Flotila stíhacích letounů ukrajinského letectva v současné době čítá asi 70 letounů MiG-29 s průměrným stářím přesahujícím třicet let. Tímto typem letounu jsou vybaveny tři letecké brigády. 204. v Lucku, 40. ve Vasylkivu a 114. v Ivano-Frankovsku. Celkem jde o šest letek frontového letectva, přičemž řada dalších MiGů-29 je rovněž dlouhodobě skladována, především jako zdroj náhradních dílů. Střední stíhače MiG-29 doplňuje padesát těžkých stíhačů Su-27. I ty jsou zpravidla starší třiceti let a slouží u 831. brigády v Myrhorodu a 39. brigády v Ozerne.

Flotily letounů MiG-29 a Su-27 bohužel dlouhodobě trpí nízkou mírou provozuschopnosti, což je způsobeno fyzickým stárnutím letadel v kombinaci s nedostatkem náhradních dílů a pomalým tempem generálních oprav a modernizace prováděných místním průmyslem. V důsledku toho se odhaduje, že počet letounů MiG-29 udržovaných v letuschopném stavu je méně než 40. U letounů Su-27 se pak odhady pohybují kolem 25.

Průmyslová základna na Ukrajině přitom umí tyto typy udržovat ve službě a v malém měřítku i modernizovat a díky tomu budou bojové letouny ze sovětské éry použitelné až do poloviny 30. let. Většina pilotů stíhacích letounů u frontových jednotek ukrajinského letectva však má ve srovnání se svými kolegy z NATO nedostatečnou letovou praxi. V roce 2017 se uvádělo, že průměrný nálet hodin na jednoho pilota je asi 50, ale v roce 2018 tento počet prudce klesl na 39 hodin a v letech 2019 a 2020 se pohyboval víceméně na stejné úrovni.

Velitelské orgány letectva se v letech 2017-2020 zaměřily na přípravu většího počtu mladých pilotů. V roce 2017 tak v poslední fázi letového výcviku přešli na Su-27 v Ozerne studenti z Charkovské národní letecké univerzity, přičemž každý z nich za čtyři měsíce nalétal 64 hodin a získal status bojeschopného pilota pro denní a noční operace za jasného počasí, tzv. kvalifikaci pilota 3. třídy.

Omezené možnosti modernizace

Stíhací letoun MiG-29MU1 má radar N019U1, lokálně modernizovaný společností Fazotron-Ukrajina. Může se pochlubit prodlouženým dosahem detekce a sledování spolu s lepší odolností proti rušení a výrazně zvýšenou spolehlivostí díky použití elektronických součástek nové generace. Letouny MiG-29MU1 byly přijaté do služby v roce 2009 a kromě radaru mají vylepšený navigační systém využívající satelitní navigační přijímač s kombinovanými přijímače GPS a GLONASS.

Na začátku války v Donbasu v březnu 2014 měla 40. letecká brigáda ve výzbroji čtyři MiGy-29MU1, další dva byly převzaty v roce 2016 a další následovaly v letech 2018 - 2021. Do září 2021 tak bylo ukrajinskému letectvu dodáno celkem 18 letounů MiG-29MU1. Jeden z těchto modernizovaných letounů byl zničen na zemi při bizarní srážce s automobilem, který řídil opilý důstojník. Letoun je tak dnes používán alespoň jako zdroj náhradních dílů.

Dalším standardem modernizace je typ MiG-29MU2, který opět využívá nové systémy a vybavení ukrajinské výroby, a kromě televizně naváděné pumy KAB-500Kr přidává i možnost použití protizemních řízených střel Ch-29T (AS-14 Kedge-B). Dále standard MU2 zahrnuje nové multifunkční displeje v kokpitu a další nové vybavení. Letové zkoušky modernizačního balíčku měly být dokončeny koncem loňského roku.

V prosinci 2019 oznámil náměstek ukrajinského ministra obrany Alexandr Mironjuk plány na dálší fázi modernizace flotily MiG-29, která má být tentokrát provedena ve spolupráci s izraelskou společností Elbit Systems. Prvotní jednání, která proběhla v roce 2019, se údajně týkala jedenácti letounů, které měly být nasazeny až do roku 2035. Od září 2021 však nejsou k dispozici žádné další zprávy o postupu jednání o tomto specifickém a potenciálně nákladném projektu.

Omezené modernizaci mají být podrobeny také těžké stíhací letouny Su-27P/S/UB. Úpravy se týkají především radaru N001. Ve své modernizované variantě má mít radiolokátor o 30 procent větší dosah, lepší odolnost proti rušení a být spolehlivější. Kromě toho dostal modernizovaný letoun možnost širšího použití protizemní munice. Součástí modernizačního balíčku je vylepšený navigační systém využívající satelitní navigační přijímač SN-3307-02. Zároveň jsou tu nové přistávací navigační přístroje a nové zařízení pro záznam a monitorování letových dat spolu se systémy pro jejich zpracování a vyhodnocení.

