Nezletilí sourozenci se bojí, že skončí na ulici. Nejstarší dělá ostatním mámu

„Byli jsme opravdu malé děti, proto si podrobnosti nepamatujeme, ale chodilo to tam tak, že si adoptivní rodiče vybrali nějaké dítě z dětského domova a vzali si ho. Následně se o něj starali. Já osobně jsem v žádné rodině ale příliš dlouho nevydržela. Nikdy jsem si nemohla zvyknout na nové prostředí a hrozně mi chyběli sourozenci,“ vzpomíná devatenáctiletá Aneta, která byla v adoptivní rodině s Nicolasem a sestry byly společně v jiné rodině.

Měla jsem pocit, jako by nebyla moje, říká matka předčasně narozeného dítěte

Ani v dětském domově neměli sourozenci jisté, že budou vždy spolu, a tak často docházelo k jejich rozdělování. „V dětském domově jsme byli sice spolu, ale střídalo se to. Někdy jsem byla já se sestrami na jiném oddělení než bratr,“ vysvětluje.

Návrat domů

Po nějaké době však matka dětí zažádala, aby je mohla dostat opětovně do péče a soud její žádosti vyhověl. „K mámě jsme se vrátili, jelikož pro nás dokázala vytvořit zázemí, měla stabilní práci a soud jí schválil, že si nás může vzít zpět a starat se o nás,“ vysvětluje nejstarší Aneta, která dodává, že do dětského domova se před lety dostali právě kvůli špatným životním podmínkám. Idylický život však trval pouhých pět let. „Máma byla nemocná. Zemřela před Vánocemi na zástavu srdce,“ smutně konstatuje Aneta, na kterou zbyla starost o tři mladší sourozence.

Vánoce u samoživitelů: Mnohdy jsou smutné, třeba jen s čočkovkou a kaší

„Najednou to bylo všechno na mně. Musela jsem řešit nájemní smlouvu, energie, pohřeb, spolupráci se sociálními pracovníky, úřady, podklady na soudní řízení k poručnictví, notářku a mnoho dalšího,“ vysvětluje Aneta, která se rázem dostala do role maminky. Svým sourozencům chce zajistit kvalitní život, stará se o ně a snaží se je vychovávat správným směrem.

„Cítím za sourozence obrovskou zodpovědnost a chci po ně jen to nejlepší. Fungujeme jako sourozenci, ale vidí ve mě autoritu a respektujeme se navzájem. Vařím, uklízíme, pomáhám se školou, chodím na brigádu,“ to je jen několik z mnoha povinností, které Anetě i jejím sourozencům náhle přibyly. Skloubit však dohromady studium (všichni sourozenci studují buď střední nebo základní školu), brigády, domácnost a vše ostatní, není pro čtyři teenagery jednoduché.

Klárka trpí vážnou nemocí, přesto žije v bytě plném švábů. Rodina je v koncích

Všichni sourozenci bydlí v pronajatém bytě, v němž řada věcí nefunguje tak, jak by měla. Z kohoutku teče studená voda, protéká WC, nefungují zvonky a je v něm zima. Jelikož však všichni stále chodí do školy a vydělávají si jen na brigádách, není v jejich finančních možnostech nechat byt opravit. Navíc jsou poplatky i nájem příliš vysoký a děti mají starost, jak vše skloubí dohromady.

„Pomoc od státu nám bohužel nepokryje všechny nutné výdaje. Pomohlo by nám, abychom se mohli přestěhovat do energeticky méně náročného bytu, ale na kauci bohužel ušetřit nedokážeme,“ vysvětluje devatenáctiletá Aneta. Mají před sebou ještě hodně životních překážek, ale nový start v bezpečném a fungujícím bytě by jim mohl na začátek pomoci žít v klidu a bez strachu.