Psal se rok 2013 a povodně budily hrůzu všude. I v Děčíně. „I když se v médiích hovořilo většinou o Praze, my tady měli velký problém,“ vzpomíná velitel zásahové jednotky dobrovolných hasičů Jaroslav Podlipský. Hladina Labe zvýšená devět metrů nad normál zatopila také hasičárnu, která stojí jen pár desítek metrů od břehu řeky.

„V katastru města máme čtyři hasičské zbrojnice, tahle byla jediná, kde voda zaplavila i podlahu. Hasiči se tak ocitli ve velmi provizorních podmínkách, museli si postavit z lešenářských trubek vyvýšenou podlahu, auta stála venku. Navíc v té době získala jednotka v rámci projektu Příhraniční spolupráce na řece Labe Cíl III, který propojoval činnost našeho sboru s německým v Bad- Schandau, motorový člun. Naše jednotka totiž byla předurčena k zásahům na vodě. Když se však chlapi vrátili z výjezdu, neměli si kde usušit věci. Zbrojnice byla prostorově nejmenší,“ vzpomíná Radek Tuhý, bezpečnostní ředitel děčínského magistrátu a zároveň vedoucí všech čtyř děčínských výjezdových jednotek.

Povodně ukázaly potřebu nového zázemí


Na radnici si uvědomili, jak jsou prostory nevyhovující, a povodně ukázaly, že hasiči potřebují kvalitní zázemí. V podstatě to byly jen garáže, malá klubovna a sprcha. „Jiný vhodný pozemek jsme neměli, navíc tenhle současný je z obou stran obklopen komunikací, a tak nás napadlo zvednout hasičárnu o jedno podlaží,“ říká Radek Tuhý.

Evropské fondy zlepšují záchranný systémZdroj: MMR

Kde všude už eurofonfy pomohly, najdete ZDE

Shodou okolností byl v roce 2014 vypsán dotační projekt na zajištění odolnosti a vybavenosti základních složek Integrovaného záchranného systému. „Ten projekt jako by nám spadl rovnou z nebe. Napadlo nás, že to je přesně to, co potřebujeme. Přihlásili jsme se a hned napoprvé uspěli. Měli jsme obrovskou radost, že se rýsuje výrazné zkvalitnění zázemí pro hasiče v této části města,“ popisuje Radek Tuhý.

Projekt spočíval v opravách, úpravě a výstavbě druhého nadzemního podlaží objektu hasičské zbrojnice. Samozřejmostí bylo zvýšení akceschopnosti a usnadnění činnosti členů jednotky při zásazích. Rekonstrukce stála téměř sedm milionů korun, z toho dotace z Evropské unie v rámci Integrovaného regionálního operačního programu činila skoro šest milionů korun. Projekt byl dokončen v roce 2017.

Podívejte se Mapu projektů EU.

„Byl to pro nás velký okamžik a moc příjemné chvíle. Najednou jsme měli díky dotaci z Evropské unie odpovídající podmínky pro činnost, kterou děláme,“ říká šéf výjezdové jednotky Jaroslav Podlipský.

„Od začátku bylo jasné, že Děčín tohle hasičské zázemí potřebuje a že si to hornožlebští hasiči, kteří dělají obrovský kus práce, zaslouží. Stačí si uvědomit, že tahle výjezdová jednotka má na starosti kromě jiného i Prostřední a Dolní Žleb. Tam stačí poměrně málo zvýšená hladina Labe a tato část je odříznutá od světa, dostat se tam není jednoduché. To vše hasiči zajišťují,“ říká primátor Děčína Jaroslav Hrouda.

Při zásahu vyjíždějí i do národního parku

„Po stránce personální jsou naše sbory na vynikající úrovni. Vyplývá to z hodnocení hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje, který je pro nás v této oblasti autoritou. A co se týče vybavení, je na velice slušné úrovni,“ říká primátor a Radek Tuhý dodává: „Musíme ještě vyřešit pořízení terénní čtyřkolky. Je tu velmi členitý terén, a když potřebujeme vytáhnout techniku do vyšších míst, je to problém.“

Projekt v číslechZdroj: MMR

Hornožlebští hasiči vyjíždějí ročně k téměř stovce výjezdů, míří do zcela atypických terénů. „U nás nemáme rovné plochy, všude kolem je těžko přístupný terén rozdělený řekou. Máme tu obrovské množství lesů, mnohé jsou suché, kůrovec řádí. Rizikem jsou také pískovcové skalní masivy asvahové sesuvy. Naše činnost musí zohledňovat, že jsme na území národního parku České Švýcarsko. Jsme neustále v oblasti rizika. Hasičská tradice dlouhá 140 let nás ale utvrzuje, že na tom nejsme špatně. Hasiči dokážou vzbudit zájem mladých a udržet dospělé. Před jejich prací musíme smeknout,“ dodal primátor Děčína Jaroslav Hrouda.

