Iva Janžurová a Sabina Remundová: Společné chvíle si užíváme

Iva: Většinou to máme domluvené tak, že slavíme nejen ty dva dny, kdy máme narozeniny, ale rovnou celý týden. Vždycky to vyvěrá z toho, že si nestihneme koupit dárky nebo že zrovna není čas přesně v ty dny, kdy potřebujeme, a tak se pokaždé dohodneme, že to budeme slavit celý týden a všechny volné chvilky pak trávíme spolu a hezky si je užíváme.

Vzhledem k letošním osmdesátinám máte za sebou hned několik veřejných oslav narozenin, dělaly jste i nějakou soukromou oslavu?
Sabina: Vždycky ji děláme, ale tentokrát jsme ji trochu odložily, protože jsem měla nemocného chlapečka. Nečekaně se mi nějak přiotrávil lososem, takže jsme spolu byli o víkendu v Motole, a mimochodem musím říct, že tam byli všichni naprosto skvělí a moc mu pomohli. Nicméně pak ještě chvilku nebyl ve formě a určitě by mu bylo líto, kdyby byla oslava bez něj, tak jsme ji posunuly.

Uvnitř jsme stále mladí, říkají hvězdní manželé Hrzánová a Holub

Jste vůbec slavicí typy, nebo si na velkou společnost příliš nepotrpíte?
Iva: Myslím, že ani jedna nejsme moc slavicí typ.

Sabina: Obě máme radši spíš komorní posezení, nic okázalého a velikého. Neumím si třeba představit, že bych si pronajala O2 arenu a slavila to tam. To bych asi nebyla moc šťastná. Myslím, že maminka to má stejně. Raději slaví jen s lidmi, které má ráda.

Iva: O těchto narozeninách jsem prohlašovala, že je chci úplně minout, že o nich nechci ani vědět, ale to mi bohužel nevyšlo. Nicméně musím říct, že to bylo hezké. Měli jsme třeba pěknou oslavu v Národním divadle s mými milými kolegy…

Sabina: … a ještě jsme to oslavily v rámci Divadla Kalich, ale taky jen tak něžně, řekla bych.

Máte narozeniny jen den po sobě, nenechávaly jste si někdy dělat společný horoskop?
Iva: Myslím, že nenechávaly, ale možná už jsem to zapomněla. (smích) Teď si to neuvědomuju.

Máte v rodině dlouhověkost?
Sabina: Těžko říct, co přesně znamená dlouhověkost, ale raději se tím nezabývám, protože bych třeba pak zjistila, že ne, a začala bych přemýšlet, jestli nemám očekávat nějakou chorobu. Extrémní dlouhověkost, třeba stoleté příbuzné, si nevybavuju. Spíš je to hodně individuální, tak uvidíme…

Kromě vás, Ivo, teď měla kulatiny i Jiřina Bohdalová. Přály jste si vzájemně?
Iva: Nejdřív jsem jí posílala pozdrav přes kamery televize Prima, ale to nevím, zda se k ní dostalo. Potom mě požádaly dvoje noviny, abych k jejímu výročí něco napsala, tak jsem sepsala takový tlustý odstavec a poslala ho jedné paní redaktorce, ale už mi vzkázala, že jsem se bohužel zpozdila a že číslo odevzdali do tiskárny. Tak jsem se zeptala, zda to můžu poslat do jiných novin, které mě žádaly o totéž, a dostala jsem souhlas. Rychle jsem to přeposlala, jenže uplynul den a opět jsem dostala zprávu, že už je to bohužel pozdě a materiály jsou v tiskárně, tak jsem jim napsala, ať to tedy dají někam pod čáru, abych to nepsala zbytečně. A Jiřina mi také poslala gratulaci dva dny před narozeninami v osm ráno esemeskou a já jí odepsala někdy po poledni, že jí moc děkuju, že mě probudila, že jsem se potřebovala prospat. (smích) Pak jsem jí tam popsala, jakými všemi způsoby jsem se jí snažila přát, a jestli se to k ní nedostalo, tak že jí přeju dodatečně ještě jednou vše nejlepší. A ona mi napsala, hlavně zdraví a zdraví. Jestli myslela, že mi přeje zdraví a že mě zdraví, to nevím, ale já to brala jako dvakrát zdraví, tak jsem jí na to ještě odpověděla: Ty buď taky zdráva a zdráva a zdráva. Abych měla navrch, tak jsem to napsala třikrát a pak jsem ještě dopsala: Což je nošení dříví do lesa, protože ty jsi zdravá jako řípa.

