Není divu, originálně pojatému intimnímu dramatu o síle daného slibu, jehož hrdinové si během léta 1968 projdou těžkou zkouškou, vládnou herecké výkony, zejména Martina Fingera a Gabriely Mikulkové… Seděla jsem v tu chvíli v sále také a zažívala stejně euforické pocity, jako bych byla jednou z účinkujících. Gabriela Mikulková je totiž už od našeho dávného seznámení v Ostravě mou kamarádkou a já tak mohla její cestu k první skutečně velké filmové a zásadní roli v projektu režisérky Beaty Parkanové sledovat takřka v přímém přenosu.
Když jsem s ní před pěti lety dělala do Deníku rozhovor, uvedla jsem ho těmito slovy: „Dělat rozhovor s herečkou Gabrielou Mikulkovou je potěšení. Nevykrucuje se, netaktizuje, odpovídá upřímně na každou otázku a nebojí se mluvit i o věcech velmi osobních.“ Vlastně bych tenhle perex mohla použít i tentokrát, napadlo mě. Na rozdíl od minulého rozhovoru ovšem nechci předstírat, že si s Gabrielou vykáme – koneckonců, bavíme se i o věcech natolik intimních, že by nám vykání stejně nikdo nevěřil.

Gábi, co bylo pro tebe ve Varech „poprvé“?
Právě ten obrovský a nekonečný potlesk po premiéře Slova ve Velkém sále Thermalu. Už jsem sice zažila filmovou premiéru, ale takové ovace a aplaus ještě nikdy. Na divadle ano, u filmu ne. Myslím, že tak extrémní reakce překvapily i Martina Fingera, který seděl vedle mě. Pošeptala jsem mu: „Martine, asi bychom se měli postavit…“ A Martin tak potichu, spíš dovnitř do sebe řekl: „Asi jo.“ Měli jsme pocit, že se postavíme, zase si sedneme a tím to skončí. Ale potlesk pořád trval a trval. To bylo asi největší poprvé, co jsem ve Varech zažila. Krásné velké poprvé!
Přemýšlela jsi, proč zrovna váš film ve Varech tolik lidí oslovil?
Nechci k našemu filmu předkládat návod k použití. Ale moc jsem si přála, aby Slovo v divácích vzbudilo stejný pocit jako ve mně při prvním přečtení scénáře. Už tehdy jsem byla strašně překvapená, kolikrát jsem se já, která jsem introvertní a málokdy se u čtení knih nebo scénářů nahlas směju, zasmála. A taky – a nemyslím to hanlivě – nejsem žádná plačka, jen tak něco mě nedojme. A když jsem si ten scénář četla, na dvou místech mi vyhrkly slzy. To mě samotnou velmi překvapilo. Myslím, že lidi na premiéře to vnímali stejně. Cítili v příběhu komedii i tragédii, a za to jsem opravdu šťastná.
Film SLOVO
Dobové drama Slovo režisérky Beaty Parkanové sleduje příběh manželů Václava a Věry v letech 1968 a 1969, kteří si vzájemně slíbili, že budou stát při sobě v časech dobrých i zlých, budou mít pevné postoje a nepřekročí určité morální a společenské hranice. Okolí a doba po srpnu 1968 je ale vystavuje zkouškám a dramatickým situacím. Inspiraci našla režisérka a autorka scénáře u vlastního dědečka, který odmítl vstoupit do komunistické strany a tlak režimu následně poznamenal jeho život, manželství i rodinu. Ústřední pár ztvárňují Martin Finger a Gabriela Mikulková, ve vedlejších rolích se objeví Jenovéfa Boková, Taťjana Medvecká, Marek Geišberg, Boleslav Polívka, Vladimír Polívka nebo Ondřej Sokol.
Když jsem si četla první recenze a názory na film, zaujalo mě, jak rozdílně mohou lidé příběh vnímat. Překvapily tě některé reakce?
