Výstava Požár smyslů, která začíná dnes a jíž umělec slaví své padesátiny, je uvolněná až do neuspořádanosti. Na plátnech víří syté barvy s motivy žen a zvířat a nabízí roztodivné příběhy. Někdy absurdní, jindy poetické, úsměvné nebo smutné.

Roman Křelina pochází z Orasína. Vystudoval katedru výtvarné kultury na ústecké univerzitě a ač je dnes známým regionálním umělcem, před rokem ho přepadly tvůrčí pochybnosti. Přihlásil se na prestižní Akademii výtvarných umění v Praze, kde se chtěl učit malbu. „Sdělili mi ale, že mne nepřijmou, že malovat prý už umím," řekl s úsměvem malíř a také kurátor tří městských galerií.

Výsledek jeho tvůrčího přerodu dobře odráží výstava Požár smyslů, která představí na padesát akrylových pláten namalovaných během tří let. Vernisáž v Galerii Špejchar bude zahájena dnes v 17 hodin a výstava potrvá do 29. 6.

ROZHOVOR S ROMANEM KŘELINOU

„Malba je od toho, abych si užíval barev"

Název Požár smyslů je mnohoslibný. Co zahrnuje?

Já se trošku vrátím k výstavě, kterou jsem měl v Galerii Špejchar před deseti lety. Tehdy jsem měl jiný styl, maloval jsem detailní, spíš zklidňující obrazy.

Požár smyslů mi přišel jako příznačný název, protože mám v uvozovkách takové neukázněné barvy a tahy štětcem. Přestože má ten obraz nějakou kompozici a harmonii, nemá vyloženě řád, který by dodržoval. Přešel k expresivnímu výrazu.

Čím to?

Možná je to tím, že jsem studoval takový ten dětský projev. Když jsem viděl u svého syna, jak se vyvíjí jeho malba kolem nějakých šesti, sedmi let, přišlo mi, že je úžasná. Jsou tam přetahy a skvrny a přitom, když se kouknete z dálky, tak tam tu postavu vidíte. A mně přišlo, že bych se chtěl v tvorbě dopracovat zase zpátky k dětskému projevu.

Vlastně jsem zjistil, že malba je od toho, abych si užíval barev a mohl se vyblbnout. Občas je rozmažu, nachrlím, cáknu někde a ono to začne stékat. A samovolně v tom ta exprese je, protože při té malbě obraz nevzniká dlouho. Je to spíš otázka hloubky té chvíle, než délky času, který nad tím člověk stráví.

Pomůžete lidem s „překladem" vašich obrazů?

To si asi musí každý divák dekódovat po svém. Myslím, že jsou dost konkrétní. Hodně se mi v obrazech objevují lidské postavy, portréty a zvířata, která mají někdy personifikovanou podobu. Snažím se do obrazů vmanipulovat nějaký příběh. Napovím, aby se nad ním člověk zamyslel, zapojil fantazii a dotvořil si ten příběh sám. A třeba se jím i pobavil.

Například tamhle je takový žlutý obraz, jmenuje se „Smutná nevěsta"…

Ano. Je na něm kráva v obýváku a je velmi konkrétní… (smích)

No, obraz jsem měl na jedné výstavě a přišla ke mně paní, koukala na to a říká: „to je smutná nevěsta, že jo. To protože si říká, proč já kráva jsem se vdala."

Takhle jsem to ale nemínil a není to ani tak, že bych znevažoval nevěstu, nebo ženu jako bytost. Beru to tak, že je zajímavé do interiéru posadit nějaké zvíře, byť kráva do obýváku vůbec nepatří, navíc má ten svatební závoj a vypadá smutně, asi že čeká na toho ženicha. Může to působit absurdně, ale lidi to přinutí přemýšlet o tom a vytvářet si vlastní příběh.

Postavy a zvířata ve vašich obrazech vypadají, jako by byly namalované jen několika přesnými tahy, přitom jsou dobře vystižené. Jak dlouho vám malba trvá, tak tři hodiny?

Asi tak.

Dříve jsem maloval obraz, aniž bych si stanovil motiv. Maloval jsem a byla to pro mě jakási meditace. Čím déle jsem maloval, tím víc jsem si to užíval, dělal všechny možné detaily a ono to nějak samovolně vznikalo třeba měsíc.

Teď spíš déle rozjímám nad motivem a když vím, že je nosný a silný, nebo mě osloví příběh na ulici, něco vidím, dám si to do souvislostí, udělám si čas, na tři hodiny zalezu v noci do ateliéru a namaluju to, abych to zachytil.

Ta krátká doba vzniku nemusí být na škodu, pokud je to prožité a opravdové. Možná mi ani nějak nezáleží na tom, aby byl obraz dekorativní a hezký. Myslím si, že pár obrazů tady v galerii není zrovna vyloženě hezkých.

Vyčítají vám někdy lidé, že ty správné Křelinovy obrazy vypadají jinak?

Pravda je, že určitý druh lidí si zvykl na nějakou předchozí tvorbu. Přicházejí za mnou, koukají na ty nové věcí a říkají: „A nemáte něco jako jste maloval dřív?" Tak musím jít do ateliéru, zahrabat tam a najít něco staršího. Oprášit starší tvorbu, byť se tím už nechci prezentovat, protože jsem dnes zase jinde.