Ten rozhovor byl tehdy velmi pozitivní a sama Iveta Toušlová se netajila tím, že i ona sama je věčnou optimistkou. Zajímalo mě, zda ji toto rozpoložení neopustilo ani po letech, navíc během vynucené karantény.

Iveto, rozhovor tehdy začínal otázkou, co vám udělalo naposledy radost. Odpověděla jste, že jste své malé neteři objednala dort k jejím druhým narozeninám. Stále jste tak nadšenou a kreativní tetou?
Pořád. Než vypukla epidemie, vzala jsem ji i synovce na Šumavu na lyže. Dokonce jsem je na Zadově přihlásila do lyžařské školičky, kterou vede můj kamarád. Byl to ale trochu boj. Nechtělo se jim. Nejdřív stávkoval synovec, protože něco podobného, byť jinde, absolvoval už loni a věděl tedy, do čeho jde. Neteř se naopak těšila. Druhý den si to vyměnili a třetí den protestovali oba. Jsou to osobnosti, už mají svůj názor a nebojí se ho prosadit. To se jim sice do budoucna může hodit, ale pro nás, dospěláky kolem nich, je to momentálně dost náročné. Navíc sladit zájmy holky a kluka taky není nejsnadnější. Nejvíc je baví venkovní hry a bojovky všeho druhu. Pochopitelně.

Herec Marek Lambora
Marek Lambora: Seriál Slunečná má stanovený počet dílů. Nekonečný asi nebude

Vy jste ale vystudovaná pedagožka, takže asi víte, jak na ně.
V tom mi žádná škola nepomůže, jen selský rozum. Trucuješ? Hmmm. Tak to asi večer nebude Večerníček. To skoro vždy to zabere.

Radost vám ale asi dělá i práce. Před pár dny jsem na sociálních sítích objevila zprávu o tom, že v televizi slavíte čtvrtstoletí. Přidávám se ke gratulantům.
Děkuju. Kdyby mi to nepřipomněl můj šéf, asi bych výročí minula bez povšimnutí. Nicméně pak jsem dala pár fotek ze své poměrně dlouhé televizní cesty na Facebook a byla jsem překvapená množstvím milých reakcí. A také spoustou snímků z mých začátků, které mi následně poslali kolegové, kamarádi i diváci. Udělali mi tím obrovskou radost a přiznám se, že nad některými vzpomínkami mi i zvlhly oči. Ale mimochodem, v České televizi jsem vlastně ještě o něco déle. Rok před nástupem jsem už pracovala jako externistka.

Jak na své začátky vzpomínáte?
Pět let jsem brázdila naši zemi coby redaktorka v terénu. Ta práce byla náročná, ale zároveň hrozně zajímavá. Akční, obohacující, pestrá. Vezměte si, že každý den zpracováváte jiné téma, setkáváte se s lidmi všemožných profesí i z různých sociálních vrstev. Točila jsem například neshody kolem Temelína, havárii vojenských migů v Českých Budějovicích, které naletěly do paneláku na tamním sídlišti, povodně i naše vojáky na misi v bývalé Jugoslávii, a to v době, kdy gradoval konflikt o Kosovo. Měsíc jsem také strávila v Innsbrucku, když tam byl prezident Václav Havel operován. Přitom jsem do Tyrolska původně vyrazila jen na dva dny.

V páru s Maďarkou Tímeou Babosovou Hlaváčková vyhrála dalších pět turnajů i Turnaj mistryň 2017 v Singapuru.
Tenistka Andrea Sestini Hlaváčková: I mě inspirovaly "insta-maminky"

Teď už ale pracujete především na pořadech, které jste vyvinula, zároveň je i řídíte. V Gejzíru se zaměřujete na dobré zprávy, které teď potřebujeme víc než kdy jindy. Je jich pořád dost?
Rozhodně ano. A právě v éře pandemie jsme jich objevili spoustu. Vezměte si jen, kolik českých firem se aktivně – a kolikrát i nezištně – zapojilo do boje proti koronaviru. Vysílali jsme třeba reportáž o Josefu Průšovi, který jako jeden z prvních u nás vyráběl 3D tiskárny a teď na nich ve velkém tiskne ochranné obličejové štíty. Pod hlavičkou ČVUT zase přišly na svět unikátní respirátory, a dokonce i plicní ventilátory. Takových příběhů jsme objevili celou řadu a s velkou radostí jsme je natočili.