Recenzí jsem zatím moc nečetla, zaregistrovala jsem jen tu první, která na mě působila spíše jako plivanec. Víc bych to asi nekomentovala. Ale četla jsem komentáře na ČSFD, protože mi najednou začaly chodit esemesky od přátel, ať si přečtu, jak o mně diváci v diskusích píšou… Potěšili mě i samotní lidé ve Varech, když jsem tam jen tak chodila a zastavovali mě na ulici. Nejkrásnější bylo, když jsem platila v jednom supermarketu a u druhé pokladny stála slečna, která na mě opravdu hlasitě slovensky volala: „Vy ste hrali v tom Slove?“ A já říkám: „Ano, hrála.“ A ona hned pokračovala: „To bolo neuveriteľné! Vy ste tam mali toľko polôh, ja som neverila, že to hrá jedna žena! Vy ste boli taká… taká komplexná!“ Tak to bylo hrozně hezký! A podobných reakcí bylo víc, z toho se těším doteď.
Stalo se ti poprvé, že tě lidé zastavovali na ulici?
Když jsem ještě hrála v ostravském divadle, mívala jsem na vrátnici hodně vzkazů od diváků, často i dárků. Měla jsem pocit, že je to normální, a teprve když jsem se o tom zmínila kolegům, pochopila jsem, že to tak běžné není. O to víc mě to potěšilo, lidé mi často psali i moc hezké reakce, některé z těch dopisů mám dodnes schované. Ale zastavování na ulici jsem opravdu zažila až na festivalu.

Ve statusu na instagramu jsi psala, že když ti Beata zavolala a řekla, že jsi první herečka, které roli Věry nabízí, moc jsi jí to nevěřila. Ale po přečtení scénáře ti došlo, že mluví pravdu – takovou postavu by žádná herečka neodmítla…
Beata je neuvěřitelná v tom, že si herce vybírá bez toho, aby si je zvala do místnosti a zkoušela je z vět ze scénáře. Už z prvních schůzek jsem zjistila, že viděla všechny mé inscenace v Divadle Na zábradlí i v Národním divadle, viděla mě ve všem, co jsem natočila. A to nejen ve velkých rolích v Bohémě nebo ve filmu Posel, ale i věcech, kde jsem se třeba jen mihla. Tahle její extrémní pečlivost a příprava mě velmi mile překvapila. Není to úplně obvyklé, aby režisér sledoval vybraného herce několik let.
V obsazení filmu jsi jediná „nepříliš známá“. Polekala ses?
Doufám, že to nebude znít příliš sebevědomě, ale já jsem se vůbec nelekla, naopak jsem si řekla, že je to skvělé. Ale před prvním natáčecím dnem mi najednou došla ta ohromná zodpovědnost. Bylo to v Polsku u moře a já, než jsem došla na pláž, kde se natáčelo, jsem chodila tam a zpátky po hotelovém pokoji a sama sebe zpracovávala, že to zvládnu. V hlavě mi běžely věty: „Gábino, seš evropská filmová herečka, všichni tam na tebe čekají a už se nemůžou dočkat, až si s tebou zahrají!“ Takhle jsem se oblbovala, protože teprve tehdy na mě padla skutečná tréma. A myslím, že kdybych svůj mozek podobnými řečmi nezblbla, možná bych fakt přišla, plácla sebou do písku a vlna by mě definitivně odšplouchla. To byl jediný podobný moment. Jinak jsem se z přítomnosti slavných herců a hereček kolem sebe spíš těšila.
Muselo být těžké začít právě scénou u moře a zahrát, že jsi na dovolené s manželem, se kterým tě pojí dlouholetý vztah, dvě děti i různé peripetie, ve filmu této scéně předcházející. Jak se vlastně herečka dostává do konkrétního pocitu, aby zahrála, co daná scéna potřebuje?
Hned z první natáčecí scény muselo být zřejmé, že jsem sebevědomá žena, všechny řídím, dokonce se se svým mužem okamžitě pohádám. A když jsme seděli s Martinem Fingerem na pláži vedle sebe a čekali na první klapku, říkala jsem si, kurňa, jak rychle uvěřit, že tohohle chlapa já znám, dotýkám se ho, hádám se s ním a usmiřuju přes dvacet let, a byla v tom pravda? A jak jsme vedle sebe čapěli v plavkách, věděla jsem, že musím něco udělat. Najednou jsem slyšela: „Klapka!“ A pak mě to napadlo, dala jsem mu na rameno takovou dětskou pusu. Jenom co jsem to udělala, jsem se ale strašně lekla, znali jsme se vlastně jen chvíli. Martin na to vlastně skoro vůbec nezareagoval, jen se tak pomalu otočil a usmál… A zase otočil svou hlavu zpět a díval se znovu na moře. A já si v tu chvíli řekla: „Jo, je to můj manžel a já mu klidně dám v hádce i facku! Už se nebudu bát, už tomu věřím!“ Byla to moc hezká chvíle a já na ni nezapomenu.
