Jaký to byl pocit, vědět, že teď už je Artur dospělý?
Paradoxně se z toho životního zlomu moc neradoval, protože říkal, že je škoda, že už nebude dítě. S ujištěním ode mě, že bude do konce mých dnů mým dítětem, to vzal. Inu, jako dospělý už bude muset být i více zodpovědný. Momentálně si dělá autoškolu a těší se, že bude moct jezdit autem i na skútru a oficiálně si může dát pivko s kamarády. A moje pocity? Ty jsou smíšené. Přeju mu tu energii, se kterou si užívá svá mladá léta, ale tak trochu mě to i dojímá.

Sabina Rojková.
Sabina Rojková: Při hře s Hanou Maciuchovou jsem měla okno, zareagovala skvěle

Myslíte někdy na chvíli, jaké to bude, až vyletí z hnízda?
Přiznám se, že jsem to i trošku oplakala, ale to je asi normální. Mám ho moc ráda, tolik jsme toho spolu prožili i zažili, a stále v něm vidím toho chlapečka, navzdory jeho mohutné postavě a velikosti bot 48. Navíc je roztomilej, a tím mi to zhoršuje. Nicméně musím říct, že jsem se mu celý život snažila dávat velký prostor a svobodu, viděla jsem, jak to umí ocenit, raduje se z toho, a navíc nás to vždy semklo, utužilo náš vztah a vzájemnou důvěru. V povaze mám velkou dávku sentimentu, takže já jsem posmrkávala, už když opouštěl školku a stal se školákem. A teď ho za rok čeká maturita. Je to asi syndrom zralých matek… Nebo je to tím, že jsem moravské děvče a víc si všechno beru? Nevím. V každém případě nechci nikdy naléhat a měnit jeho plány, jen aby vyhověl mamince. No, a až vyletí z hnízda, holt se zakousnu zase do jiných aktivit, na které bude o něco více času.

Jakým profesním směrem ho to táhne?
Artur momentálně navštěvuje česko-anglické gymnázium a připravuje se na anglickou maturitu. Rád by šel do světa na zkušenou a studovat design. Maluje, fotí, vymýšlí nejrůznější kreace, zajímá se o výtvarné umění napříč různými kulturami. Líbí se mu, když se spojuje staré s novým, různé kultury, hledá v tom harmonii. Tak uvidíme. Na druhou stranu ho baví ekonomie, což je opravdu kontrastní protipól, ale cit pro ekonomiku se vždy hodí.

Co by se nejvíc zamlouvalo vám?
Ať už si vybere to, či ono, je pro mě nejdůležitější, aby byl šťastný. To je moje rada a recept na spokojený život – mít rád svoji práci, těšit se na ni.

Vidíte v něm víc sebe, nebo jeho otce, výtvarníka Bořka Šípka?
Já se na něj vždy dívám jako na „něho“. Nejsem zrovna typ, který by říkal – to má po mně, taková jsem také byla a podobně. I když je asi přirozené, že se takové pocity vynořují. Vizuálně se velmi podobá tatínkovi a má po něm i charakterové rysy, například trpělivost, jistý klid, který vyzařuje, odvahu zkusit něco nového. S Bořkem jsme se mu snažili mnohé ukázat, okomentovat, cestovali jsme a společně poznávali. Dávno už na to navázal a hledá sám. Dnes je příjemné, že spoustu věcí objevuje on mně.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.
Ministryně Jana Maláčová: Facku jsem chtěla dát naposledy manželovi

Nelitujete někdy, že jste neměla víc dětí? Nebyl na to správný čas, chuť…?
Chtěla jsem vždy alespoň dvě děti, ale to nezáleželo jen na mně. Zkrátka se to bohužel nepodařilo, protože na to rozhodnutí musejí být dva. Já jsem chtěla, partner už ne. Nakonec jsme se rozešli. Jsem ovšem šťastná, že mám zdravého a sympatického syna – to je silnější než lítost. Líto mi to vlastně bylo nejvíc kvůli němu, že nemá sourozence. V životě jsme si to ovšem hojně vynahrazovali přátelskými vztahy s jinými dětmi a jejich rodinami. Osamoceni jsme se necítili a zpestřovali jsme si život, jak jen to šlo, hlavně aby se něco dělo a bylo veselo.

