Permakulturní zahrada: Přírodo, předveď se!

Volná příroda je vytlačená někam daleko za hranice pozemku, na který, když zabloudí pták, je to pomalu zázrak. Nestálo by za to se nad tím zamyslet a pokusit se život a přirozenost na naše zahrady vrátit? Pokud si říkáte, že ano, permakulturní hospodářství neboli zahradničení v souladu s přírodou vám napoví, jak na to.

Sami nebo s odborníkem

Nejprve je třeba vysvětlit pojem permakultura.

„Je to koncepce přístupu k zemědělství, přírodě a životnímu prostředí obecně usilující o trvalou udržitelnost, nebo ještě lépe o regeneraci přírodních zdrojů,“ praví Wikipedie.

Zahradničení by tedy mělo být ekologické, mělo by myslet na recyklaci a na maximální využívání přírodních zdrojů. Takové zahrady míchají dohromady řadu zahradních stylů – záhonky na zeleninu či bylinky nejsou striktně odděleny od okrasné části, naopak.

Nejenže vypadají přirozeně, ale fungují jako příroda – jde o to, dosáhnout spolupráce mezi zahradníkem, rostlinami, půdou i užitečným hmyzem. Každý organismus je vázán na ostatní, a právě to dává přírodě její sílu.

Předtím, než založíte zahradu, je tedy nutné přemýšlet. „Potřebuji strom pro jeho stín. Jiný pro jeho plody,“ říkáte si možná. Ale nebylo by lepší zvolit takový, který bude plnit oba účely, a ještě přiláká hmyz nebo ptáky? Takový, jehož listy budou zachycovat vodu a čistit vzduch od prachu, a když opadají, poslouží jako skvělé hnojivo? A možná by stálo za úvahu zasadit stromů víc…

Z toho plyne, že ve chvíli, kdy s permakulturní zahrádkou začínáte, je třeba se zastavit a pořádně si prohlédnout svůj pozemek, vědět, jak se chová a co se na něm děje v každé roční době a postupně hledat taková řešení, která budou dlouhodobá a udržitelná. Všímat si přírody a nechat se jí inspirovat.

Kdo může za nadváhu? Podíl viny nesou i ti, kteří propagují nerozumné diety

Je třeba využívat místních podmínek a mikroklimat a vytvářet různá útočiště – ekologické niky – pro rostliny s různými nároky, třeba s pomocí kamenných zídek, jezírek, chráněných stanovišť obrácených k jihu a podobně, ale není třeba nic „lámat přes koleno“, naopak myslet na to, zda jsou na zahradě podmínky pro to či ono – jde o klima, složení půdy, na jakou světovou stranu je obrácená a podobně. Takže pokud například nemáte na zahradě vhodné podmínky pro broskvoně a meruňky, je lepší rozhodnout se pro jiné ovoce.

Aby začátečník netápal, je tady Akademie permakultury, na kterou se může obrátit a nechat si poradit. „Všeobecná představa lidí o permakultuře je, že je to jakýsi ‚binec na zahrádce‘ a ‚zahrada bez práce‘,“ podotýká Denisa Tomášková, lektorka Akademie permakultury. „Ti, kteří se ponoří hlouběji a nechají si poradit, ale zjistí, že permakulturní zahrada může vypadat velmi upraveně a krásně a zároveň může být velmi produktivní. Ovšem nějakou práci, přinejmenším zpočátku, to stojí,“ dodává.

Přemýšlet - a konat

Hlavním lákadlem permakulturní zahrady pro mnohé bude to, že je – nízkoúdržbová. Nečeká se od vás, že každé dva týdny polezete po čtyřech a budete vytrhávat plevel mezi zeleninou – naopak, zahrádku je třeba osázet tak, aby to nebylo potřeba.

Pokud tedy založíte záhony s jednoletkami, například se zeleninou, je třeba je mulčovat, to znamená pokrývat vrstvou slámy nebo jiného organického materiálu, nebo záhony nechat porůst neškodnými pleveli. Nemluvě o tom, že když není záhon napůl holý, jenom s tyčkami zapíchanými třeba kolem rostlinek rajských jablíček, ale porostlý zelení, pak se v něm lépe drží vláha.

Mezi vhodné rostliny, kterými lze doplnit zeleninové záhonky, patří ptačinec, který je, mimochodem, vynikající do salátu. Je zelený celoročně, a tak se křehká nať rostliny před rozkvětem dá používat i v zimních měsících nasekaná do pomazánek nebo na chleba s máslem.

Permakulturní zahrádka tedy šetří čas a sílu, ovšem aby se vám podařilo napodobit vztahy v přírodě a abyste z nich měli dostatečný užitek, musíte opravdu důkladně pozorovat přírodní systémy, mít přehled o současných technologiích a hledat ta nejlepší řešení.

Nejznámějším středoevropským permakulturistou je alpský farmář Sepp Holzer, který pozoroval přírodu v okolí svého domova od nejútlejšího dětství a dnes na svých pozemcích vytvořil fungující, skrznaskrz propojený systém, do nějž jsou zapojeny ovocné stromy, ryby, raci, zelenina na smíšených záhonech, otužilá plemena vepřů atd. Takže než začnete, pořádně si svoji zahrádku prohlédněte a udělejte si plán, jak na to. Vepře asi pěstovat nebudete, ale zorientovat se v rostlinkách, které si mohou navzájem být prospěšné, a navíc jsou třeba i jedlé, potřeba bude.