Jiřina Bohdalová: Kdybych věděla, kde beru energii, rozdávala bych ji

Vy jste ale také pořád akční. Stále účinkujete hned v několika divadelních představeních. Nemáte pocit, že teď hrajete ještě o něco víc než dřív?
Iva: V posledních letech jsem to trošku přehnala. Covid už se nemohl dočkat, aby mi dopřál trochu odpočinku. Shodně jsme s Janou Paulovou tvrdily, že to celé nastalo kvůli nám, protože Bůh už se na nás nemohl dívat, jak se dřeme a neodpočíváme. Bohužel to ale odnesli všichni lidé.

Takže shledáváte na koronaviru i něco pozitivního?
Iva: Je pravda, že koronavirová pauza mi přišla docela vhod, protože člověk si s sebou nese jako batoh určitou únavu a v karanténě jsem konečně měla pocit, že jsem ji odložila. Jenže za týden deset dní mi začalo být divně a přišlo mi to nepřirozené, byla jsem z toho taková nesvá. Při tom jsem si uvědomila, že vůbec neumím využít volný čas k odpočinku.

Nenašla jste si ani čas na oblíbené malování?
Iva: Jenom v myšlenkách. Chtěla bych se k tomu zase vrátit. Jedny pastely už mi vyschly a ty barvy, co jsou v tubě, už se nedají ani vymačkat, jak jsou ztvrdlé. (smích) Ale nevím, jestli se k tomu doberu.

Sabino, zdědila jste po mamince talent na malování?
Sabina: Mnohem líp než já maluje moje dcera Adinka. Já se tomu zatím příliš nevěnuju. Párkrát jsem si to zkusila a byli tací, kteří mi řekli, že je to hezké, ale nemyslím si, že bych byla nějak zvlášť talentovaná. Mám strašně moc koníčků, takže se musím spíš krotit. (smích)

U čeho ráda relaxujete?
Sabina: Nevím, jestli se tomu dá říkat relax, ale hlavou odpočívám, když dělám na chalupě na zahradě. Leccos tam pěstujeme, a to je opravdu odpočinek pro duši i pro mysl, protože vypnete a máte obyčejnou radost z toho, že vidíte posekanou zahradu, krásně vidíte za sebou lajnu. A můj další koníček je samozřejmě naše fenka Berynka. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani moc nerelaxuju. (smích) Včera mi kolega poradil jedno místo, kam bych si měla zajet tak na dva tři dny odpočinout a myslím, že by to bylo fajn, něco takového podniknout. Nevím, jestli ještě dodatečně nevylákám maminku, že bychom tam vyrazily spolu. Co? Takhle občas využíváme divadelní zájezdy, že jsme tři dny mimo domov a máme sice večer představení, ale den můžeme strávit nějakou pěknou procházkou oproštěné od domácností a všech dalších úkolů, které nás jinak svazujou.

Jsem neuvěřitelně praktická, říká Zlata Adamovská

Máte v plánu letos někam společně vycestovat do zahraničí?
Iva: V posledních letech jsme cestovaly bez předchozí přípravy. Najednou jsme se sebraly a někam letěly, ale letos k tomu, myslím, nedojde. Teď budu točit pohádku, pak budu zase točit s děvčaty ze zlínské školy pět dnů film Amore, Dolore a pak zase pohádku a ještě jeden film s Mirkem Krobotem v Olomouci, který se bude jmenovat Šnajdr.