Pár lidí mi řeklo, že téma člověka, který z morálních důvodů nechce vstoupit do strany, je de facto příběhem mnoha rodin. Čím je tedy Slovo originální, jaká je jeho nadstavba?
Omlouvám se za tu stručnost, ale opravdu si cením směsice tragikomedie i toho, že humor v našem příběhu není umělý a tragické momenty nepůsobí křečovitě, aby se lidi „právě teď“ dojali a rozplakali. Je to napsané zdánlivě lehkou rukou, ale čím déle jsem se scénář učila, tím víc mi docházelo, jak je promyšlený. Nadstavba? Zkrátka se vás to dotkne, možná je zbytečné přemýšlet, které téma koho. Ve filmu je tolik různých linek, že je skoro škoda pořád připomínat, že jde o rok šedesát osm, to je vedlejší. Hlavní téma je podle mne o tom, že když si dokážeme stát za svým, je to velká síla.
Bereš ty sama osobní sliby takhle fatálně?
Snažím se sliby vždy dodržet – proto také málokdy používám slova jako „slibuju“ nebo „určitě“, nepodávám ruku na znamení „jelito-kopyto-platí to“. A když už to vyslovím, snažím se svým slovům dostát. A mám na mysli i malé, drobné sliby. Když jsem řekla našemu synovi, že ho vyzvednu „po o“, udělala jsem všechno pro to, aby ve školce nemusel spát. Představa, že bych ho po obědě nevyzvedla a on na mě čekal, mě úplně bolela. U syna si dávám obrovský pozor, co mu odkývám a slíbím.

Před chvilkou jsi zmínila, že jsi v Ostravě byla velmi oblíbená herečka. Po odchodu do Prahy na volnou nohu jsi zažila období bez práce, zároveň jsi některé věci i odmítala. Nechtěla ses v takových chvílích vrátit?
Někdy to bylo těžké, lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že jsem měla zůstat v Ostravě. Jsem umanutá a někde uvnitř v sobě jsem věděla a cítila, že mám být v Praze. Nevím proč, ale věděla jsem to. Jestli jsem některé věci odmítla, bylo to i proto, že jsem si to mohla dovolit – nejsem samoživitelka. Kdybych byla bez partnera, tak už v nekonečném seriálu dávno jsem. Když mi v jednom z těch nekonečných projektů nabídli opravdu velkou roli, a já ji odmítla, přepadly mě za rok myšlenky typu „jo, asi jsem to měla vzít, byla to hloupost“. Ale stačilo přečkat pár měsíců a zase nějaká práce přišla. Zpětně si myslím, že to bylo všechno správně. Ale to neznamená, že se nad podobné projekty povyšuju, že v nich nechci nikdy hrát. Když jsem odcházela z Ostravy a věděla jsem, že budu točit film Posel, ale nic jiného jsem v záloze neměla, hrát v nekonečném seriálu jsem si naopak strašně přála.
Tak proč jsi seriál pak odmítla?
Protože právě při natáčení Posla řekl režisér Vladimír Michálek větu, která se mi hodně uhnízdila v hlavě: „Nevadí mi, že herci hrají v nekonečných seriálech. Mně vadí, že v nich hrajou blbě.“ Já sama vím, jak velkou a dlouhou přípravu věnuju všem svým rolím. Nejen, že si každou větu tisíckrát opakuju. A nejde o intonace, spíš potřebuju „mít repliky za své“, a to by při nekonečném seriálu ani nešlo. A vůbec to neznamená, že všechno, co jsem natočila, je skvělé a jsem v tom výborná. Ale vím, že jsem pro to udělala maximum – a to bych u nekonečného seriálu říct nemohla. O pochvalu typu „vy herci jste úžasní, jak se tak rychle naučíte kvanta textu“ fakt nestojím. Takže když to jednoduše shrnu – za vším je moje ego. Asi by mi vadilo, kdyby někdo prostě řekl, že jsem v „iksypsilonzet seriálu“ špatná.