Inspirace za rohem

Permakulturu vyznává i spisovatelka a překladatelka Eva Hauserová, která se s ní seznámila zhruba před třinácti lety a ihned ji nadchla.

„Řekla jsem si, že přesně tak chci žít, neubližovat (pokud možno) přírodě a zdrojům planety, naopak se zapojovat do přírodních koloběhů, pěstovat si vlastní zdravé jídlo, šetřit energiemi, omezovat nákupy, abych měla co nejnižší ekologickou stopu, a tak rozvíjet vědomě skromný způsob života, kdy člověk tráví čas třeba na zahrádce a s přáteli, a nikoli honbou za konzumem a za kariérou… Samozřejmě že se mi nepodařila nijak radikální přeměna v ekologicky uvědomělou bytost, ale něco se přece povedlo, a asi nejdůležitější z těch změn k lepšímu je má přírodní zahrádka,“ vypráví spisovatelka.

U rodinného domku má zahrádku běžné velikosti, asi tři sta metrů čtverečních. Předzahrádku dřív zabírala skalka, vedle domku rostly jehličnany a okrasné keře, a až vzadu její rodiče vysázeli pár jabloní a rybízů a zřídili záhony jahod s tím, že užitkovou zahrádku je přece potřeba schovat.

„Tohle uspořádání jsem od základu změnila. Skalka je mimořádně náročná na péči, a tak ji dnes nahradily robustní trsy bezúdržbových bylin jako je levandule, santolina, dobromysl nebo saturejka. Okrasné jehličnany a keře, které jsou nepůvodní, v naší přírodě se nevyskytují, a proto neposkytují útočiště volně žijícím živáčkům, jsem postupně začala nahrazovat domácími druhy přinášejícími užitek, jako je černý bez a rybíz, nebo novými ‚jedlými‘ stromky jako jsou kdoule nebo mišpule.“

Její zahrádka tak dnes vypadá jako miniaturní jedlý les, jak říkají Američané, nebo lesní zahrada, jak říkají Britové.

Mimochodem, aby Eva Hauserová využila všechny ořezané větve, kterých má ze zahrádky velké množství, začala zřizovat vyvýšené záhonky, v nichž se dřevo rozloží a poskytne výživu užitečným rostlinám. K zalévání pak používá dešťovou vodu, kterou zachycuje z okapů, přibylo i jezírko – ptačí napajedlo. A v koutě zahrady pak schválně nechává hromadu větví, kde žijí ježci.

Do služeb permakultury zapřáhla spisovatelka i svoje editorské dovednosti, spolupracuje s organizací Permakultura (CS) a dvakrát ročně sestavuje monotematické sborníčky, které spolek vydává. Pokud se pro permakulturní zahradu rozhodujete, mohlo by vás zajímat číslo 13. Věnováno je trvalkách, s důrazem na to, které z nich jsou k jídlu.

Portulák jako nepříjemný plevel? Ne, bylina napumpovaná superlátkami

Nebojte se začít

„Permakulturistou“ se nikdo nestane přes noc, už proto, že jde vlastně o životní filozofii, o život v harmonii, ale můžete začít uvažovat prakticky a ekologicky už dnes, ne? A klidně v malém.

Australan Bill Mollison, který koncept permakultury v sedmdesátých letech vymyslel, například radil, aby lidé pěstovali jídlo v městských parcích a vyráběli jezírka ze starých pneumatik. Zkrátka: „Zužitkujte všechno!“ bylo jeho krédo. Pěstovat zeleninu v parcích jsem tedy ještě neviděla, ale pamětníci si nejspíš pamatují kytičky v záhoncích instalovaných v obarvených pneumatikách…

Anebo ještě jinak: Když už máte budku pro ptáky, do které opeřencům sypete zob, proč neudělat domeček pro hmyz? Není to nic těžkého a uvidíte, že vás výsledek potěší. Na ten nejjednodušší stačí obrácený květináč a trocha sena. Stejně tak je možné se zamyslet nad tím, jakou bylinkou doplnit zeleninovou zahrádku, či počítat s listím a větvemi jako s hnojivem, pomalu se zbavovat rostlin či keřů, které v naší nadmořské výšce nemají co dělat, a nahrazovat je domácími druhy.

Je to běh na dlouhou trať a chce to samozřejmě pořádný kus odvahy, ale výsledek bude stát za to. Oceníte to, až se nebudete muset plazit mezi řádky zeleniny a vytrhávat plevel a místo toho budete z pohodlí třeba houpací sítě pozorovat ptáky a hmyz, kteří se na zahrádku vrátili.

„Skutečná permakultura totiž není ani bylinková spirála, ani slepičí traktor, ale neviditelná síť prospěšných vztahů, které vytvoříme v zahradním ekosystému,“ uzavírá Denisa Tomášková z Akademie permakultury.