Pozitivními zprávami jsou vlastně i vaše výlety s Toulavou kamerou. Pravidelně patří mezi nejsledovanější nedělní pořady.
To máte pravdu a nás to moc těší. V těchto měsících se cestovat po naší zemi moc nedalo, proto jsme byli rádi, že diváci mohli alespoň virtuálně vyrážet na výlety s námi. Snažili jsme se představit nejoblíbenější turistická místa trochu jinak. Projít se takřka liduprázdným centrem Prahy, Českého Krumlova nebo Karlových Varů je opravdu jedinečný zážitek, který se hned tak opakovat nebude. Tedy alespoň doufám. Dávali jsme také na náš Facebook různé tipy na prohlídky on-line, které kasteláni, průvodci, muzejníci nebo chovatelé připravovali. A podle ohlasů jsme tím naše diváky potěšili. Letos bude nejspíš mnohem víc lidí trávit dovolenou doma, tak si třeba v našich reportážích i příspěvcích na internetu najdou nějaké tipy. Vydáváme se do méně frekventovaných lokalit, jako je kupříkladu jižní Plzeňsko, Český les nebo Rychlebské hory, takže určitě mají co objevovat.

Jak vy sama prožíváte toto, pro všechny nezvyklé, období?
Ze začátku to byl děsný chaos. Nejprve mi výrobu všech pořadů pozastavili, pak zase obnovili. V případě Toulavky si pokračování dokonce vydobyli sami diváci. Bylo až dojemné, jak na stopku reagovali. Psali na všechny strany a vymýšleli varianty, jak a kde bychom mohli natáčet, aby o svůj oblíbený magazín nepřišli. De facto nás pozitivně dopovali a přiměli, abychom vydrželi. Denně jsem měla až sto telefonů. Chodila jsem si je vyřizovat do Krčského lesa, kde jsem s mobilem pochodovala i tři hodiny a v nohách měla pravidelně až dvanáct kilometrů. Ostatní měli home office, já Krčák office. Ale na druhou stranu jsem udělala něco pro svou fyzičku a zároveň byla v přírodě, což lze považovat i za jistou formu psychoterapie. Teď už je to klidnější. Naštěstí.

Oblíbená herečka Simona Babčáková.
Herečka Simona Babčáková: Svým dětem rady spíš vnucuju

Skoro se ostýchám vás zeptat, co dalšího se za poslední tři roky ve vašem životě změnilo?
Oslavila jsem jedny velké kulaté narozeniny. Vydala s kolegy dalších šest knih Toulavé kamery, vyrobila přes sto padesát jejích televizních magazínů, tři letní speciály, téměř stovku 13. komnat, na sto dvacet Gejzírů, v Praze zrekonstruovala byt pro rodiče a navštívila šest evropských ostrovů. To asi stačí, ne?

Když už jste zmínila knihu Toulavá kamera, letos vychází jubilejní třicátý díl. I to je důvod k oslavě, ne? Co byste ráda z knihy vypíchla, zdůraznila?
Všichni věříme, že každá kapitola může být inspirací k zajímavému výletu. Zámek v Jindřichově Hradci nebo pražskou Lucernu zná asi většina z nás, nezapomněli jsme ale ani na místa, která mezi nejnavštěvovanější lokality v naší zemi nepatří. I pro mě byla třeba zajímavým objevem knihovna plná vzácných historických svazků v Jáchymově nebo krnovský poutní areál Cvilín.

Tentokrát se sice bavíme hlavně o práci, přesto musím zmínit jednu věc – pro mě osobně je velmi posilující vaše otevřenost a to, jak upřímně jste vždycky v rozhovorech odpovídala na otázky ohledně nenaplněného mateřství. Mám pocit, že společnost bezdětné ženy zbytečně stigmatizuje, zvlášť když jsou v profesi spokojené, či dokonce úspěšné. Vaše věty, které jste kdesi pronesla – „Nemyslím si, že jsem něco zanedbala. Mělo to tak být. Vím to.“ –, mi hodně pomohly.
Tak to jsem ráda. Jsem trochu fatalista a k určitým věcem prostě přistupuji tak, že nám asi nebyly shůry dány a je nutné tento fakt přijmout. Jinak bychom se utrápily. Co my víme o božím plánu? Prostě má s námi jiné úmysly a nejspíš nás tady pověřil jiným úkolem.

Těším se, až spolu zase budeme dělat rozhovor, třeba za další tři roky. Ale nedá mi to. Co byste si přála, aby se vám do té doby povedlo?
Chcete-li rozesmát Boha, vyprávějte mu o svých plánech, říká se. Takže já na takhle dlouho raději neplánuji a nechávám život tak nějak plynout. Uvidíme, kam mě jeho vody zanesou. Nechme se obě překvapit.

Iveta Toušlová (*1968)



* Narodila se ve Vimperku, vystudovala český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. Po škole pracovala dva roky v Německu jako servírka.



* V médiích začínala jako redaktorka Deníků Bohemia, působila v Českém rozhlase a Rádiu Faktor. Od roku 1994 externě spolupracovala s Českou televizí, v roce 1995 nastoupila do zpravodajství ČT, posléze moderovala pořad Události.



* Je autorkou i dramaturgyní několika velmi úspěšných televizních projektů, spolumoderuje pořady Gejzír a Toulavá kamera.