Pojďme se nejprve zastavit u seriálu Temný Kraj, co pro vás po pracovní stránce znamenal?
Především byl nový v tom, že ho napsaly dvě ženské, dvojčata Bártů, které ho zároveň i režírovaly a sestříhaly. Viděly úplně do všeho, šlo vlastně tak trochu o jejich dítě, na kterém si hodně zakládaly. Na výsledku to je myslím vidět. Temný Kraj je navíc inspirován skutečnými příběhy sériových vražd, což je vždy divácky přitažlivé. A pak nevím o jiném krimiseriálu, v němž by jednoho z detektivů, tedy moji postavu Pepu Slámu, víc než vyšetřování vražd a lítání v terénu bavilo sepisování různých legend z historie. Pepa je mi i v mnoha věcech podobný. Jde o pozitivního chlapíka, celkem pohodáře, který nechce žádné problémy. Jediné, v čem se lišíme, je fakt, že není moc na ženský… (směje se) Navíc ještě, i když mám jídlo hodně rád, nejím tolik jako on. Pepa totiž do sebe neustále něco cpe, což se divákům líbí, je to jeho charakteristický rys. Patří to k němu.

Kolik jídla jste musel během natáčení zkonzumovat?
Bylo toho fakt hodně, ale na kila vám to neřeknu. (směje se) Musel jsem se naučit nechodit na oběd a jezdit na natáčení, aniž bych snídal. Když jsem se párkrát ráno najedl, nebylo to pak na place zrovna jednoduché. Sice se to nezdá, ale i když si do něčeho kousnete třeba jen dvakrát a daný záběr opakujete několikrát a za den máte až dvanáct obrazů, máte toho jídla až po krk. Musel jsem se tedy naučit těch několik týdnů mimo natáčení nejíst.

V seriálu Slunečná zase hrajete místního štamgasta Pavla Slaninu…
Na place se hlavně culím, neverbálně reaguji na dění a musím být, stejně jako moji kolegové, neustále ve střehu, protože čas od času naše postavy pronesou nějakou tu trefnou glosu komentující situaci v hospodě. Konec konců, od toho tam také jsme. Danou větu tak musíme říci způsobem, aby v seriálu nebyla navíc a režiséra nemrzelo, že ji nevyškrtl. Jinak je u našeho stolu pořád sranda, jsou to všechno moji kamarádi, skvělí herci, známe se roky. S některými hraju i v divadle, ať je to můj zlatej velkej kamarád Pepa Polášek, Leoš Noha, toho znám už asi tisíc let, natočili jsme spolu spoustu věcí, s Bertíkem Lichým jsme se potkali několikrát před kamerou… Nebo Ondra Pavelka, ten mi shodou okolností ve filmu Štěstí je krásná věc hraje tatínka. Tak bych mohl pokračovat…

Zmínil jste film Štěstí je krásná věc, který po odkladu přišel do kin. Hrajete v něm s Petrou Hřebíčkovou; jak proběhlo vaše první setkání?
Při práci jsme se potkali až u tohoto filmu, ale jednou jsme se kdysi na chvilku přece jen viděli. Petra totiž hrála maminku mé dcery v jedné epizodě z cyklu Pravdivé lži. Přišel jsem ji na natáčení vyzvednout a při té příležitosti jsme se s Petrou seznámili. Od té doby jsme se ale neviděli.

Jak jste se s Petrou sehráli?
Šlo to nevídaně rychle a snadno. Scházeli jsme se samozřejmě už před samotným natáčením, pročítali a upravovali jsme scénář, původně ještě s režisérem Tomášem Svobodou, který film připravoval, jenže pak měl „motonehodu“, takže film nakonec převzal režisér Jiří Diarmaid Novák.

Jaký je Čenda z filmu Štěstí je krásná věc?
Bylo mi na něm milé, že i když jde o jednoduššího človíčka s různými slabostmi, jako je gamblerství a neumí moc vycházet s penězi, má svoji partnerku Janu hodně rád. Mají spolu hezký vztah. Byl mi sympatický i tím, že si uměl užívat života skoro jako dítě. Je to vlastně v jádru dobrý člověk.

