I když jí asi mnohdy nebylo do smíchu, až do poslední chvíle, kdy vnímala tento svět, hýřila optimismem. Bylo tomu tak i v polovině listopadu loňského roku, kdy jsem ji a jejího manžela akademického malíře Kamila Sopka byl osobně pozvat na vernisáž mé další výstavy abstraktních maleb. Na můj dotaz – jak je, odpověděla: „Je to moc blbý, ale mohlo by být ještě hůře.“


Hůře bohužel nastalo v sobotu 10. ledna, kdy paní Helena vydechla naposledy. A já teď sedím u počítače a snažím se vzpomenout, jaká vlastně byla.
Mám-li být upřímný, zase až tolik vzpomínat nemusím. Kdo totiž jednou paní Helenu poznal, nemohl nikdy na ni zapomenout. Její slunce v duši zářilo při jakékoliv příležitosti. Ať už byla mezi výtvarníky ve „svém“ Malířském společenství, které v roce 1993 coby pracovnice oblastního muzea spolu s manželem znovuoživila, či se jen tak procházela ulicemi Chomutova, nebo když si v zooparku adoptovala kozu walliskou.


Ano, pohoda, klid, optimismus i recese. To bylo hlavní krédo jejího života. K tomu je zapotřebí přidat nápaditost, píli a pracovitost. Osobní výhry i prohry brala vždy s nadhledem, ne však na lehkou váhu. Tolik charakteristika paní Heleny, jak jsem ji viděl já. Oficiality z jejího života se pak dozví každý, kdo se začte do Významných osobností Chomutovska 3/2005, tam má svůj medailonek.


Když odešla paní Helena v roce 2004 na zasloužený odpočinek, skončila tím jedna z významných etap Okresního muzea v Chomutově. Mnozí pak už jen vzpomínali na její Krajkářské festivaly, Kapitoly ze života Židů, Konferenci čarodějek a další akce či výstavy, jimž, jak také jinak, věnovala tělo i duši. Rovněž tím skončila i dvanáctileté působení Malířského společenství výtvarníků z Chomutovska v muzeu a přesunulo se Střediska knihovnických a kulturních služeb. Zde také před dvěma lety oslavila paní Helena v kruhu svých přátel – výtvarníků své šedesáté narozeniny.


Stejně jako její manžel, byla i paní Helena kumštýřem. A kdo jiný by měl mít smysl pro recesi než právě kumštýři? A tak se v roce 1996 zrodil v její hlavě nápad, uspořádat masopustní průvod Chomutovem. Jako rodačka z jižních Čech totiž postrádala na severu krapet zdravého folkloru, o němž coby muzejnice věděla, že v průmyslových aglomeracích zanikl již v 19. století. Přemluvit výtvarníky k maškarní taškařici pak už tolik práce nedalo. Protože v roce 2001 se k nim přidali i pracovníci zooparku, tak na oplátku jim vypomáhali při Pohádkových safari. Je i spoluautorkou ojedinělé Encyklopedie výtvarníků z Chomutovska, kterou z více než 120 jmen sestavila společně s manželem Kamilem.


Dalo by se psát donekonečna o počinech paní Heleny, které nějakým způsobem ovlivnily dění v Chomutově i soukromý život nejen jeho obyvatel. S jejím dalším, bohužel již posledním odchodem se kruh uzavřel. Pro ty, co jsme ji znali a setkávali jsme se s ní, ať už pravidelně či jen příležitostně, se tak uzavřela podstatná etapa života. Etapa s Helenou Sopkovou. Nevím, jaký přesně bude svět bez ní, ale určitě bude mnohem, mnohem chudší o skvělou duši.


A tak končím tím, čím jsem začal: „Neplačte, já se na vás z obláčku usmívám a je mi vcelku fajn.“ Vím totiž, že si to paní Helena na konci své cesty přála, aby nám všem bylo fajn…


Za výtvarníky a přátele z Chomutovska Ota Schnepp

Svět bez Heleny bude určitě chudší


Dobré ale hlavně špatné zprávy se šíří rychlostí blesku. Když jsem se v sobotu dozvěděla, že zemřela další úžasná žena a to Helena Sopková, tak jsem dlouho nemohla pochopit, co se vlastně stalo.....
Paní Helena přišla do Chomutova před mnoha lety, krásná, černovlasá, dlouhonohá, no prostě taková, jaká musela zaujmout umělce velkého formátu Kamila Sopka. Seznámili se na inzerát ale myslím si, že to bylo osudové setkání. Paní Helena mě zaujala, když se rozhodla učit sebe i jiné hebrejsky, když pořádala úžasné výstavy Vamberských krajek a nádherných starých knoflíků..
Byla duší Malířského společenství a já pamatuji, jak můj, dnes už dospělý syn, tu ve věku pěti nebo šesti let rozkrajoval dort pro malíře s velkou sladkou dvojkou. Tehdy malířské společenství začínalo a paní Helena byla jeho duší a tmelícím prvkem. Jak budou malíři fungovat bez paní Heleny, nevím. Ale jak bude žít pan Kamil bez své Helenky a jak budeme žít my všichni, kdo jsme měli naši Helenku tak rádi?
Já vím, že smutně.

Jarmila Kubíková