Modernizované, jednomístné Su-27P1M/ S1M a dvoumístné Su-27UB1M/UP1M, slouží s nemodernizovanými typy v obou leteckých brigádách. V současné době čítá celková flotila modernizovaných Su-27 ve službách ukrajinského letectva devět letounů. Jeden modernizovaný dvoumístný Su-27UB1M byl ztracen při smrtelné nehodě v říjnu 2018.

Protiletadlová výzbroj ukrajinských stíhačů

Stíhačky ukrajinského letectva, MiG-29 a Su-27, a to jak v modernizované, tak nemodernizované podobě, jsou nadále vybaveny zastaralými radary a při bojových akcích mimo hranici dohledu (BVR) se spoléhají na zastaralé protiletadlové řízené střely R-27R/T. Ukrajinský obranný průmysl dnes sám neumí vyvinout a vyrobit kvalitní radarem naváděné řízené střely, proto alespoň pracuje na vylepšených derivátech R-27, vybavených novou generací naváděcích systémů, a to jak radarových, tak infračervených.

Podle ředitele společnosti Artem, která modernizaci střel R-27 provádí, měly být letové zkoušky střel vybavených zaměřovacími hlavicemi nové generace zahájeny v roce 2021. Pro nejmenovaného exportního zákazníka již dokonce byly modernizovány střely R-27T/ET osazením zcela nového infračerveného vyhledávacího systému, který se může pochlubit detekčním dosahem 90 km ve velké výšce, a tato osvědčená technologie je nabízena i ukrajinskému letectvu pro modernizaci jejích stárnoucích zásob R-27T/ET. Artem zároveň oznámil plány na modernizaci zásob infračerveně naváděných střel typu R-73, které pocházejí z druhé poloviny 80. let, a to nahrazením vyhledávacího systému staré generace novým modelem.

Co je ve světle posledních zkušeností z leteckých soubojů po celém světě zřejmě nejpodstatnější, několik ukrajinských společností rovněž zahájilo vývoj protiletadlových řízených střel s aktivním radarovým navedením. Ty měly být testovány v letech 2020 a 2021, zatím však není jisté, zda ukrajinské letectvo vyčlenilo finanční prostředky na pokrytí vývojových a testovacích prací.

Pozemní protivzdušná obrana

Ukrajinské pozemní síly v současné době disponují různorodým inventářem mobilních systémů protivzdušné obrany, jejímž úkolem je vytvářet obranný deštník pro pozemní jednotky rozmístěné na frontě a v místech soustředění hlouběji uvnitř vlastního území. Nejrozšířenějším aktivně používaným systémem je Osa-AK/AKM (SA-8 Gecko) ze 70. let. Je schopen zasáhnout jeden cíl a jsou jím vybaveny čtyři pluky s celkem asi 100 systémy (každé se šesti střelami). Maximální dosah střel Osa-AKM je cca 8km, zatímco maximální výška cíle je 5km. Na Donbasu jsou trvale rozmístěny dva pluky vybavené 48 odpalovacími zařízeními Osa-AKM.

Od roku 2014 ukrajinská armáda vrátila do aktivní služby značný počet frontových systémů protivzdušné obrany ze sovětské éry, které byly předtím po deset či více let uloženy v tzv. nedotknutelných zásobách. V roce 2018 například přijala do výzbroje první repasované mobilní systémy 9K330 Tor (SA-15 Gauntlet) (přijaté do služby v roce 1987, ale poté zakonzervované v roce 2001) a kombinované kanónovo-raketové systémy vojskové obrany 2K22 Tunguska (SA-19 Grison).

Zatímco systémů Tunguska je ve službě nejméně 75 jednotek, vysoce mobilním systémem 9K330 Tor je vybaven jeden protiletadlový raketový pluk s celkem 16 odpalovacími zařízeními. Systém z 80. let je schopen zasáhnout jeden cíl na vzdálenost až 10km, přičemž je údajně omezeně schopen postřelovat cíle s omezeným radarovým odrazem (např. „stealth“ letouny).

Některé z ukrajinských systémů protivzdušné obrany jsou sice relativně staré, ale pro svou funkci stále dostačují. I proto byly nasazeny na linii dotyku s neuznanými Luganskou a Doněckou lidovou republikou, a to především k sestřelování bezpilotních letounů hromadně používaných k průzkumu a dělostřelecké korekci palby separatistickými silami. Dalšími systémy velmi krátkého dosahu, které Ukrajinci používají, jsou raketový systém Strela-10 (SA-13 Gopher) a kanónový systém ZSU-23-4 Šilka.