V jakém období jste film točil?
Bylo to zhruba před rokem. Měl jsem tehdy zrovna hodně práce, takže jsem skoro nespal. Zároveň jsem totiž natáčel ještě Temný Kraj, pro Déčko pořad Už tam budem?, který dělám už sedmým rokem, navíc jsem téměř každý večer hrál a moderoval. Jo, doma jsem toho v té době moc nepobyl…

Čenda s Janou ve filmu Štěstí je krásná věc vyhrají velké peníze, co byste s nimi dělal vy?
Věděl bych, co s tolika penězi dělat. Ale primárně bych si asi nepřál vyhrát až tolik. Možná to bude znít jako klišé, ale peníze vám fakt štěstí nezajistí. Pokud má člověk hodně peněz a všechno může, zpohodlní, přestane vyvíjet aktivitu. Podle mě není potřeba mít velké prachy. Stačí jich mít tak akorát, abyste netrpěl nouzí, měl co jíst, měl střechu nad hlavou a mohl cestovat, třeba s dětmi na dovolenou… to je příjemný bonus. Ale jestli mám auto za tři sta tisíc nebo za tři miliony, je mi úplně jedno. Obě mají čtyři kola. Než dělat takovou zbytečnou koupi, raději budu cestovat, než abych to vrážel do zbytečných věcí. A samozřejmě bych částí výhry podaroval své blízké.

Co by udělalo radost vašim dětem?
Tak dceři momentálně to, že udělala maturitu. To by teď nevyměnila za nic. Studovala totiž čtyři roky, a navíc je v Anglii přijatá na školu, kde má podmínku maturity do určitého průměru, takže jí šlo o hodně. Moje děti ale naštěstí nejsou nijak brutálně náročné. Mají rády dobré jídlo, pochopitelně by se nebránily počítačům, iPadům, mobilům, ale nejsou na tom myslím až nemocně závislé. Rozhodně nepotřebují mít nejnovější typ telefonu každého půl roku a podobně. A určitě ocení cestování, za což jsem rád. Cestování jsme měli vždycky všichni rádi a snad to tak i zůstane.

Z jaké cesty jste byli nejvíc nadšení?
Asi z Ameriky. Před třemi lety v létě jsem dětem i sobě dopřál neuvěřitelnou cestu – padesát dní jsme jezdili Amerikou. Projeli jsme její velkou část, jedenáct států, najel jsem jedenáct tisíc kilometrů autem. Navštívili jsme tři národní parky, zažili jsme něco, na co budeme nadosmrti vzpomínat.

Kde se vám v Americe hodně líbilo?
Těch míst bylo víc. Všichni jsme se ale shodli na tom, že bychom se jednou chtěli vrátit do New Yorku, San Franciska a Grand Canyonu. Určitě by mezi našich TOP 5 nepatřilo například Miami a Las Vegas. To jsou města, která podle mého názoru stačí vidět jednou. Las Vegas je pro mě velký veletrh žároviček, tolik jich na jednom místě na světě nikde neuvidíte, a Miami bych nazval městem mejdanů, nemělo pro nás zas až takové kouzlo. Ale jejich národní parky jsou pastvou pro oči. New York mě oslovil opravdu hodně a na rozdíl od mnohých lidí si myslím, že se tam dá najít i spousta klidných míst.

Závěrem zpět k herectví. Jaké role vám jsou nejčastěji nabízeny?
Dost dlouho to byli různí podivíni, vrazi, postižení, hodně jsem se nahrál také mafiánů a různejch ulítlejch chlápků, až mě to postupem času začalo trochu mrzet, chtěl jsem si totiž střihnout i někoho normálního. Holt nemám ksicht jako třeba Saša Rašilov, tak na mě zbývaly právě tyhle typy. Naštěstí je to už ale minulost, teď mám rozmanitější příležitosti. Hraju teď hodně třeba policajty, takže jsem se po letech dostal i na druhou stranu zákona… (směje se)

Karel Zima
Narodil se 13. prosince 1971 v Liberci. S bývalou ženou, herečkou Magdalenou Zimovou, má dvě děti Agátu a Jonáše. Vidět jsme ho mohli v řadě filmových i televizních rolí. Z poslední doby jmenujme například seriály Krejzovi, Labyrint, Vraždy v kruhu, Slunečná, Temný Kraj či filmy Špindl a Špindl 2. Hraje na scéně Komorního divadla Kalich v komediích Čas pod psa či Úhlavní přátelé a premiéru bude mít spolu se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem hra Na Zlatém jezeře.