Kariéra umělce, jenž kromě hraní a zpívání v divadle Semafor stíhá být ještě i výtvarníkem, spisovatelem, režisérem a básníkem, u nás jednoduše nemá obdoby. Sám Jiří Suchý ale považuje svůj úspěch za vítězství vůle. To proto, že hned z prvního divadla, které spoluzakládal, ho kolegové vyhodili – kvůli nedostatku talentu!

Nešlo o divadlo ledajaké, jmenovalo se totiž Na zábradlí. Rodák z Plzně zde stačil položit základy dvou her, které později naplno zúročí na zcela jiné scéně, ba dokonce ve filmu. Jedna pojednávala o Faustovi a Markétce a druhá o zbraních, jež se mění v hudební nástroje. Kdyby tisíc klarinetů… znáte? Přesto musel ze sálku na Anenském náměstí v roce 1958 odejít, což bylo štěstí.

Do roka v Praze se svým novým spojencem, muzicírujícím advokátem Jiřím Šlitrem, otevřel další kulturní svatostánek: divadlo Semafor, toho času Ve Smečkách, tam, kde dnes sídlí Činoherní klub.

Táta českého rock’n’rollu

V době, kdy tahle nenápadná revoluce začínala, měl už Suchý poměrně početnou armádu fanoušků. Ti za ním a jeho kamarády – třeba za vousatým Waldemarem Matuškou nebo o něco starším mentorem Miroslavem Horníčkem – chodili do klubu Reduta na Národní třídě.

Totální nezpěvák a neherec, doprovázející se občas na basu a banjo, tady mimoděk vyřvával úplně první český rock’n’roll: „Tak, jak plyne řeky proud, tak, jak mrak jen umí plout, jako smetí roky letí – rok, rok, rok, rok!“ Kultovní Rock Around The Clock z repertoáru Billa Haleyho & His Comets působil v Americe kolektivní šílenství už od roku 1955, kdy zazněl ve filmu Džugle před tabulí. U nás zdomácněl právě díky Jiřímu Suchému, kterého tudíž mnozí právem označují za otce tuzemského bigbítu.

První Suchého text, vydaný na gramofonové desce, se jmenoval Růžový pahorek. Nazpíval ho Rudolf Cortés, jednalo se o trochu úsměvnou verzi písničky proslavené Fatsem Dominem a Louisem Armstrongem. V originále ji známe pod názvem Blueberry Hill. Další skladbu odkoukanou od Fatse Domina nadepsal Jiří Suchý slovy Hluboká vráska. První verš zněl: „Naraž si bouřku ještě více do čela…“

Od Armstronga si zase vypůjčil odrhovačku You Rascal You. Ale málokdo to ví, protože kapelník Karel Vlach Suchému poradil, že se pod tuto volnou variaci může směle podepsat sám. A tak Blues pro tebe vešlo do dějin coby první skladatelský triumf začínajícího komika. Ano, pouze skladatelský, protože na desky jej pro jistotu nazpíval populárnější Josef Zíma.

Tehdy v těch bájných prapočátcích byl vzorný ministrant, skaut a své matky hodný syn Jiří Suchý kupodivu považován za chuligána. Z toho důvodu měl v médiích stopku jím zpívaný hit „Dáme si do bytu, dáme si židli…“

Ale přesně to, co pokrytecká rétorika bolševických recenzentů odsoudila jako bohapusté hýření, přivedlo na podzim roku 1959 do nově vzniklého Semaforu zástupy nadšených diváků. Měli už prostě plné zuby sladkobolných balad o tom, že „plují lodi do Triany“. Chtěli slyšet něco z jejich vlastního, reálného života. Něco, co má šmrnc a mluví jejich jazykem. Toužili se bavit, když všude kolem byla jen nuda, nuda, šeď, šeď. A Jiří Suchý jim to dokonale splnil.

Civilnost jeho projevu se náhle ukázala být tou největší předností. A humor jeho bravurně vybroušených textů zvedal lidi ze sedadel. Viz písničku Léta dozrávání, které dodnes nikdo neřekne jinak než Život je pro mne obnošená vesta.