Je to pět let, co Bořek Šípek zemřel. Jak často si na něj vzpomenete? Kdy naposledy?
Nevím, kdy naposledy, ale často. Vlastně asi každý den. Je to i díky portrétům, které máme doma, díky jeho krásným předmětům, které se vyjímají v naší domácnosti. Hodně mě naučil, často jeho slova cituji. Bořek rád dělal věci pořádně, ať šlo o cokoliv, byť by to bylo třeba jen vaření. Zanechalo to na mně následky, ale už to tak nechám, z toho levelu neuhnu. V tolika věcech mě kultivoval a otevřel mi oči… Byla by škoda, kdybych se toho nedržela. Je to takové moje světýlko na cestu.

Dlouho jste tvořili pár, ale nikdy se nevzali…
Nejedna žena mi dá za pravdu, že chlapi nechtějí nic řešit. Pro Bořka nebyla svatba důležitá, vždy tvrdil, že podstatné je, že se máme rádi a je nám spolu dobře. Netlačila jsem na pilu, jak se říká, i když já bych se svatbě nebránila. Minimálně je to romantické a v rodině je na co vzpomínat.

Byla jste patronkou jednoho z Adventních koncertů České televize. Byl věnován škole pro děti s kombinovaným postižením Smiling Crocodile, s níž dlouhodobě spolupracujete. Co cítíte, když mezi takové děti přijdete?
Je to pocit, který má několik příchutí. Je úžasné, jak se děti radují z absolutních maličkostí – že něco voní, že mohou obdivovat nějakou krásnou barvu nebo je zaujme zvuk. Umí ocenit i legraci. Podvědomě si uvědomuji, že to, co ony objevují a obdivují, nejsou samozřejmosti, vždy jsou to malé zázraky. Také mě vždycky přiměje k zamyšlení, jak spontánně vyjadřují lásku. Nebojím se to tak nazvat, protože tak to je. Okamžitě umí ocenit, když pro ně něco uděláte. S úctou také pozoruji práci učitelek, terapeutek, jejich trpělivost a neustálou ochotu věnovat se a učit děti s tak náročnými postiženími.

Nemáte někdy pocit bezmoci? Vždyť o takové věci, jako je stavba školy pro postižené děti, by se měl přece postarat především stát.
Netroufám si erudovaně odpovědět na tuto otázku – snad jen, že stát by měl dopřát vzdělání úplně všem dětem, takto postižené nevyjímaje. Bohužel se tak neděje, o to víc je třeba vyzdvihnout úsilí zejména paní Dagmar Herrmannové, která si dávno na svá bedra naložila tuto problematiku a vede si naprosto senzačně, dotahuje své projekty do zdárných konců. Je zainteresovaná do osobního příběhu každého dítěte, které umístí do své školky a školy Smiling Crocodile. Má za to můj nesmírný obdiv a respekt. Chtěla bych poděkovat i všem lidem, kteří u příležitosti adventního koncertu přispěli a stále ještě přispívají.

Ester Geislerová.
Herečka Ester Geislerová: Myslím si, že svým dětem jdu dobrým příkladem

O jakou práci jste kvůli pandemii přišla?
Lituji všech svých závazků, abych byla upřímná. Připravovat koncerty není jen tak, je za tím spousta práce managementu a pro nás hudebníky je ta „pauza“ opravdu nekonečná. Naše práce nás samozřejmě ekonomicky zajišťuje, ale zároveň je to náš motor, něco, co máme rádi, co nám dává energii, zážitky, díky nimž pak můžeme rozzářit zase jiné životy.

Na co se těšíte, hned jak se zase bude moci zpívat a hrát?
Doufám a moc si přeji, aby nás reálně čekala alespoň úspěšná letní sezona, aby se něco dělo, aby se hrálo, lidé se potkávali, povídali si a společně se radovali, zkrátka, aby si „dobili“ baterky.

