„Tohle je důvod, proč paní uklízečky nemají v popisu práce vynášení odpadkových košů z kanceláří. Směsný odpad v budově v podstatě nevzniká, všechno můžeme roztřídit,“ popisuje nádobu Miroslava Jirků. Povoláním je referentkou odboru životního prostředí, ale jejím koníčkem jsou také žížaly, které v hnědé nádobě – vermikompostéru- žijí.
Na odbor se žížaly dostaly v roce 2017. „O dva roky dříve jsme se rozhodli, že začneme třídit veškerý odpad, co to jen půjde. Rovnou jsme začali třídit i kovy, nad čímž někdo kroutil hlavou. Ale každý den má někdo k svačině třeba jogurt a už jen víčko od něho je kov. A pak přišla řada i na bioodpad a řešením jsou právě vermikompostéry,“ popisuje už u sebe v kanceláři ve čtvrtém patře Miroslava Jirků, kde stojí opět patrová nádoba s výpustí, tentokrát hráškově zelená a na dřevěných nožičkách.

Vermikompostérů je celá řada, liší se designem ale také množstvím pater, a je na výběru každého, co mu vyhovuje a jak velké množství bioodpadu chce zpracovat.
Miroslava Jirků odklápí poklop a najednou se objeví výjev trochu jako z deštného pralesa. Svěží černočerná mokrá hlína, na které tlejí všelijaké listy, banánové slupky nebo zbytky kiwi. „Dáváme jim také lógr. A potom se mohou utlouct. V podstatě ale mohou dostat všechno, třeba i sáčky od čaje nejsou žádný problém. Naopak jim nedáváme citrusy a samozřejmě nic plesnivého nebo tučného, třeba omáčku od oběda. To nepřichází v úvahu,“ popisuje jídelníček.
Přebornice v rozkládání
Kromě potravy se po rozhrábnutí lopatkou mihne v hlíně také něco načervenalého, co ale rychle mizí. To byly žížaly. Vermikompostéry zpravidla obývají žížaly kalifornské. Oproti našim dešťovkám jsou menší, užší a zbarvené víc do červena. Podle výzkumů jsou v rozkládání přebornice. Ke směsi rostlinného odpadu přidává referentka čerstvé listy salátu. Ale žížaly se zlákat nenechají a na povrch nevylezou. Jsou totiž velmi světloplaché.
Narudlí kroužkovci jsou vidět v nejvyšším patře vermikompostéru, protože se drží u potravy. Cestovat ale mohou v podstatě celou nádobou a „pelíšek“, kde se rozmnožují a žijí, mají o patro níž. Další nižší patra už zachytávají to, co žížaly sní a z těla vyloučí v podobě vermikompostu. „Je to krásně čistá černá zemina, která nijak nezapáchá,“ rozhrnuje vrstvu Miroslava Jirků a nezbývá než dát za pravdu. Navzdory tomu, že v celé nádobě probíhá tlení a rozkladné procesy, nijak není cítit ani nemá na pohled jiné nepříjemné vlastnosti. Žádný sliz nebo bahnití struktura, ale sypká černočerná hlína.

Vermikompost se od běžného kompostu liší právě svou jemnější zrnitostí a poté vlastnostmi, které lidské oko nevidí. Tou hlavní je vyšší obsah živin, mikroorganismů, enzymů a fytohormonů.
„Kompost vzniklý pomocí vermikopostu můžeme použít k hnojení pokojových rostlin, nemusíme tak kupovat drahá hnojiva. Hnojením rostlin zlepšuje jejich kořenový systém, podporuje jejich růst, obohacuje půdu o mikroorganismy, zvyšuje výnosnost půdy, zlepšuje také její strukturu a schopnost zadržovat vodu. Rostliny, které jsou obohacené o tento druh kompostu se nám odvděčí v podobě krásné zeleně a bohatého růstu,“ vysvětluje největší výhody žížalího kompostu Jana Nachlingerová z Ekologického centra Most pro Krušnohoří.
Žížalí čaj
Výživu ale neposkytuje jen hlína. Miroslava Jirků bere do ruky sklenici s víkem a sklání se k nejnižšímu patru kompostéru a výpustnému ventilu, na kterém otáčí kličku. Začne vytékat černá kapalina, opět bez zápachu. „Tomu se říká žížalí čaj,“ usmívá se. „Zalévají se s tím květiny, jako hnojivo. Ale musí se to ředit, je to velmi silné,“ poznamenává.

Vermikompostéry se v Litoměřicích zabydlely nejen na odboru životního prostředí, ale pomáhají také s odpadem kanceláří sociálního odboru, živnostenského úřadu a dokonce i městské policie. Město ale chtělo dát příležitost i občanům, zejména těm, co žijí v bytech a nemají přístup k zahrádce. A tak si od roku 2019 mohou zdarma, jen na základě darovací smlouvy, vermikompostér s žížalí násadou Litoměřičané odnést i domů. Zatím možnosti využily více než dvě stovky domácností.
Úřady státní správy i soukromé firmy chodí ekologii naproti i dalšími příklady chovatelství. Například v roce 2019 nechal plzeňský magistrát na střechu radnice umístit včelí úly. A už stáčejí desítky kilo medu a úly našly místo i na dalších budovách. Vlastní včelstva si hýčká i brněnský podnikl Eprin. Včely pěstují i na střechách budov hlavního města Prahy, obývají třeba střechy Centra Chodov, generálního ředitelství hasičů nebo slavného Intercontinentalu.