Milane, první semifinále nebylo vůbec jednoduchou záležitostí. Jak ho hodnotíte?
Hradec nám nedal nic zadarmo, jak jsem již řekl, oni neměli co ztratit. Ale zvládli jsme to, ubojovali jsme to a možná je to o to cennější, než kdyby to bylo jednoduchý utkání.

Ústí nad Labem překvapilo a vyhrálo první utkání v Jindřichově Hradci. Je to stejný příklad?
To je přesně ono. Hradec doma také musel, na rozdíl od nás to ale nezvládl. Ty první utkání jsou hodně ošidný. I diváci přijdou a čekají vítězství. Říkají si: oni vyhráli základní část, doma musí vyhrát. Ale to nikde napsaný není.

Vy jste poprvé po více než dvou letech naskočil do hry. Jak váš návrat vůbec vznikl?
Vzniklo to tím, že z nějakých důvodů tady skončil Tomáš Hrubý a přestupy byly uzavřený. A někoho z vedení pak napadl ten vtipnej a chytrej nápad, že bych mohl po víc jak dvou letech oprášit boty a vyběhnout do hry. (úsměv)

Rozhodoval jste se nad nabídkou dlouho?
Já ani ne. V rodině mi ale v uvozovkách vynadali, že jsem vůl a po dvou letech nic nedělání do toho ještě jdu (úsměv).

Jak se po takové době cítíte herně?
Tu minutu nebo dvě se to ještě zvládnout dá. Kdyby to bylo na delší úseky, tak bych musel předtím určitě potrénovat a na to teď není čas.

Byl jste nervózní při nástupu na palubovku?
Musím říct, že ani ne. Čekal jsem, že nervozita tam bude, ale nakonec nebyla. Možná to bylo tím, že jsem s klukama nebyl od začátku sezóny, beru to jako že jsem na záskok. Asi i kvůli tomu se mi relativně dobře běhalo.

V kabině jsou hráči, kteří jsou takřka o generaci mladší. Jak proběhlo přivítání a jak si s mladými hráči rozumíte?
Když jsem přišel na první trénink, tak nás tady bylo asi šest a půlka mi řekla dobrý den (smích), pak se to ale urovnalo a myslím, že je to v pohodě. Půlku kluků znám, s těma jsem ještě hrál a mladý to neřeší , že je tady nějakej Doksanský. Pro ně jsem normální hráč.

Takže vám mladí hráči můžou tykat?
Určitě, my si tady tykáme všichni (úsměv).