Co děláte, když máte diář najednou prázdný?
Těch deset dlouhých měsíců vařím, denně mám nějakou sportovní aktivitu, uklízím, ale zase to nepřeháním, více čtu knížky, denně si zpívám a korepetuji si nějaké písničky, cvičím na housličky i na klavír a chodím v podstatě za jakéhokoliv počasí ven, do přírody, což mi dělá strašně dobře. Za ty uplynulé měsíce mám za sebou i několik milých benefičních akcí, streamovaných koncertů a hodiny a hodiny telefonních hovorů s rodinou a kamarády. Snažím se držet si dobrou náladu, příliš si nezoufat a hlavně nedopustit, aby mě drtil strach. Naopak se snažím dodávat sílu těm, co to vidí víc černobíle.

Dělat streamovaný koncert, a nevidět přitom diváky, asi nebylo jednoduché…
Tak nějak jsem se naladila. Bylo to, jako kdybych dělala přímý přenos do televizní show. Snímají vás kamery, divák u televizní obrazovky se na vás dívá, ale nekomunikuje. Diváka si musíte umět představit. S touto vizualizací to jde, ovšem nenahradí to sounáležitost, jakou zažíváte při živém hraní s posluchači a diváky.

Neuvažovala jste o návratu za rozhlasový mikrofon? Začínala jste přece jako moderátorka.
To už je opravdu velmi dávno, kdy jsem moderovala na Evropě 2 ještě v Celetné ulici a později v Nádražní na Smíchově. Moc ráda na tu dobu vzpomínám. Byla to krásná práce v příjemném kolektivu pod vedením Michela Fleischmanna, který se k nám choval laskavě a trpělivě nás učil a zasvěcoval do tohoto světa. Spousta dobře míněných rad mi utkvěla a pamatuji na ně dodnes. Byly to často připomínky, které kultivovaly moderátorův projev, týkaly se také podstaty sdělení, aby vždy vyzněla pointa a posluchač měl pocit, že to říkáte právě jemu, zkrátka aby ho to vtáhlo a udrželo jeho pozornost. Rádio jako takové mám ráda dodnes. Kromě Českého rozhlasu často ladím i Evropu 2, která si stále drží velkou poslechovost a v mnohém udává směr. Dnes bych se za mikrofonem cítila dobře asi právě na vlnách Českého rozhlasu, nejspíš na Dvojce. Myslím, že bych mohla být užitečná třeba v nějakém povídacím kontaktním pořadu.

Natálie se synem Elliotem
Natálie Kocábová: Život mi dal zkušenost, před kterou mohu varovat svoje děti

A nezkusíte to?
Už před koronavirovým časem jsem dala o sobě vědět dramaturgům, že ve mně mají nejen věrného posluchače, ale také jistou moderátorskou zálohu. Jde jen o formát pořadu a načasování, protože rozhlas má svou strategii a v takovém ohledu nedělá rozhodnutí ze dne na den.

Uměla byste se živit něčím jiným než zpěvem a herectvím?
Určitě ano, ale zatím nic takového neplánuji. Jsem zdravá, moje práce, kterou dělám třicet let, mě baví a naplňuje, tudíž doufám, že se k ní vrátím. Nepropadám skepsi a čekám na lepší časy. Umím zastat – samozřejmě nekvalifikovaně – spoustu jiných profesí, ale vůbec neuvažuji, že bych se tím chtěla živit. Budu se držet „svého kopyta“.

Kdyby přišla velká láska, pustila byste ji plně do svého života?
Já si vlastně nic nepředstavuji. Troufám si říct, že jsem otevřená a vůbec bych se nebránila novému vztahu. Zásadní pro mě ale je se zamilovat, najít porozumění, toleranci a úctu u druhého. Bylo by bláhové se něčeho takového vzdát. Nechci ani pronášet žádná zaklínadla, proč se tak neděje. Třeba je to jen zkouška a jednou se tomu zasměju, jak dlouho jsem musela čekat.

Přesáhla jste magickou padesátku, máte za sebou profesní úspěchy, hovoří se o vás jako o české muzikálové královně. Jste spokojená?
Do jisté míry cítím, že mám naplněný život, což ale neznamená, že už nemám žádné sny. Velmi toužím po krásných divadelních a koncertních příležitostech, po souznění s kolegy, kdy cítím, že to, co dělám, má smysl. Mám spoustu plánů a přeji si jen a jen dobré zdraví a pevnou vůli, abych se do nových úkolů zakousla nejen s chutí, ale i s obrovskou energií.