata v azylových a krizových centrech, které se nabízely jako další možnosti pro střechu nad hlavou, většinou nepřijímají.
Každý šel jinam
Trojice se nakonec musela rozdělit. Kuba putoval do útulku, odkud byl později adoptován. Ludmila skončila v péči lékařů kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a poté v azylovém domě, pro Stanislava se podařilo najít ubytovnu. Nakonec se dvojice dostala do vlastního bytu, s jehož vybavením pomohly i finanční dary od lidí, kteří příběh dvojice sledovali na sociálních sítích.
Příběh ale šťastný konec neměl. Paní Ludmila za několik měsíců v novém domově zemřela. Stanislav ji brzy následoval. „Dozvěděla jsem se později, že v bytě na sklonku svého životu už nebydlel. Vrátil se zpátky do parku na lavičku, kde jsem je s Ludmilou objevila, a zanedlouho zemřel. Své sousedce se před odchodem z bytu svěřil, že už nemá chuť dál žít,“ uzavírá Weronika Lipšová.