Zdeněk Hrachový z Fleretu: Vždycky přijde situace, která člověka nastartuje

Mohl byste blíže popsat okolnosti jejího vzniku?
Na začátku března jsme skončili s koncerty a nesmělo se hrát. Jeden měsíc člověk vydrží. Začínalo jaro, dalo se chodit po vycházkách, navštěvovat kamarády, dělat nějakou práci doma. Pak přišel druhý měsíc, chybělo mi hraní, svědily mě prsty, a navíc jsem si říkal – co budeme dělat, když to bude trvat další měsíc nebo dva? To jsme netušili, že to bude trvat takhle dlouho… Začal jsem chodit nahoru do patra, do svého malého studijka, díval se po textech od Honzy Mrlíka a Libora Myslivečka a říkal jsem si, že bych mohl tvořit nějaké nové písničky. Zjistil jsem, že z toho stresu z nicnedělání mi nápady chodí. Udělal jsem jeden den písničku, druhý na ní pracoval, pak si dal dva dny pauzu, udělal další a další… Když jsem měl tři nebo čtyři, začal jsem přemýšlet o tom, že by se mohla natočit deska. Obeslal jsem kluky, jestli by se jim do toho chtělo, a oni nadšeně souhlasili. Byla to ale ta doba, kdy se nesmělo scházet víc lidí, takže jsme řešili, jak budeme natáčet. Vtom přišel výborný nápad od našeho bubeníka Rosti. Prohlásil: „Mám garáž, mám tam dost techniky, kdyby se něco málo přikoupilo, tak bychom to mohli natočit tam.“ Mně se ta myšlenka moc líbila, mám rád termín garážové kapely, a přitom jsem do té doby v garáži nezkoušel. Vždycky jsme měli nějakou zkušebnu, zpočátku obývák, tak jsme byli spíš obýváková kapela.

Emoční přejídání. Zbavte se závislosti na jídle

A název desky?
Přijížděli jsme do té garáže v rouškách, opatrně vykukovali ven, jestli na nás někdo někoho nepošle. A protože to byla taková stresová doba, samozřejmě jsme si dali nějaké to pivečko z blízké benzinové pumpy, já vzal ploskaňu, Rosťa má slivovicu vždycky, takže podroušený stav byl občas ze dvou důvodů. Postupně jsme desku natočili a dá se říct, že vlastně vznikla z přetlaku volna.

Z toho, co jste říkal, jsem pochopil, že písničky pro Fleret obvykle vznikají tak, že vás vaši dvorní textaři průběžně zásobují texty, kterými se pak probíráte a zhudebňujete je. Pojďme se u nich tedy alespoň krátce zastavit.
Musím začít Liborem Myslivečkem. Poznali jsme se hned po vojně, když Fleret ještě vůbec nebyl Fleretem a jmenoval se Šperhák. Libor byl už tehdy známý textař, psával pro olomouckou skupinu Falešní hráči, kde hrál Karel Plíhal – a to je Pan textař! Když si tedy vzali a hráli texty od Libora, znamenalo to, že Libor je prověřená kvalita. Je velký srdcař, Valach. Povoláním je kantor, jeho babička vytvořila valašsko-český slovník a pekla zcela tradiční vizovické pečivo. Libor je velký perfekcionista. Dbá na to, abychom zpívali ve správné valašštině, správně umístěné do valašského prostředí. Protože termín, který se používá v jedné dědině, se už za kopcem říká jinak.

Znamená to, že právě Libor Mysliveček byl ten, kdo v počátcích nasměroval Fleret k jeho typické podobě, tedy k folkrockové muzice s valašskými texty?
V podstatě ano. Od začátku pro nás psal také Honza Mrlík, ale u těch valašských textů není takový perfekcionista jako Libor. Pár jich napsal Libor Ploček. On byl ale spíš básník a psal básnické texty v češtině. A také Milan Matějka. Oba už, bohužel, nejsou mezi námi.

Život na Valašsku musí určitě přinášet zejména tvůrčímu člověku setkání se spoustou originálních, rázovitých a tím pádem inspirativních postav. Je to tak?
Určitě ano, napadá mě třeba strýc Jurčák. Starý pán, který jako muzikant se Vsacanem a s Jarmilkou Šulákovou projezdil veliký kus světa, ale svého času byl i významný fotograf. Na spoustě snímků zachytil mizející Valašsko, místa, která už dávno nejsou. A má také zajímavého koníčka – vyrábí známky s portréty herců, zpěváků, umělců… Udělal jich už stovky. Měli jsme tam také třeba skvělého drotára Pavla Adamce, který pocházel ze Slovenska. Nedávno zemřel… Těmto lidem se u nás říká surovo-drevo. Nemusejí to být vždycky lidé, kteří by dělali něco do kultury, ale pro mě je zásadní, jak mě názorově ovlivnili, nasměrovali, o čem a jak dělat muziku, kam směřovat… Je pravda, že takových je okolo mě hodně.

