Marek Lambora: Seriál Slunečná má stanovený počet dílů. Nekonečný asi nebude

Seriál Slunečná trhá rekordy ve sledovanosti. Co to udělalo s tvým dosavadním životem?
Tak největší změna je, že od doby, co se seriál vysílá, mě žádá více a více novinářů o rozhovor. (smích) Velké změny se jinak dějí hlavně na mých sociálních sítích, počet fanoušků šel nahoru, na Instagramu mi během prvních týdnů stoupl počet fanoušků tak o patnáct tisíc, teď mám kolem čtyřiceti tisíc sledujících. To je pro mě celkem neuvěřitelné, a hlavně úplně nové. Jinak ale ve svém životě žádnou zásadní změnu necítím.

Jak jsi na tom s reakcemi na instagramové vzkazy od fanoušků, odpovídáš poctivě?
Snažím se. Asi nejvíc reaguji na prosbu o podepsanou fotku nebo poděkuji za pochvalu. Ale v tom množství se mi nedaří odepsat každému, to přiznám. Navíc vzkazy jsou různé, na některé kolikrát ani nevím, co odpovědět, protože se v nich trochu ztrácím…

Herečka Petra Hřebíčková: Ke čtyřicítce jsem si nadělila rovnátka

Děláš si sociální sítě sám nebo ti pomáhá manažerka?
Zatím to zvládám, Instagram si obstarávám sám. A snažím se tam nedávat každou blbost.

Často postuješ storiečka z natáčení Slunečné, třeba jak se přetahujete s Evou Burešovou o místa v autě…
To je taková recese, ona totiž chce vždycky sedět vepředu, a jelikož občas jedeme stejným autem, trochu jsem jí tuhle výsadu naboural. (smích) Takže si navzájem posíláme videa na tohle téma.

Zajímalo by mě, jestli se tvoje náhlá popularita odrazila na návštěvnosti představení v Divadle na Vinohradech, ve kterých hraješ…
Je to docela znát. Hrajeme pátou sezonu hru Romeo a Julie, což je úplně první představení, které jsem tam nazkoušel. Pochopitelně, po těch pěti letech návštěvnost začala skomírat… Ale k mojí velké radosti najednou začínáme tenhle kus opět vyprodávat. (do koronavirové krize - pozn. red.)

Takže v hledišti asi sedí samé mladé slečny!
Hra Romeo a Julie je tak jako tak určena spíš pro mladší diváky, takže v tomto ohledu zas tak radikální změna nenastala. (smích)

Herečka Simona Babčáková: Svým dětem rady spíš vnucuju

Romeovi je šestnáct, tobě je čtyřiadvacet let. Do kolika ho hodláš hrát?
Nazkoušel jsem ho hned po maturitě, takže mi tehdy bylo asi devatenáct let a žádný divák si zatím nestěžoval. (smích) To je právě na divadle skvělé, že se herec může díky každé roli proměňovat. I když dítě bych už asi nezahrál… Ačkoli ve vinohradském divadle vlastně máme představení, kde dospělý herec hraje Ingmara Bergmana, když byl malý.

Vyhovuje ti angažmá? Většina herců dnes preferuje volnou nohu.
Na angažmá je skvělé, že si v něm herec zkusí úplně všechno, což tě hodně naučí. Jasně, nepřicházejí jen hlavní role, ale to je v pořádku, herectví přece není jen o nich. Pro mě je splněným snem moci se učit od úžasných kolegů. Jsem například vděčný za setkání s Igorem Barešem. Je to dost specifický člověk, spíš bručoun, ale stalo se, že jsme si k sobě našli cestu. V divadle je nejen mým přítelem, ale také hereckým guru, s ním řeším svou práci, je vždy ochotný mi pomoci. Toho si moc cením! Měl jsem také štěstí, že jsem do vinohradského divadla přišel hned po škole, nezažil jsem tedy dojíždění do oblastního divadla.

Mladí herci si práci na oblasti spíš pochvalují…
Ano, co se týče příležitostí, je oblast pro mladé výhodnější, protože je tam větší šance na zajímavé role. Ono každé angažmá má své výhody i nevýhody.

Jak se tváří v divadle na tvoje závazky v seriálu?
Natáčím zhruba třináct dní v měsíci. Což vypadá, že je docela málo, ale zrovna teď zkoušíme nové představení, takže když se to zkombinuje, je to náročné. Zatím to zvládám. Když vím dostatečně předem, že budu něco točit, musím to v divadle nahlásit a většinou není problém. Horší je to s prací, která přijde náhle. Tam musím většinou, pokud jde o větší a časově náročnější roli, ustoupit, nedá se nic dělat.

Znamená to, že je pro tebe divadlo prioritou?
Divadlo by mělo být pro každého herce základ. Já to tak beru, dělám ho, jak nejlépe umím.

Slunečná, Ordinace či Specialisté. Televize obnovily přerušená natáčení seriálů

Bude Slunečná dalším nekonečným seriálem?
Pokud vím, je v tuhle chvíli stanoven určitý počet dílů, je daný začátek i konec. Jestli to ale tak zůstane, nevím, možná se plán díky diváckému úspěchu změní.

Takový projekt je závazkem třeba na několik let, jsi na to připravený?
Zatím jsem o tom takhle moc nepřemýšlel. Slunečnou natáčíme asi půl roku, takže mě logicky nenapadá, že bych měl přestat. Momentálně jsem hodně vytížený, ale jsem za to rád. Jediné, co jsem si stanovil, je, že bych se letos chtěl víc věnovat práci s kamerou, je to pro mě nová disciplína, je co dohánět, navíc mě to moc baví.

