Klavír člověk nedělá z vypočítavosti nebo touhy po slávě, říká Ivo Kahánek

Pět hodin hudby, to je pořádná porce. Co všechno na čtyřech CD je?
Je to především těch pět hodin krásné hudby, o které se moc neví. Tahle deska je snahou ukázat, jak hezké věci to jsou a jaká je škoda, že se nehrají. To bylo první motivací pro vznik této desky. Další motivací bylo, že moje předchozí nahrávka, kde byl mimo jiné Dvořákův klavírní koncert, získala vedle různých ocenění, jako byla cena BBC, široký ohlas u nás i v zahraničí, a v recenzích se objevily otázky, proč se ten koncert tak málo hraje. Třetí motivace pro tuhle desku je charitativní. Kromě čtyřcédéčka, které je normálně prodejné, vychází ještě vinylová deska, na které je asi padesátiminutový výběr. Je vylisovaná v omezené číslované a neprodejné edici. Vymyslel to Karel Komárek, který je hlavním partnerem celého Dvořákova projektu. Vinyl je určen na fundraisingové účely. Peníze, které se jím získají, půjdou na vzdělávací projekty, které Nadace Proměny Karla Komárka pořádá, především na podporu mladých talentů.

Hitmaker Michal David odpočívá na Tenerife. Koupil zde nemovitost

Je Dvořák vaše „srdcovka“?
Určitě ano, a čím víc jsem ho natáčel, tím víc jsem si ho oblíbil. Navíc – každý interpret hledá repertoár, který je nejen kvalitní a bude mít úspěch u publika, ale ke kterému zároveň ještě může něco říct sám za sebe. A to mi Dvořák – tím, že se jeho klavírní dílo tolik nehraje – dovoluje. Když budete nahrávat Čajkovského B moll, je to sice úžasná práce, bude vás to bavit a publiku se to bude líbit, ale stejný koncert je nahraný třeba dvěstěkrát a najít v něm něco nového, něco, co nikdo jiný přede vámi nenašel, není moc pravděpodobné. Dvořák mi tohle umožňuje.

Jsou Dvořákovy skladby pro pianistu náročné?
Je to velmi těžký autor, a také „nevděčný“. Když totiž hrajete třeba Ference Liszta, který je rovněž hodně těžký, posluchač zaznamená obrovské množství not, tempa, artistní výkony… U Dvořáka je toho podstatně méně, působí snadněji, ale nejde úplně „do ruky“. Je zajímavé, že to není jen problém klavírního díla. I zpěváci, pro které vedle oper napsal mnoho slavných písňových textů, se hodně natrápí. Když to posloucháte, působí to přirozeně, lehce, jako by to Dvořákovi někdo shora diktoval. A přesto se s tím my klavíristi i zpěváci nadřeme, aby to tak i znělo.

Jste prezentován jako náš nejlepší současný klavírista. Nejste z toho titulu nervózní? Nestresuje vás, že musíte být vždycky perfektní?
Předně musím říct, že titul nejlepší klavírista nemám vůbec rád. My neházíme oštěpem, neběháme sto metrů, těžko se to dá měřit, je to jen taková mediální zkratka…

Chodí na vážnou hudbu i mladí lidé?
Určitě v hledišti jsou. Záleží samozřejmě na druhu koncertu. Jsou koncerty zavedených festivalů, které mají konzervativnější publikum, ale pak třeba hrajete v menších sálech, kde mladé publikum tvoří většinu. Začal jsem koncertovat v roce 2004 a už tehdy se mluvilo o tom, že publikum stárne a – když to přeženu – že nám pomalu vymře. Za těch sedmnáct let, co se na pódiích pohybuji, bych řekl, že se to neděje. Kdyby tomu tak bylo, sály by se postupně vyprazdňovaly, ale ony jsou plné, možná dokonce plnější než před těmi sedmnácti lety.

