Jsem nadšený baseballový fanoušek. Televizní. Doma mám míček, pálku i profesionální rukavici, ale naostro jsem nikdy nehrál. Odpaloval jsem snad už tisíckrát. Jenže jen v počítačové hře. Jak těžké to může být ve skutečnosti? Vidím letící míček, tak do něj šlehnu, no ne? S chladným výrazem zabijáka si na něj počkám a pošlu ho někam za plot. Tribuny jásají a já běžím na první metu, druhou, třetí…

Tak a teď vážně. Vyzkoušel jsem si to. Proti mě stál profesionální nadhazovač a ne ledajaký – jeden z nejlepších evropských softbalových nadhazovačů Luboš Vrbenský. Takže zapomeňte na výraz zabijáka a skandující tribuny. Ve vytahaných teplákách jsem se půl hodiny ztrapňoval na hřišti za Heyrovského školou…

Na hřiště místních Beavers jsme vyrazili s naším sporťákem Kávou, který si to chtěl vyzkoušet taky. Silácké řeči slábly společně s tím, jak se kluci (Luboš Vrbenský a chytač Jakub Vrba) rozcvičovali a my poslouchali příběhy z úst Josefa Grimla, který nám to celé domluvil – většinou šlo o veselé historky o tom, kdo měl kolik stehů a zlomenin z náhodných tref míčkem. Věřte, že reprezentační helma vám nepřijde jako dokonalá ochrana, když slyšíte o zlomených žebrech…



Po troše teorie (ne všechno se dá vykoukat z televize), jsem se s pálkou v ruce postavil nad metu a přišel první nadhoz. Víte, rád bych vám ho popsal. Fakt. Jenže já ho neviděl. Ani jsem necuknul rameny. Když mi došlo, že míček opravdu musel proletěl kolem mě, vyloudil jsem jen přiblblý úsměv. Začínal jsem chápat, že promáchnout naprázdno nebude až tak velká ostuda. Mé cíle se smrskly z „ukaž tu všem, kdo jim v týmu chybí“ na „bože, aspoň tou pálkou nějak mávej“.

Druhý nadhoz jsem pálkou minul. Třetí taky promáchnutý. I čtvrtý. Pátý, šestý… Pořád jsem čekal, kdy od Luboše přijde nějaký ten milostivý načechraný oblouček, na který by zoufalý pan šéfredaktor byl schopný včas zareagovat. Ale on ne… Měl jsem chuť se po míčku vrhnout rukama, zubama, prostě ho jakkoli zastavit, odrazit, ale podařilo se mi zachovat jakous takous důstojnost (i když přiznávám, že jistou roli v tom hrál také fakt, že míčky létaly rychlostí sto dvacet kilometrů v hodině).

Nebudu vás nudit, ze čtyřiceti pokusů jsem se do pole trefil asi dvakrát, třikrát jsem míček nějak škrtnul. Sporťák jakbysmet. Jen on se u toho smál, já rozčiloval.

Když se mi jednou podařilo odpálit, nadšeně jsem odhodil pálku a rozeběhl se tam, kde jsem tušil první metu. I přes slzy, které mi štěstím vytryskly do očí, jsem viděl, že kluci softbalisti mě jen sledují s pobaveným úsměvem. Marně jsem se je pak pokoušel přemluvit, že bych při opravdové hře určitě doběhl i na druhou metu. „To by byla jenom první,“ usmíval se Luboš. „Jsem fakt rychlej,“ dušoval jsem se. Zase ten pobavený úsměv, tentokrát s větší dávkou lítosti a shovívavosti…

Já vím. Bylo bláhové se domnívat, že nadhazovače, ze kterého jsou zoufalí nejlepší evropští hráči, dokáže nějak potrápit duo Dušek – Káva.
Mysleli jsme, že si spravíme náladu, když si vyzkoušíme nadhazovat proti sobě, ale pohled to byl ještě více tristní. Na obou stranách. Místo ladného nadhazování jsme míčky neobratně pohazovali do všech stran a v rolích pálkařů jsme se zase vrhali po všem, co se k nám dokutálelo. Bylo to až kruté…

Po závěrečném focení už jsme zase byli machři. A sporťák Lubošovi vysvětlil, proč jsme se s pálkou v ruce chovali jak idioti. Blíží se totiž vyhlášení sportovce roku – nemůžeme ho přeci znevýhodnit tím, že ho veřejně zesměšníme. No ne?
Jestli vám popis našeho zoufalého počínání nestačí, koukněte na video. Pochopíte, proč na softbalové hřiště nepatřím ani já, ani náš sporťák.


josefdusek@denik.cz