Jenže někdo zazáří v jedné roli a okamžitě se mu hrnou další nabídky.
Když jsem dělala talentovky na konzervatoř, zeptali se mě u zkoušek, proč se tam hlásím. Mimochodem, ptát se čtrnáctiletého dítěte, proč se hlásí na konzervatoř, mi přijde trochu hloupé, nevím, která odpověď je pro přítomné zkoušející pedagogy ta správná. Cítila jsem se proto zmateně a vykoktala jsem, že ani nevím, že mám takové puzení. A tohle je vlastně odpověď i na tvou nepřímou otázku. Mám puzení, že cesta, kterou jsem si zvolila, je správná. Je dobré poslouchat svůj vnitřní hlas a intuici.
Sebeironicky jsi mi popisovala své první píárové aktivity ve Varech. Novináři si rozebrali tvé mediálně známé kolegy a ty jsi zůstala sedět.
A seděla a seděla… Pak mě to přestalo bavit a šla jsem za producentem Vojtou Fričem, že když se mě nikdo na nic neptá, nechci tam být. A Vojta mi s úsměvem řekl: „Gábino, jdi zpátky. Když budeš tady u mě, tak se tě opravdu na nic ptát nebudou.“ Se zapřenou jsem se vrátila, ale Vojta mě v tom nenechal a šel si sednout vedle mě. A tak jsme seděli a seděli. A pak přišel první novinář. A další… Opravdové tóčo rozhovorů.
Někoho by to možná i ranilo, ale ty se tomu dokážeš zasmát.
No jasně. Mě to nenaštvalo, spíš jsem se na začátku cítila fakt trapně, začala jsem se jemně potit. Připadala jsem si jako holka v tanečních, pro kterou nikdo nepřišel. Anebo jako když zůstaneš najednou sama na baru. Jasně, ten kdo kouří a má cigaretu, vypadá možná v tu chvíli zajímavě, ale když sedíš na baru sama a bez cigára, vypadáš i trochu blbě. Ale Vojta byl zlatý, pomohl mi tu situaci překlenout.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak dát o sobě víc „vědět“?
Když jsem si založila Instagram, řekli mi známí, že bych se měla zviditelnit, dát si tam fotky s výstřihem nebo v plavkách, že jsem přece ta „nohatá, prsatá, okatá“ herečka a že by můj profil měl okamžitě větší sledovanost. Jen jsem se tomu smála. Pak vyšel trailer na Slovo – první fotka byla naprosto racionální, plakátové foto mě a Martina. Za dva dny byl na netu další trailer, ale úvodní fotka byla vyměněná, Jenůfa Boková a já v plavkách, prostě my dvě prsatice hned na začátek. Tohle video má v tuhle chvíli, měsíc před pražskou premiérou, asi dvacet pět tisíc zhlédnutí, to první jen tři a půl. Takže asi bych se měla zamyslet, jestli bych se fakt neměla nechat nějak „odvážně“ nafotit… (smích)
Spousta žen ti velká prsa závidí, ale já vím, že ses za ně dlouho styděla. Jsi už teď ve fázi, kdy ses se svým tělem smířila?
Teď si říkám, jak jsem ráda, že mám takový „prsiska“. Dnes už vím, že když půjdu někam do společnosti a nebudu chtít mluvit, stačí si vzít upnuté tričko a chodit narovnaná, ono to někdy stačí… (smích)
Co odstartovalo tvůj mindrák?
Jedna věta jedné nejmenované paní učitelky, která mi ve dvanácti letech poklepala na stehno a řekla: „Ale, co nám to tady narostlo?!“ A začal kolotoč debilních nekonečných diet. Když říkám nekonečných, tak tím myslím třeba patnáct let. Cvičení až za hranice fyzických sil… (Gabriela se dlouze zamyslí.) Je to zvláštní, když se ve vás taková věta zabydlí a řekne vám ji člověk, kterému věříte, berete ji vážně. Přestože jsem měla nádherné rodinné zázemí, rodiče mě a sestru často chválili a ve svém dětství bych nenašla ani stín pochybností o svém vzhledu nebo negativních komentářů.