Jak jsi vlastně dostal roli Janka ve Slunečné? Musel jsi projít castingem?
Jelikož jsem před tím točil s hodně podobným týmem seriál Ohnivý kuře, tvůrci už trochu věděli, kdo jsem a co ode mě můžou čekat. Byl jsem tedy oslovený přímo. Dokonce mi řekli, že o mně přemýšlejí, už během psaní scénáře.

Proč je podle tebe Slunečná tak oblíbená?
Nedávno jsme se nad tím zamysleli s Evou Burešovou a jeden z důvodů podle nás je, že je to jeden z prvních televizních seriálů, kde je hlavní dějová linka o mladých lidech. To tu, myslím, ještě nebylo.

Máš vůbec televizi?
Mám, ale jen přístroj. Televizní kabel nevlastním, televizi mám jen na pouštění filmů a na Netflix. Klasický televizní program mi tedy trochu uniká, doháním to někdy na internetu. Hodně si pouštím věci, ve kterých jsem hrál, zajímá mě totiž, jak vypadá celek. Pak vidím ty svoje chyby, ze kterých se snažím poučit. A Netflix mě baví čím dál víc, je skvělé, že si můžu pustit, na co mám v tu chvíli náladu.

Ty jsi o sobě dal výrazně vědět už loni, kdy jsi vyhrál show Tvoje tvář má známý hlas…
To byl docela zlom, hlavně co se týče zájmu médií o mou osobu. Taky jsem si začal uvědomovat, že nemůžu veřejně říkat, co se mi zachce, svůj mediální obraz si od té doby docela hlídám.

Herec Martin Preiss: Naše společné projekty s tátou jsou nějaké prokleté

Jak to myslíš?
Hodně si vybírám, komu rozhovor dám a komu ne. Nechci, aby se o mně psalo každý den a byl jsem úplně všude.

Co bylo na „Tváři“ nejlepší?
Tahle show mi otevřela dveře do dalších super projektů, za což jsem vděčný. Taky jsem zjistil, kolik toho po pracovní stránce vydržím. Začalo se točit v srpnu, kdy už jsem zároveň točil seriál, na nazkoušení jednoho čísla Tváře byl týden… Musím říct, že jsem si dost sáhl na dno.

Ve finále jsi působil dojmem, že jsi se svým vítězstvím vůbec nepočítal…
To tedy vůbec! Už když mi volali s nabídkou účasti a bavili jsme se o tom, zda do toho jít nebo ne, měl jsem pochybnosti… Nepřišlo mi, že něco takového vůbec můžu zvládnout. Bál jsem se. V tu dobu jsem si nemyslel že umím zpívat a nevěřil jsem si, což se pak změnilo. Říkal jsem si: „Co tam budu asi tak předvádět?“ Pak jsem se poradil s Aničkou Fialovou, která absolvovala úplně první sérii, ta mi dodala odvahu. Dal jsem na ni a dobře jsem udělal.

Vylosoval sis ve Tváři nějakého zpěváka, který je úplně mimo tvůj vkus?
Že bych někoho z nich vyloženě nesnášel, to asi nejde říct. Ale trpěl jsem, když jsem měl ztvárnit Jasona Derula, což je hvězda RnB. Není špatný, ale zpívá falzetem, což je pro mě strašně těžká disciplína. Prostě tenhle druh zpěvu neumím, technika jde mimo mě. Do toho jsem onemocněl, měl problémy s hlasem. V tu chvíli jsem s tím měl chuť praštit… A to byl teprve třetí díl.

Ono to asi nejde jen tak skončit, že?
To opravdu nejde, takže jsem se musel kousnout a nakonec jsem to nějak zvládl. Každopádně jsem měl co dělat. Náročnost jednotlivých vystoupení je různá, záleží na choreografii, textu… Nejvíc, co jsem zažil, bylo pět tréninků choreografie týdně, to už byl mazec. A když jsem nemakal na tréninku, koukal jsem intenzivně na YouTube, abych okoukal přesné pohyby a výraz daného interpreta, naučil se dobře písničku…

Nikol Štíbrová: Mám chlapa, o kterého se můžu opřít. Dostal mě

Co sis naopak nejvíc užil?
Nejvíc mě bavil Justin Timberlake. V rámci jeho tvorby to nebyla nejnáročnější písnička – což bylo super – a navíc se mi moc líbí jeho styl. Pak mě bavila písnička z filmu Největší showman, tu jsem si i vybral na koncert v O2 Areně.

Co vůbec posloucháš za hudbu?
V hudbě jsem dost otevřený, občas mě až zaskočí, co všechno se mi líbí. V patnácti jsem hodně poslouchal hip hop, tehdy jsem se věnoval i break dance, což spolu souviselo. A teď jsem spíš nakloněný pop-soulu. Hodně mě taky baví klasická hudba, občas si zajdu na koncert. Nedávno jsem dokonce začal mít rád country, třeba táta Miley Cyrus je pro mě velkým objevem. Co ale moc nemusím, je metal…

Máš vůbec volný čas?
Poslední dobou zjišťuju, že ho moc nemám, volných dní je čím dál méně. Když už se nějaký najde, většinou onemocním, protože si tělo řekne, že teď může vypnout. Na koníčky není čas vůbec. Dřív jsem dělal karate, ale jak jsem přestal chodit na konzervatoř, tak to skončilo – nebyl čas. Navíc jsem vyrostl, což znamenalo, že bych se musel učit jisté pohyby znovu. Mám ale v plánu se učit tancovat. Na Tváři jsem se skamarádil s jedním choreografem, domluvili jsme se, že mi bude dávat soukromé lekce. Ale zatím – není čas!

ADÉLA VEDRALOVÁ