Jak si tedy podle vás stojí vážná hudba v Česku?
Myslím, že velmi dobře. Máme skvělé základy, obrovské dědictví klasické hudby nejen od Dvořáka, ale i od Smetany, Janáčka, Martinů a dalších tvůrců. Prakticky není epocha, v níž by nějaký český skladatel nezanechal výraznou stopu. Dokonce bych řekl, že kdyby se spočítalo množství špičkových skladatelů na počet obyvatel, porazili bychom i velmoci, jako je Německo nebo Rusko. Je malý zázrak, že země menší než Bavorsko po stovky let generuje takové skladatele. Vážná muzika má u nás tradici. Nejen v Praze, ale téměř v každém krajském městě máme velmi dobrý orchestr, máme spoustu krásných mimopražských festivalů, například Smetanovu Litomyšl, Janáčkův festival, Concentus Moraviae a další. Ano, jsou částečně placeny z veřejných peněz, ale kdyby nechodili posluchači, pak by se neudržely. A oni naštěstí chodí.

Jsem od přírody skeptik, říká zpěvák Martin Chodúr

Mají klavíristé vysněný sál, jako třeba zpěváci Metropolitní operu nebo La Scalu?
Určitě ano, a je jich více. Carnegie Hall, Royal Albert Hall nebo japonské sály. V Čechách je to Rudolfinum, které má mezinárodní renomé. Je to velmi slavný sál. Když tu účinkovali Vídeňští filharmonikové, i v soukromých rozhovorech zaznělo, jak je pro ně nesmírně důležité v tomto sále hrát.

Jaký sál je metou pro vás?
Asi bych měl říct Carnegie Hall, ale tak jednoznačné to není. Je krásné ji mít v životopise a určitě to může pomoci v další profesní kariéře, ale pro mě je – spíš než místo, kde hraju – důležité, s kým hraju. Abych se v onom sále potkal s výjimečným orchestrem a dirigentem. To jsou zážitky, které jsou pro mě podstatnější než koncertní sál.

Vztekáte se někdy, když vám něco nejde, nebo jste kliďas?
To víte, že se vztekám, a někdy je to velmi neposlouchatelné. Třeba v případě Dvořáka se musím přiznat, že nejvíc nadávek padlo právě u tohoto natáčení. Mikrofon je totiž ještě nemilosrdnější než všichni kritici světa. Nic vám neodpustí. A když si spočítáte, že jedna nahrávací frekvence trvá čtyři hodiny a v jejich průběhu se musíte stále znovu soustředit, protože se nenatáčí v kuse, je to hodně náročné. Pokud v tom pekelném soustředění uděláte chybičku, pak člověku leckdy vylétne z úst něco, co se rozhodně nedá publikovat.

Máte pojištěné prsty?
Mám, i když to nejsou žádné horentní sumy, jak by si vaši čtenáři mohli představovat. Poranění prstů je u českých pojišťoven bráno jako marginální úraz, který se zahojí, a jedeme dál. Ale pro pianistu je to zásadní věc. Mám tedy speciální pojistku, ale rozhodně to není tak, že když si zlomím prst, budu už do smrti za vodou.

Je nějaká činnost, které se vyhýbáte?
Vyhýbám se sportům, které mohou být pro prsty rizikové. Nehraju basketbal ani volejbal. Ale sportu jako takového se nezříkám. Jezdím třeba hodně na horském kole. Snažím se nejít úrazu naproti, ale na druhou stranu to nechci příliš prožívat, protože čím víc se člověk pozoruje, tím spíš se může něco stát.

Zahrajete si někdy jen tak pro radost?
Zahraju, a zase je to většinou klasika. Když jsem byl ještě na škole, občas jsem si nějaké hitovky zahrál, ale ono to vždycky nejde. Pokud zrovna letí rap, tak ten na piano moc nezahrajete. Občas si pro radost zahrajeme i s přítelkyní. Když jsme narazili na krásnou Schubertovu skladbu pro čtyři ruce, neodolali jsme a zahráli si ji.

Autenticita je pro mě důležitá v profesním i osobním životě, říká Tomáš Klus

Přítelkyně je také klavíristka?
Ano, ale víc se zaměřuje na pedagogiku, zejména na malé děti. Má projekt Kouzelné klávesy. Je určen předškolním dětem, které ještě nemůžou chodit do ZUŠ, ale už je čas je začít hudebně vzdělávat.