Takže šlo skutečně jen o tu jedinou větu?
Přesně. Navíc já jsem vždycky měla hodně nápadníků, nebyla jsem holka, co sedí sama v rohu. Kluci mi psali spousty zamilovaných psaníček, posílali dárky. A přesto jsem si po komentáři své učitelky nesla v hlavě fakt, že jsem tlustá a nikdo mě nebyl schopen přesvědčit o opaku. Teprve časem jsem přišla na to, že je to blbost a že skutečný komplex má vždycky ten, kdo na vaši adresu něco podobného vysloví.
Stejně by mě zajímalo, proč učitelčina slova měla pro tebe větší váhu než tvrzení blízké rodiny a komplimenty vrstevníků?
Nevím, řekla bych, že odpovědí je můj tehdejší věk. Ve dvanácti jsem se najednou zaoblila do ženských tvarů. Nikdy jsem nebyla tlustá, jen jsem měla prsa. A z hubené sportovní holčičky, která hrála basket, z té vysoké hubené tyčky se najednou stala žena.
Zhruba v téhle době jsi nastoupila na konzervatoř, která ovšem vyžaduje určitou dávku exhibicionismu a sebevědomí. Předpokládá se, že adepti herectví budou své tělo spíš předvádět než skrývat.
To bylo děsivý. V hodinách baletu jsme museli mít upnuté trikoty, takže jsem si koupila dres, který byl o tři čtyři čísla menší, protože při sebemenším pohybu hrozilo, že svým poprsím vybiju spolužákům oči, a já nechtěla, aby se moje prsa rozlítla po baletním sále. Dres mě samozřejmě strašně škrtil, hlavně v tříslech, která jsem měla po každé hodině rozedřená do krve, ale byla jsem vlastně spokojená. Nikde nic nelítalo, nikdo nic nekomentoval.

Snažili se tě pedagogové na konzervatoři přesvědčit, že se nemáš stydět?
Já o tom nemluvila. Ale moje typická móda byly vytahané mikiny až pod zadek, říkali mi „mikinářka“. Je to paradox – do Brna jsem dojížděla z Třince a nebyla cesta, kdyby si ke mně nesedl nějaký kluk a nezačal mě obletovat. A to, že o mě měli zájem, jsem si uvědomila až za dva roky, ve čtrnácti mi to vůbec nedocházelo. Prostě jsem se styděla a největším vítězstvím pro mě bylo, když ten kluk vůbec nepoznal, že mám velký prsa. Třeba začal mluvit o nějaké holce a řekl, že byla prsatá – a nedodal „prsatá jako ty“. V tu chvíli jsem si řekla, že je to skvělý, mikina je fakt dobrá a budu ji dál nosit.
Pak jsi nastoupila do ostravského divadla…
… a první role, kterou jsem dostala, se jmenovala „Prsatá Tonka“. Myslela jsem, že se rovnou zblázním, to bylo peklo. Navíc na konzervatoři jsem měla profesorku, nepříliš úspěšnou herečku, která se občas po mladých adeptkách herectví trochu vozila. Když na mě přes celou chodbu volala: „Tak ty budeš Prsatá Tonka!!!“, bylo to pro mě fakt hrozný. Začali jsme Romanci pro křídlovku zkoušet a režisér Radovan Lipus přišel s nápadem, že ve scéně koupání ve splavu bych měla být do pasu nahá. Mě to úplně šokovalo, nedokázala jsem si to představit. V generálkovém týdnu na to došlo, přišla scéna, kdy jsem si měla podprsenku poprvé sundat. Jenže v tu chvíli jsem už věřila, že jsem ta postava, najednou mi to přišlo strašně přirozené. Na jevišti jsem se nestyděla ani vteřinu. Ale jenom co jsem vběhla do portálu, musela tam čekat oblíkačka s županem, nahá bych v portále nepřeběhla ani metr. Ale na jevišti jsem si to úplně užívala. Zvláštní a divný paradox.