Když k tomu přičtu ještě divadlo, nemáte toho tedy málo…
Iva: A to mi ještě nedávno volali, abych přišla na hereckou zkoušku na film, který se zatím jmenuje Řízek s bramborovou kaší. Scénář se mi moc líbil, už jsem ho přečetla a docela bych si v tom filmu i zahrála. Chtějí mě vyzkoušet s ostatními herci. Doufám, že řeknou, že se k nim nehodím, to bude moje záchrana. (smích)

Sabino, u vás se teď strhla mela kvůli seriálu Kukačky. Byla jste na roztrhání. Už máte trochu klid?
Sabina: Ještě ne, teď jsem musela dát stop stav, protože mám pořád frontu na rozhovory. Vždycky si to na počítači dávám na plochu, a dokud to neodsunu do složky Rozhovory, tak mě to stresuje. Je toho hodně, ale zaplať pánbůh za to. Ten seriál byl hodně sledovaný, což mě samozřejmě těší a mám z toho velkou radost. Musím to nějak s grácií zvládnout. Jinak jsem teď postupně přešla do zkoušení s maminkou. A ta do toho ještě měla jubileum. Když se nemohl někdo dovolat jí, tak automaticky volal mně, takže jsem řešila nejenom svoje rozhovory, ale i její. (smích) Před pár dny jsem si říkala, už dost. Už aby to bylo za námi. Ale pořád se to snažím brát s nadhledem a dělám si z toho trochu legraci.

Vás čeká jubileum příští rok, pokud se nemýlím…
Sabina: Ano, čeká mě posledních -cet a pak už to bude pořád jenom -sát.

Bojíte se padesátky?
Sabina: Ne. Zrovna nedávno jsem si vzpomněla, že jsem četla před pár lety u kolegyně na Facebooku text, kde psala, že už je to s ní v padesáti špatné a že má depresi. A já musím říct, že mě teda nic podobného netrápí. Za prvé, logicky, nikdo z nás stárnutí nezastaví, v tom je vůči nám všem život spravedlivý, kaž dému to utíká stejně. A pak si myslím, že hroutit se z toho vůbec ničemu nepomůže. Akorát to člověka postarší. Mám úžasný příklad ve své mamince, která teď sice oslavila těch čtyřikrát dvacet, ale když na ni koukám, pořád vypadá jako holčička. Je to moje úžasná inspirace. Hodně si myslím, že je to i tím, jak je člověk nastavený uvnitř. Z ní vyvěrá laskavost. Pokaždé, když se mě někdo zeptá na můj pracovní a lidský vzor, říkám ji. Je pro mě velkou inspirací především v přístupu k životu.

Iva: Jo? To mě těší, ale beru to trochu s rezervou, to je ta její laskavost. Obě holky mám bezvadné a jsou ke mně nesmírně laskavé.

Hledání rodinných kořenů? Pátrat můžete i sami, důležitý je správný postup

Když teď spolu zkoušíte, řešíte práci ještě doma?
Sabina: Když říkáte řešíme doma… Trochu to zavání tím, že žijeme pořád v jedné domácnosti, ale tak to není. Žijeme sice v jednom baráku, ale každá máme svoji domácnost, a pokud není zrovna něco potřeba, tak se potkáváme velmi málo. Třeba na Vánoce máme každá svůj stromeček, máma nás všechny obejde, my přijdeme k ní, jsme nablízku, ale zároveň máme každá to svoje a to je myslím ideální. Když spolu nepracujeme, tak se o práci vůbec nebavíme, protože jsme každá někde jinde a jezdíme úplně jinam než ta druhá. Je pro nás docela vzácné být spolu. Teď si to sama pro sebe užívám a vědomě maminčinu přítomnost vyhledávám. Jsem ráda, že s ní můžu být. Tím, že spolu i pracujeme, tak už jsme doma dlouho neměly co řešit, protože to probíráme při cestě do divadla a zpátky. Už během zkoušení jsem přemýšlela, co budeme dělat dál, co podnikneme dalšího.