Zabiják S-300

Systémy vojskového typu, které mají chránit manévrující jednotky, doplňují ve výzbroji těžší typy, určené pro protivzdušnou obranu velkých měst a důležitých průmyslových center. Takových systémů středního a dlouhého dosahu má ukrajinská armáda minimálně pět typů.

Od roku 2014 jsou jednotky protivzdušné obrany ukrajinské armády na rotační bázi nasazovány v oblastech sousedících s neuznanými Luhanskou a Doněckou lidovou republikou v Donbasu, aby čelily častým operacím bezpilotních letounů ve vzdušném prostoru Ukrajiny a zároveň udržovaly připravenost čelit případným vpádům pilotovaných letounů a vrtulníků provozovaných ruskou armádou.

Systémy S-300PT (SA-10A Grumble) a S-300PS (SA-10B Grumble) ze sovětské éry tvoří v současné době páteř sil protivzdušné obrany. Celkový počet se odhaduje na přibližně 25 jednotek S-300PT/PS udržovaných v provozuschopném stavu, přičemž každý systém se skládá z vyhledávacích a naváděcích radarů, velitelského stanoviště a až 12 odpalovacích zařízení se čtyřmi raketami, které jsou schopné postřelovat až šest cílů současně. Celkový počet raket v ukrajinské výzbroji je pak cca 3000 kusů.

Jedna protiletadlová raketová brigáda disponuje systémem S-300V1 (SA-12 Gladiator). Jedná se o velmi sofistikovaný systém pro boj proti vzdušným cílům ve všech výškách, instalovaný na vysoce mobilních vozidlech na pásovém podvozku. Vysokorychlostní střely systému jsou schopny zasáhnout vzdušné cíle na vzdálenost až 65km, zatímco taktické balistické střely lze zasáhnout na vzdálenost až 22km. Systém S-300V1 přitom v roce 2014 prošel generální opravou a v roce 2018 prodělal ostré střelby na střelnici Jagorlik. V současné době brigáda S-300V1 disponuje dvěma odpalovacími jednotkami, z nichž každá se skládá ze tří nebo čtyř baterií (druhá jednotka byla údajně zřízena někdy v letech 2019/2020).

Každá z baterií systému S-300V1 je vybavena vlastními vyhledávacími a naváděcími radary, velitelským stanovištěm a až 12 samohybnými odpalovacími zařízeními se čtyřmi raketami. Doba uvedení do stavu bojové pohotovosti je u tohoto systému pouhých pět minut a každá z baterií S-300V1 může zasáhnout až šest vzdušných cílů současně. Zásoby raket pro systémy S-300V1 čítají přibližně 800 kusů.

Dalším provozovaným systémem je 9K37 Buk-M1 (SA-11 Gadfly) v počtu cca 11 jednotek. Každý systém Buk-M1 může současně zasáhnout až šest vzdušných cílů a má dálkový dosah 26km a výškový 14km. Inventář raket pro systémy Buk-M1 letectva čítá celkem nejméně 1 300 kusů (vyrobených v letech 1982 až 1991) a místní průmysl zvládl generální opravu modernějších raket systému 9M38M1 s větším dosahem. Ukrajinci si zároveň ponechávají ve výzbroji zastaralé, byť modernizované systémy S-125 Pečora (SA-3 Goa) a 2K12-3D Kub (SA-6 Gainful).

Mezi lety 2014 až 2017 si ukrajinská protivzdušná obrana nárokovala sestřelení jednadvaceti bezpilotních letounů, z nichž většinu měl tvořit ruský typ Orlan 10. V dalších letech mělo jít až o čtyřicet strojů, přičemž v tomto počtu samozřejmě nejsou započítány malé drony, kterých je používáno mnohem větší množství a které jsou zpravidla sestřeleny ručními zbraněmi.

Epilog

Jakkoli má ruské letectvo velmi zásadní potíže a ruské výrobní podniky jsou jen stínem mamutích korporací ze sovětských dob, Ukrajinci mu objektivně ve vzduchu nebudou moci čelit. Rusko je velká země, která je schopná z různých častí federace dočasně přisunout velký počet leteckých jednotek, pokud tak v dohledné době na Ukrajině vypukne válka, ukrajinská armáda se bude muset spoléhat zejména na pozemní systémy protivzdušné obrany.

Pokud uniknou rychlému zničení a budou používány efektivně a lstivě, může ukrajinská protivzdušná obrana do značné míry ochránit bojující jednotky. Zcela jistě pak může připravit Rusům hořké sousto v podobě obřích nákladů na budoucí nákupy nových letounů za sestřelené stroje.

Na víc si však současné situaci asi nemůže dělat nárok.

Zdroje:
Airforces Monthly, Combat Aircraft, War is Boring (Medium.com), The Avionist