Máte spočítáno, kolik písniček jste pro Fleret složil?
Úplně přesně ne, ale odhaduji to podle toho, kolik jich mám nahlášených na Ochranném svazu autorském. Myslím, že nelžu, když řeknu, že je jich určitě alespoň tři sta. Koneckonců, V podroušeném stavu je naše osmnácté album s Fleretem, takže to tak nějak odpovídá.

Stane se někdy, že by na vás přišla chvíle malomyslnosti a dostal jste strach, že už se nikdy nedostaví žádný nápad, že už žádnou písničku nenapíšete?
To se právě stalo před koronakrizí. U minulé desky Všecko bude jsem měl pocit, že už jsem se vyčerpal a vyšťavil. Nikdy jsme netlačili na pilu, vždycky jsme v rámci zkoušek udělali jednu, dvě písničky ročně, aby byla změna, aby nás to bavilo. Chystali jsme se něco udělat v roce 2023, až bude mít kapela čtyřicet let. Rozhodně mě nenapadlo, že se stane to, co se stalo s novou deskou, že bude takhle brzo. Opravdu jsem měl období, kdy jsem si říkal – aha, tak mě už asi žádná muzika nenapadne. No, a přišlo toto období a šlo to úplně samo. Asi vždycky přijde situace, která člověka nastartuje. Už se to stalo sedmnáctkrát, osmnáctkrát, třeba se to stane podevatenácté.

Jiří Pavlica: Kultura není volnočasová aktivita

Vystudoval jste chemii. Jak jdou světy této vědy a hudby dohromady?
Ono to šlo dost dlouho souběžně. Muziku mám rád od dětství. Od druhé třídy jsem navštěvoval LŠU – nejprve na kytaru, potom na violoncello, pak bylo dokonce nějaké kvarteto. Kapelu jsem měl už v deváté třídě. Bydlel jsem tehdy v Moravském Berouně. Narodil jsem se v Bruntále, ale Valašisko jsem srdcem. Oba rodiče jsou z Valašska, odešli s dědou v rámci osídlování pohraničí, proto jsem se narodil v Bruntále, a pak jsme se vrátili. Rodiče pochopili, že Valašsko je pro ně k žití nejlepší. Vystudoval jsem průmyslovku, na vejšku mě nevzali, tak jsem si ji udělal dálkově jako pracovník Výzkumného ústavu gumárenské a plastikářské technologie ve Zlíně. Jsem inženýr makromolekulární chemie. Bavilo mě to, byl jsem v dobrém týmu a podílel se i na pár patentech.

Například?
Dělali jsme třeba tartany, kdy se drtily pneumatiky, pojily kapalným kaučukem a z toho se pak vyráběly gumové přejezdy nebo pokládala hřiště. Nebýt muziky, asi bych u toho zůstal, opravdu mě to bavilo. Ale zvlášť po desce Zafúkané o Fleret hodně vzrostl zájem, pořád jsme hráli a obě věci se stihnout nedaly. A já zas, když něco dělám, tak to rád dělám dobře. Takže po určitých poradách muzika zvítězila.

V počátcích kapely jste poměrně úzce spolupracovali s Vlastou Redlem. Vystupoval jako host na vašich vítězných Portách, produkoval vaši druhou desku Second hand za hubičku. Jak jste si rozuměli s touto dost svéráznou muzikantskou osobností?
Řekl bych, že Vlasta nám především otevřel oči v tom, jak důležitý je text a jak ho spojit s písničkou. Byly to krásné dlouhé diskuze u cigárka po nocích. Vlasta nad tím hrozně moc přemýšlí. Toto je pro mě od něj největší dar. Kromě toho si ho velmi vážím jako zpěváka a multiinstrumentalisty. Pochopil jsem, že nikdy nebudu takový veliký muzikant, jako je Vlasta Redl. On je v tomto pro mě v podstatě bůh. A vážím si ho i proto, že jsme spolu strašně moc prožili, spoustu různých akcí, večírků, pařeb… I to k Valašsku patří.