A kdy se to zlomilo úplně, nejen na divadle?
Myslím, že až ve vztahu s mým partnerem Honzou. Do té doby jsem si myslela, že nikdy nebudu mít muže na celý život, v předchozích vztazích jsem od partnerů brzy utíkala. Vždycky mi něco vadilo. A najednou se objevil Honza, který na mě nežárlil, neptal se mě, kam jdu a kdy přijdu. A já si řekla: „Aha, teď nechci já, aby ode mne odešel!“ Honza je o pět let mladší, ze začátku jsem si myslela, že jsem pro něj taková „starší paní“, nenapadlo, mě, že mě má fakt rád. Až zpětně mi řekl, že když mě poprvé viděl v divadelním klubu v Ostravě, jak sedím ve vytahané mikině v okně, podíval se na mě a prolítla mu hlavou věta: „Já bych chtěl mít takovou ženu.“
I tví rodiče, pokud vím, měli hezký, láskyplný vztah.
U nás v rodině je jen jeden rozvod, a to tatínek pocházel z pěti dětí. Mindráky pramenily skutečně jen z mé zkušenosti, šlo o důsledek faktu, že jsem si nevěřila. Prostě jedna věta dokázala mé sebehodnocení naprosto zabít. Proto když dneska slyším někoho, jak komentuje dětská a pubertální těla, nejen holčičí, ale i klučičí, okamžitě reaguju. Někdy až prudce.
Mně třeba vadí i druhý extrém, jak lidé na sociálních sítích zveřejňují „vystajlované“ fotky svých dětí nebo komentují cizí potomky pouze stylem „krásná holčička“, „nádherný chlapeček“, jako by hodnotu dětí odvíjeli hlavně od toho, jak vypadají. A děti to pak začnou podvědomě dělat taky.
Náš syn zatím nikoho nehodnotí, jak vypadá, protože ani my to neděláme. Neříkáme mu, že je „krásnej“, i když si to třeba myslíme. Ale větu, že je hezký, ode mne neslyšel ani jednou. Chválím ho za jiné věci – když se dokáže omluvit, když něco provede a řekne mi to. Navzájem jsme si totiž slíbili, že se na něj nikdy nebudu zlobit za to, co udělá. Že se naštvu, když mi bude lhát. A já jsem mu zase slíbila, že se na něj nikdy nerozzlobím, opravdu nikdy. Takže jsme si dali slib a teď ho nesmíme porušit. Když se mi někdy svěří s nějakou lumpárnou, kterou udělal, tak jen polknu a řeknu „Děkuju, žes mi to řekl.“ A on už za mě dopoví: „Ale už to, prosím tě, nedělej, to chceš říct, mami, viď?!“
Není těžké to dodržet?
Strašně moc si vážím toho, jak skautsky naši dohodu dodržuje. A nejen on. Máme v podstatě otevřený byt, synovi kamarádi k nám neustále chodí, náš domov je plný dětí, které si hrají a lítají po bytě. Vždycky když k nám ale přijdou, oznámím jim, že u nás doma fungují dvě základní pravidla – nemluví se sprostě a nelže se. Cokoli provedou, mi můžou říct, ale pokud mi zalžou, už k nám domů nesmějí. Děti jsou nejdřív trochu vyděšené, přejdou přes práh a hned si vyslechnou kázání. Ale pak to dodržují. Občas jim ulítne „vole!“, tak je drobně napomenu, ale jinak to funguje. Kolikrát kluci udělají nějakou kravinu, přijdou se mi svěřit a jsou strašně překvapení, že se fakt nezlobím, a jdeme to společně vyřešit. Ale chápu, že to tak s každým dítětem nejde, vždyť každé dítě je jiné.

Ty jsi jako dítě rodičům lhala?