Iva: Je fajn, že když spolu jsme, tak nemáme vůbec žádné rozpory. Většinou respektuju všechno, co mi Sabinka řekne. Říká mi samé chytré věci. Pořád si myslím, že je jí dvanáct, a pak si vždycky uvědomím, že už je to dospělá umělkyně a já jsem pro ni objekt k režii.

Vy kromě hraní také režírujete divadelní hry. Měla jste už možnost se Sabinou v tomto směru spolupracovat?
Iva: Ano, v Báječné neděli a teď mě pořád upozorňuje na to, že jsem byla daleko horší, než bude ona jako režisérka. Že jsem jim dávala o pauze připomínky, což ona určitě dělat nebude. Tak uvidíme… (smích) Je docela těžké tu práci dělat. Mě by to i bavilo, ale zase bych neměla čas na to, co mě baví víc.

Kdysi jste prohlásila, že divadlo berete i jako určitý relax. Máte to tak pořád?
Iva: Je to různé. Někdy jsem disponovaná a musím vydat větší úsilí a někdy je to tak fajn, že se vznáším na jevišti jako holubička.

Sledujete ještě dnes recenze na vaše herecké a režijní výkony?
Iva: Přiznám se, že moc ne. Dlouhá léta se tomu snažím vyhýbat. I když chvála je samozřejmě vzrušující (smích), ale vadí mi stejně jako kritika, protože když vás někdo pochválí, tak si další představení říkáte: Co tam ten dotyčný napsal, že jsem dělala? A začnete to hrát, jak to popsal. A když vás naopak pohaní, tak vám to moc dobře nedělá. To jsou dva důvody, proč se recenzím snažím vyhýbat.

Herečka Jitka Sedláčková: Na sobě chci všem ukázat, že nikdy nic nekončí

Kromě herectví a režie jste také zúročila zkušenosti z doby, kdy jste psala představení pro rodinné divadlo, ve kterém jste hrála se svým mužem Stanislavem Remundou, a napsala jste pro Divadlo Kalich hru Veletoč. V té vás diváci uvidí i na Letní scéně pod žižkovskou věží.
Sabina: Ano, tu maminka napsala.

Iva: Psát mě baví daleko víc než režírovat. A právě proto, že jsem pro Divadlo Kalich nedopsala další hru, kterou jsem chtěla – jednu zajímavou komedii, tak jsem musela vyloupnout z hromádky, co jsem měla doma už asi šest let, ještě francouzskou komedii Pusťte mě ven! Její ústřední postavou je velká hvězda pařížského divadla a filmu Joce de Guérande, která se doma chystá na odjezd do televizního studia, protože na programu bude přímý přenos galavečera na její počest. Jenže z minuty na minutu je všechno jinak. V té taky společně hrajeme.

Co dalšího vás čeká?
Sabina: Pokud všechno vyjde, tak já budu, doufám, ještě hrát na Vyšehradě a na Výstavišti, protože nejvíc představení mám v divadle Studio DVA. Měli bychom hrát také na několika místech v Mikulově. To jsou ty divadelní věci a pak budu mít podobně jako mamka natáčení.

Iva Janžurová
Narodila se 19. května 1941 v Žirovnici u Pelhřimova. Nejprve nastoupila na pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích, ale nakonec zvítězila láska k divadlu a v roce 1963 absolvovala pražskou DAMU. Po ročním angažmá v libereckém divadle se stala v roce 1964 přední členkou Divadla na Vinohradech, kde působila do poloviny 80. let. Od roku 1988 je členkou činohry Národního divadla. Hraje také v Divadle Kalich. Je držitelkou mnoha hereckých ocenění.

Sabina Remundová
Starší dcera Ivy Janžurové a divadelního režiséra Stanislava Remundy se narodila 18. května 1972. Vystudovala hudebně dramatický obor na pražské konzervatoři a poté docházela na DAMU. Svou první významnou roli dostala ve filmu Výlet režisérky Alice Nellis, v poslední době hrála například v seriálu Kukačky.