Suchý v ní klidně mohl v duchu doby vrkat cosi o lavičce v jasmínu, mohl tklivě broukat „arrivederci, Roma“. Místo toho však publiku – koncem padesátých let! – předložil historku o tom, jak… „lehl jsem si na koleje, neb jsem měl v duši zas nějaký zmatek, ležel jsem dlouho, vlak však stále nejel a pražce tlačily mě do lopatek. Dobytčí vlak do městských jatek měl ukončit mé trápení, byl všední den a přece svátek, dobytčí vlak měl zpoždění.“ No není to nádhera, ještě teď, po všech těch letech?

Zrodil se Jonáš

Z původního konceptu SEdmi MAlých FORem zůstala Semaforu forma jediná: písničkové divadlo. Děje her byly chatrné, což jejich autor nikdy nezastíral, ovšem plejáda pěveckých hvězd – Waldou a Evou Pilarovou počítaje a Karlem Gottem a Hanou Hegerovou konče – spolehlivě zabírala na mladé i staré, učně i profesory.

Suchý se svým dvorním skladatelem Jiřím Šlitrem předkládal zpěvákům i posluchačům neomylně jednu pecku za druhou: Malé kotě, Písnička pro Zuzanu, Árie měsíce, Ach, ta láska nebeská, Motýl, Klokočí, Oči sněhem zaváté… To, na co v Americe zřídili celý dům plný námezdných tvůrčích tandemů, zvládli v Čechách dvě pilné osoby se zdánlivě nevyčerpatelnou studnicí nápadů.

Když ty nejzářivější semaforské „stars“ přebralo Semaforu konkureční hudební divadlo Rokoko (nemluvě o Karlu Gottovi, který odešel s bratry Štaidly založit ambiciózní divadélko Apollo), mysleli si někteří, že tím to pro Jiřího Suchého hasne. Leckdo mu věštil brzký krach. Ale on odpověděl skvělým a hojně navštěvovaným představením Jonáš a tingl-tangl, pro které si ušil na tělo postavu kabaretiéra proplouvajího všemi érami a módami.

Slaměný klobouk zvaný žirarďák, jenž byl až do té chvíle symbolem francouzského šansoniéra Maurice Chevaliera, se rázem stal Suchého obchodní značkou. Stejně jako buřinka od těch časů symbolizuje Šlitrovu roli Jonášova poněkud přitroublého přihrávače se směšným jménem doktor Prokop Matrace.

Nedlouho poté, co Suchý ve Šlitrovi objevil geniálního jevištního sparring partnera, mu ho osud zase vzal. Šlitrovo tragické úmrtí na druhý svátek vánoční roku 1969 způsobil unikající plyn. Suchému bylo osmatřicet, neměl hvězdy, přišel o přítele, s nímž divadlo založil – a posrpnové události naznačovaly, že dříve či později bude normalizačními úředníky „odklizen“.

Zrovna to mu ale připadalo jako pádný argument, proč se nevzdat. „Po smrti Jiřího Šlitra jsem jedinkrát zauvažoval, že to zabalím, protože jsem si myslel, že to už nikdy nebude ono,“ vyprávěl v rozhovoru pro Deník. „Ale pak jsem si uvědomil, jak bych tomu režimu ulehčil práci. Takže jsem se vzchopil a řekl si: Ne, musím jet dál.“

Cenzoři a donašeči

Magickou shodou náhod se v ten okamžik zjevila na semaforských prknech sofistikovaná, podmanivá dlouhovláska s kytarou, která na sebe velice rychle „propíchla“, že také umí dělat neskonalou legraci. Jitku Molavcovou mimochodem Jiří Šlitr stačil letmo zahlédnout, když se zašla podívat na představení Jonáš a dr. Matrace – poslední, v němž hrál.