Ne, já jsem od nich cítila strašně velkou důvěru. První dva roky na střední škole jsem byla na intru, až pak na privátě. Samozřejmě jsme chtěli chodit na diskotéky a vracet se až po desáté večer. Ale k tomu bylo potřeba potvrzení od rodičů. Když jsme si domluvili nějakou spářku, tak kamarádky okamžitě začaly hysterčit, co řeknou rodičům, co si vymyslí. A já věděla, že to bude úplně v klidu, že mi naši propustku bez jediného slova podepíšou. Ale pak jsem byla na akci a věděla jsem, že nesmím udělat žádnou blbinu. Cítila jsem, že mi rodiče věří a já se podle toho musím chovat. Pocházím totiž z milující a podporující rodiny, můj tatínek byl sportovec a mám po něm sportovní duši, jen tak něco mě nesrazí na kolena. Zkrátka – jsem holka z Třince, co byla čtyři roky kapitánkou basketbalového družstva. Proto mě ani režiséři křiklouni nerozbrečí, jsou mi spíš k smíchu. Když na mě dneska někdo začne řvát, chce mi smát, ale tvářím se zkroušeně, aby se dotyčný necítil trapně. Myslím, že jsem si ze své rodiny přinesla dobrou kombinaci všeobjímající náruče a fyzické odolnosti, i kombinaci jemnosti a pravidelných tréninků.
Poznamenala tě tátova dlouhodobá nemoc a jeho předčasný odchod z tohoto světa?
Nemusím o někoho přijít, abych si uvědomila, jak jsem ho měla ráda. Vlastně cítím za život permanentní vděčnost. Když taťka umřel, bylo to strašně smutné, měli jsme opravdu nádherný vztah. Ale nevím, jestli mě to nějak poznamenalo. Žádné hodnoty jsem nezměnila, vždycky jsem věděla, že jsem vděčná, že jsem se narodila právě svým rodičům.
Hodně lidí přiznává, že je smrt blízkých zastihla nepřipravené, že jim spoustu věcí nestačili říct.
Když jsem věděla, že je taťka vážně nemocný, snažila jsem se za ním do nemocnice často chodit. A když se léčil doma, tak jsem si s ním pořád povídala. Už to bylo těžké, špatně mluvil, chvílemi jsem mu nerozuměla. A když jsem hrála nebo točila a nemohla jsem být s našimi v Třinci, tak jsem taťkovi volala. A mamka mi říkala, že mi do telefonu řekne víc věcí než jí za celý den. Myslela jsem v té chvíli často na maminku, aby ji to nezničilo, vzala všechno na sebe a starala se o tatínka naprosto neuvěřitelně… Jediná věc, na kterou jsem přišla až dodatečně, je fakt, že jsem po tátovi zdědila vášeň, schopnost se pro něco absolutně nadchnout. V mém případě je to vášeň pro herectví, v tátově případě zase pro fotbal. A když o sport přišel, tak umřel. Já vím, že kdybych nemohla z jakéhokoli důvodu hrát, tak umřu taky. Nemyslím doslova, ale byla bych najednou poloviční. Proto jsem šťastná, že můžu hrát. A že mám k tomu i skvělou rodinu, skvělé zázemí.
Takže útěky od předchozích partnerů nebyly ze strachu z vážného vztahu, ale jen skutečně kvůli jejich žárlivosti?
Strašně brzy jsem zjistila, že je nemiluju, uvěřila jsem tomu, že není na světě muž, se kterým bych mohla být napořád. A v pětadvaceti se objevil Honza, který si předtím říkal to samé a od žen utíkal. Fakt jsem tomu ze začátku nevěřila, tím spíš, že jsem vnímala, že se Honza ženám líbí. Navíc já byla v Ostravě, on nastupoval do prvního angažmá v Olomouci, napadlo mě, že bude mít kolem sebe plno nových holek. Takže jsme si ani neřekli, že máme vztah, jen jsme se scházeli a mě překvapovalo, že se ke mně pořád vrací. Až po roce jsme si jednou na baru tak ostýchavě řekli, že asi spolu už chodíme. Což neznamená, že jsme se během těch let spolu nerozešli, rozešli jsme se asi třikrát nebo čtyřikrát. Ale rychle jsme se k sobě vždycky vrátili.
Chceš být konkrétní?