Dají se na piano balit holky?
Myslím, že kytara je na tohle rozhodně lepší. Na piano se sice dají balit holky, ale spíš ve vyšším věku obou zúčastněných… (smích)

Až budete mít děti, povedete je ke klavíru, tak jako už od čtyř let vedli rodiče vás?
Určitě je povedu k hudbě, je možné, že i ke klavíru – ale rozhodně nebudu mít ambice, aby se tím za každou cenu živily. Kromě krás, které tenhle obor přináší, má totiž i výrazné stinné stránky. Je vysoce konkurenční. Nebál bych se ho přirovnat k vrcholovému sportu, třeba ke krasobruslení. Vyžaduje absolutní oddání se nástroji. Musíte chtít. Dítě si tedy musí přijít na to, že samo chce, že si hrát přeje… Určitě tedy dám svým dětem možnost se po hudebním světě rozhlédnout, ale jestli se v nich probudí touha, bude už jen na nich.

Chtěl jste s hraním někdy praštit?
Drobnou krizi jsem měl kolem deseti let. Pak jsem přešel k paní profesorce Toaderové, která mě vedla i na konzervatoři, a to byl impuls k tomu jít dál. Náš obor je krutý v tom, že klavíristů, kteří se živí jen sólovým klavírem, je hrozně málo. Prosadí se třeba jeden nebo dva za generaci, ale studují ho stovky lidí. Síto je hodně husté. Klavír není tradičním orchestrálním nástrojem, takže když se neprosadíte jako sólista, moc možností realizace vám nezbývá. Můžete jít učit. Tím nechci učení shazovat, je krásné, sám se jím zabývám. Když si ale představíte, že dvacet let studujete, abyste hráli co nejlépe, a pak najednou zjistíte, že vám nezbývá nic jiného než pedagogika, může to znamenat frustraci, zklamání, chuť s tím praštit. Je dobré mít plán B, plán C. Klavír není obor, který by člověk dělal z vypočítavosti nebo touhy po slávě. Investice versus pravděpodobnost návratnosti je značně komplikovaná.

Vám se ale mezi špičku probojovat podařilo. Čím to je? Máte něco, co jiní nemají?
Nevím, to asi není otázka pro mě… Nicméně je fakt, že musíte mít hodně povahových předpokladů. Kromě talentu, píle a výdrže také výborné nervy, abyste byli schopni podat ten nejlepší výkon právě ve chvíli, kdy o to jde. Jsou lidé, kteří mají dlouhodobé problémy s trémou. Naštěstí zrovna s ní lze bojovat. Sám jsem si tím prošel. Pokud trému nezkrotíte, můžete klidně hrát nejlépe na světě, ale ochromí-li vás v důležitém okamžiku, je to smůla. Musíte se ji naučit ovládat. A pak také musíte mít kus štěstí, že zrovna ve chvíli, kdy jste podali vrcholný výkon, sedí v sále někdo, kdo vás v kariéře nasměřuje dál… V mé generaci je spousta talentů, a přesto se jen někomu podaří uspět. Je to souhra více faktorů.

Seriálový profesor Vojta Dyk: Je to poslání, tu zodpovědnost učitelům nezávidím

Co vám proti trémě zafungovalo?
Nejdůležitější zbraní proti trémě je čisté svědomí. Tedy vědomí, že jsem tomu dal maximum. Druhou věcí je soustředit se na radost ze hry. Často se stává, že se člověk zaměří na cíl, třeba na vítězství v soutěži. To je sice fajn motivace, ale nesmí být základním motorem. Tím pořád musí být to, že mě strašně baví hrát na piano. Pokud tam ta energie srdce není, pak selžete. Jakmile jdu na pódium, snažím se být absolutně v přítomnosti, neřeším žádné ambice a soustředím se jen na hudbu. Jsem průtokový ohřívač hudby, zhmotňuju ji a nic jiného mě nezajímá. Není to jednoduché si tenhle pocit navodit, ale proti trémě to pomáhá zásadně.

Vaše nová deska je na světě. Pustíte si ji, nebo raději ne, abyste na ní nehledal chyby?
Pustím si ji, ale až za delší čas… Až ve chvíli, kdy budu mít potřebný odstup, kdy nebudu hledat, co je třeba vyladit, ale poslechnu si to jen jako krásnou muziku. Myslím, že to bude nejdřív za rok.

Autor: Jana Marxtová