Další velmi důležité období pro vás a skupinu Fleret bylo sedmnáct let spolupráce s královnou valašského folklóru, zpěvačkou Jarmilou Šulákovou. Jak se zrodil tento nápad?
K prvnímu setkání došlo díky herci Luborovi Tokošovi, s nímž jsem sedával v hospůdce Na kovárně ve Zlíně. Říkal mi, že moderuje pásmo v kostele v Jasenné, kde bude hrát cimbálová muzika Technik Janka Rokyty a zpívat Jarmila Šuláková, a abych vzal děcka a přišel se podívat. Bylo to pěkné vánoční pásmo. V té době jsme zrovna natáčeli desku Zafúkané a měli jsme písničku, se kterou jsme si úplně nevěděli rady. Takový valčíček Doma najlepší. Mně blesklo hlavou, jaké by to bylo, kdyby ho nazpívala Jarmila. Lubor nás tehdy v Jasenné seznámil, já jí přinesl naše první elpíčko a zeptal se, jestli by si s námi nechtěla zahostovat. A ona mi povídá: „Tož ogárku, to já nemůžu dělať, protože já su folkloristka. Zatím jsem dělala spíše jenom folklór, ale třeba sa ozvu.“ Samozřejmě se neozvala, nechal jsem to uležet a asi po měsíci jí zavolal. A ona řekla: „Tož vy ogaři máte štěstí, že zpíváte ve valašštině. Tak já s vámi tu jednu písničku nazpívám.“ Vzali jsme ji do studia do Zlína, dali jí text, jednou dvakrát pustili nahrávku a Jarmilka to napoprvé nazpívala. Nám všem spadla brada, seděli jsme pak u kávičky a u burčáku a já si pomyslel – s takovou zpěvačkou by se natáčelo! Všechno napoprvé. Nálada byla dobrá, tak jsme jí nabídli, jestli by s námi nechtěla jezdit a vystupovat jako host. Pronesla něco jako: „Tož, líbíte se mi, ogaři, valašsky mluvíte, valašsky i zpíváte, móžem to zkusiť.“ A najednou z toho bylo sedmnáct roků.

Když jste s muzikou začínal jako vlasatý adolescentní rocker, asi by vás sotva napadlo, že jednou budete hrát a zpívat s Jarmilou Šulákovou, že?
K tomu se váže veselá historka. Moje maminka měla Jarmilu velice ráda a jednou mi povídá, proč si s ní nezkusíme někdy zahrát. Já se tehdy moc podivil: „A mami, ona ještě žije?“ Pro mě to byla taková legenda, že jsem si myslel, že už není naživu. Když jsem to pak Jarmilce vyprávěl, strašně se tomu nasmála.

Dara Rolins: Moje duše ví, kolik je jí let

Žezlo po své matce Jarmile Šulákové převzala její dcera Zuzana, která s vámi už delší dobu spolupracuje. Ostatně na nové desce se v písničce Už su tu přímo popisuje, jak ji k tomu sama Jarmila Šuláková vybídla. Bylo to tak doopravdy?
Napadlo to moji manželku a naši manažerku Silvu. Oslovili jsme Zuzku, jí se to líbilo, ale vymínila si, že nejdřív se musí zeptat mámy. Jarmilka už v té době nevystupovala, ten nápad se jí moc zalíbil. Doporučila jí to, tradice pokračuje, a dokonce si spousta mladých lidí ani nepovšimla, že se proměnila generace.

Chystáte se oslavit své květnové šedesátiny i hudebně?
Zatím jsem o tom víc nepřemýšlel. Navíc v roce 2023 budeme slavit čtyřicetiny Fleretu a k tomu bychom chtěli na nějakém zajímavém místě udělat koncert se spoustou hostů. Jako to bylo k pětatřicátinám v pražské Lucerně. S šedesátinami to provedu asi tak, že na náš festiválek, který vždycky v létě pořádáme v Zádveřicích, pozvu pár spřízněných kapel a kamarádů a oslavíme to tam.

Co vy osobně byste sám sobě k tomuhle jubileu popřál?
Každopádně hlavně zdraví. Zjistil jsem, že když je člověk zdravý, všechno ostatní jsme se už naučili za těch šedesát let nějak vybudovat a vypracovat. Takže pokud budeme zdraví, věřím, že všechno ostatní bude směřovat tam, kam to zatím doteď směřovalo. No, a já si myslím, že se snad nemusím stydět ohlédnout.

ILJA KUČERA ml.