Klidně, poprvé to byla úplná kravina. Po dvou letech vztahu a neustálého dojíždění si Honza přivezl ke mně do Ostravy všechny věci, že hlavní stanoviště bude mít u mě. Druhý den jsme se probudili, byla zrovna neděle a já mu řekla, že mám strašnou chuť na mango. Nabídl se, že mi pro ně skočí do obchodu, já říkala, že mají jen do dvanácti, on několikrát zopakoval, že tam dojde, i když jsem ho upozorňovala, že jestli se mu tam nechce, nemusí nikam chodit. Pak bylo tři čtvrtě na dvanáct, já mu to oznámila a on mi řekl: „Aha, tak já už tam nejdu.“ Mě v tu chvíli hrozně naštvalo, že mi to sliboval, že prostě neřekl: „Já nevím.“ Byla jsem prudká a rychlá a řekla jsem si, že když mu nemůžu věřit v takové hlouposti, jako je mango, nemůžu mu věřit v ničem. Takže jsem vstala z postele a řekla mu: „Sbal si věci a odejdi!“ (smích)
Teda!
On na mě jen vyděšeně koukal: „Ty mě vyhazuješ, protože jsem ti nekoupil mango?!“ „Jo!“ Začal se balit, všechny svoje věci, kytary. Pak nastoupil do auta a odjel. Já zůstala sama v bytě a řekla si: „Aha, tak jsem se rozešla s klukem, protože mi nekoupil mango!“ Zavolala jsem své kamarádce Míše Šárské a řekla jí: „Míšo, já jsem se rozešla s Honzou!“ Ona úplně vyděšeně: „Proč?“ „No, on mi nekoupil mango!“ „Co??? Ty jsi blbá, okamžitě mu volej a omluv se!“ „Cože? Já se mám omlouvat?!“ Pak mi zpětně Honza říkal, že jel v autě a čekal, kdy mu zavolám, kdy mi ta blbost dojde, a těšil se, jak si mě strašně vychutná. A když mu zazvonil mobil a na displeji se objevilo „Gábina“, měl ukrutnou radost.
A poslední rozchod?
Když jsme spolu začali chodit, byli jsme strašně mladí. Po pár letech vztahu jsme takhle spolu seděli sami v hospodě a Honza mi řekl: „Nechci tě podvádět, nesnáším nevěru!“ Říkám: „Já ji taky nesnáším!“ A Honza: „Po mně se teď dívají holky, které se na mě nikdy nedívaly. A já bych chtěl se teď s tebou na chvíli rozejít. Jestli bys to dokázala.“ A já se Honzovi přiznala, že i já bych se asi chtěla na chvíli rozejít. Tak jsme se rozešli prostě proto, že jsme se nechtěli podvádět, ale zároveň jsme se měli pořád rádi. Uvědomovali jsme si, že se může stát, že se jeden z nás zamiluje jinde a už se k sobě nevrátíme. Takže jsme byli oba dva chvíli svobodní – a za tři měsíce jsme se k sobě s radostí vrátili.
Nežárlíte na sebe ani pracovně?
Nežárlíme, myslím, že jsme si naopak navzájem velkou oporou. Honza napsal scénář, příští prázdniny ho bude režírovat, strašně moc si přeju, aby měl jeho film úspěch. Ale on je tak vytrvalý, že se mu to určitě povede.
Budeš v tom hrát?
No jasně – spím přece s režisérem, ještě abych v tom nehrála! (smích)
Gabriela Mikulková se narodila v roce 1979 v Třinci. Studovala herectví na konzervatoři v Brně, posléze nastoupila do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Je stálým hostem Divadla Na zábradlí a Činohry Národního divadla. Za role Maryši ve stejnojmenné inscenaci režiséra Michala Langa a Zdeničky v inscenaci režiséra Jana Mikuláška Korespondence V+W byla vybrána do širší nominace na Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka. Po výrazné úloze ve filmu Vladimíra Michálka Posel (nominace na Cenu české filmové kritiky) ztvárnila také role v seriálech ČT (Případy 1. oddělení, Bohéma, Život a doba soudce A. K.). V září přijde do kin film Beaty Parkanové Slovo, kde má Gabriela hlavní ženskou roli. S partnerem – hercem, scenáristou a režisérem Janem Musilem Přejmenovaným – žije v Praze a má osmiletého syna.