S tímhle charismatickým raráškem po boku, seslaným očividně shůry, nastartoval Jiří Suchý další zajímavou éru. Skladatelské žezlo převzal Ferdinand Havlík, jenž byl už od období Reduty Šlitrovým aranžérem. A za rohem už čekala další semaforská klasika, tentokrát na motivy Karla Jaromíra Erbena.

„Hrála jsem pannu, to tenkrát ještě šlo,“ líčila Molavcová na stránkách Deníku přede dvěma lety. „Autoři Suchý a Havlík se rozhodli, že do hry Čarodějky vloží Erbenovu baladu Svatební košile. Slovo dalo slovo a úlohu jsem dostala. Umrlce hrál Jiří Helekal a balada měla větší úspěch než celé Čarodějky. Všichni tím byli překvapeni, vlastně i já. Na to konto Suchý s Havlíkem v roce 1972 napsali Kytici a baladu do ní znovu zařadili. V Kytici jsem se dočkala první komické role – hrála jsem Dorničku. Byla jsem šťastná, že se lidi smějou. Odmalička jsem se o to snažila, teprve tady mi ale došlo, že to umím.“

Škoda, že ten, který měl na inteligentním humoru hry Kytice největší zásluhu, se tou dobou pomalu smát přestával. Zákaz stíhal zákaz, po podpisu dokumentu Dva tisíce slov to měl Jiří Suchý u tehdejších papalášů spočítané.

Z divadla se ho pokoušeli vystrnadit, a když jim to neutuchající zájem obecenstva neumožnil, alespoň mu drasticky snížili počet představení tím, že v Semaforu z moci svého úřadu založili konkureční herecké skupiny. Jednu vedl Josef Dvořák, kterého Suchý de facto objevil. Existují však i charakternější herci (například Martin Stropnický), kteří tehdy angažmá v Semaforu odmítli, aby na klasika české zábavy nemuseli donášet.

Šero v kavárně

Kdo by snad chtěl namítnout, že Suchému bývalý režim nijak zvlášť neublížil, nechť se zamyslí nad tím, kolikrát ho v sedmdesátých a osmdesátých letech viděl v televizi nebo slyšel v rádiu. Zda na něm byl v kině, koupil si jedinou jeho desku…?

Album, které Suchý připravoval s duem Martha & Tena, nesmělo být vydáno. Z filmu Vrchní, prchni, kde měl malou roličku, musel být vystřižen. Píseň Šero v kavárně, kterou otextoval Vladimíru Mišíkovi na rockerovo slavné druhé album, musela jít na poslední chvíli z kola ven.

Mišík byl ostatně jedním z mála zpěváků, kteří se nepohodlného umělce nebáli oslovit. K dalším patřili Karel Gott a Michael Kocáb s Pražským výběrem. Jinak bylo ticho po pěšině, zpečetěné Suchého neúčastí na ponižujícím shromáždění v Národním divadle v lednu 1977, jež vešlo ve známost jako Anticharta. Jeden z největších fandů Semaforu Jan Werich tolik rozumu neměl…

Návrat svobody v roce 1989 prožíval celý semaforský ansámbl intenzivně: divadlo ve Stýblově pasáži bylo styčným bodem všech lidí dobrých vůle podobně jako blízký Činoherák.

Radost však Jiřímu Suchému kalilo osobní neštěstí – tři roky před revolucí zemřela jeho žena, kostýmní výtvarnice Běla. Stalo se tak v době, kdy Suchý exceloval ve svém velkém comebacku, výtečné hře Jonáš dejme tomu v úterý. Nicméně ani tehdy nezavrhl filozofii, která ho celých těch devadesátých let drží nad vodou.

„Nikdy jsem si nemyslel, že se mi rány osudu budou vyhejbat,“ svěřil se Deníku. „Počítal jsem s nimi, a když se dostavily, pokorně jsem je přijal a šel jsem dál. Neměl jsem nikdy ve zvyku řešit něco, co se vyřešit nedá. S takovou věcí je lepší se vyrovnat. A tak jsem se vyrovnával, i když jizvy zůstaly.“