Velitel: Hasič musí být pořád stejně zapálený blázen

Padesátiletý Jaroslav Podlipský, velitel výjezdové jednotky JSDH Horní Žleb a šéf dobrovolných hasičů, je hasič skutečně tělem i duší. Hasičině se věnuje odmalička. A i když v posledních letech už ne jako profesionál, hasí stále požáry a pomáhá spolu se svými kolegy „dobráky“ v celém regionu. Oceňuje proto pozitiva, která jim přinesla dotace z prostředků EU.

Jaroslav Podlipský, velitel výjezdové jednotky v Horním ŽlebuZdroj: Deník/Jiří Macek I vás jistě potěšila před časem rekonstrukce hasičské zbrojnice pro sbor v Horním Žlebu, že?
To bezesporu, stav hasičárny byl velice neutěšený a o jakémsi komfortu pro nás, kteří zachraňujeme lidské životy, pomáháme při požárech i povodních kolem nás, se nedalo hovořit. I proto podpora a šestimilionová dotace z Evropské unie při projektu „Rekonstrukce zbrojnice“ byla nejen potřebná, ale také potěšující.

Rekonstrukci hasičárny předcházely povodně. Pamatujete se na ty chvíle?
Samozřejmě. To jsou okamžiky, které vám z paměti nevymizí nikdy, povodně v nás zanechaly pochopitelně obrovské stopy. Tehdy to bylo hodně chaotické, pořád se mluvilo jen o Praze, jako by nikde nic jiného neexistovalo a přitom my tady jsme byli ve velkém problému, všechna voda se valila na nás. Byl to tehdy hodně velký frmol, plavaly nám tady zásobníky a třeba cisterna narazila do železničního mostu. To byly hodně nepříjemné okamžiky, všude kolem vystrašení lidé, kteří netušili, co se bude dít za pár okamžiků.

Kolik členů má vaše výjezdová jednotka a kolik sbor dobrovolných hasičů?
Je to stejné. Je nás devatenáct ve výjezdu a všichni jsme „dobráci“. A teď mám v záloze další dva tři kluky, zbývá dořešit administrativní záležitosti. A i když nás nejsou desítky, tak každoročně organizujeme dětský den, Mikuláše a na MDŽ pořádáme pro naše ženy setkání. A občas vyjedeme na výlet.

Nedaleko je německá hranice. Co tamní hasiči?
Spolupracujeme se sborem v Bad Schandau, měli jsme společné cvičení, semináře, taktická cvičení. A hodně spolupracujeme i s hasiči z Ottendorfu, s nimi se dost často na zásazích potkáváme.

Co považujete za nejkurióznější případ?
Každý výjezd je zvláštní. Ale v roce 1992, to jsem sloužil na útvaru jako profík, tak ve čtyři ráno volal strojvedoucí z lokomotivy, že nám u Janova hoří les. Každý si myslel, že to jsou červánky. Nakonec se z těch červánků vyklubalo čtyřdenní nonstop hašení – hořelo asi dvaadvacet hektarů lesa.

Kdy jste vlastně propadl hasičině?
Už jako malý kluk, táta byl tehdy velitelem hasičů a mě to nadchlo. Byl jsem tu od žáků přes dorost. Když jsem se vrátil z vojny, brzy jsem zjistil, že kariéru zedníka neudělám. Zkusil jsem to a najednou jsem byl profesionálním hasičem. To se psal červenec 1991. Půl roku předtím jsem se stal velitelem hornožlebských dobrovolných hasičů.

Takže příští rok budete slavit třicetiny.
Budu, ale jako dobrovolný hasič. U profíků už nepracuji, odsloužil jsem 23 let. Jenže nemám maturitu, takže jsem musel odejít a nyní jsem řidičem autobusu u soukromé firmy.

Co vás na hasičině baví?
Lidi. Parta. A ten pocit, když uhasíte požár. Když někomu pomůžete. Svým dětem bych sice hasičinu nedoporučil, protože, když to řeknu naplno, tak nikdo neví, zda se z výjezdu vrátíme. I přesto tuhle činnost v hasičské uniformě miluju.

U hasičů jste třicet let, to můžete porovnávat „tehdy a teď.“
To opravdu mohu. Co se týče techniky, je to obrovský posun kupředu. Musím ale říci, že naši kluci jsou na techniku pečliví a hodně ji udržují. Co se týče změny lidské, tak tam je to „tehdy a teď“ stejné – hasič musí být pořád stejně zapálený blázen. Tehdy i teď. Dělá to proto, že to dělat chce. Ne, že musí. To je na hasičině krásné.

Další obdobné projekty z fondů MMRZdroj: MMR