Bavil jsem se s několika vašimi protihráči a shodují se v tom, že máte pořád obrovský hlad po gólech. Cítíte to podobně?
Chci prostě dávat góly. Dával jsem je téměř celou hokejovou kariéru. Ale abych pravdu řekl, tak je pro mě největší motivací sportování obecně. Někdy po hokejbalovém zápase si jdu ještě pět sedm kilometrů zaběhat.

Pořád tedy platí, že chcete hrát do pětašedesáti?
Ano, platí. Nelíbí se mi, kam dnešní mládež směřuje. Bohužel, mobilní telefony, sociální sítě a další věci odtahují děti od sportu. Být na telefonu a sledovat sociální sítě je zkrátka pohodlnější, než se zvednout a jít běhat do přírody. V současnosti bývají rodiče v tomto ohledu špatným vzorem pro své děti. Chci hrát, dokud budu zdráv. Chci být vzorem pro své děti, chci je vést ke sportu. A chci jim ukázat, že se dá sportovat i v době, kdy se věk blíží k padesátce.

Co říkáte na své výkony?
V mém věku nebudu hodnotit své výkony. Hokejbal miluji, miluji sport, a díky tomuto sportu a každodennímu běhání se udržuji v kondici. Hokejbal chci hrát co nejdéle. Snažím se dělat maximum pro to, abych si jednou zahrál se svými syny čtrnáctiletým Matyášem a jedenáctiletým Lukášem.

Jak zápasy Coma Teamu vidíte?
Coma Team se drží v popředí tabulky. Chceme se připravit na jaro, kde se bude rozhodovat. Naším cílem je znovu útočit na zisk titulu. Naše hra je založená na ofenzivě, vždy tomu tak bylo.

Ve vašem týmu je velké množství bývalých hokejistů. Je to skutečnost, díky které soupeře přehráváte?
Může to tak být. Hokejbal je podobný hokeji, proto se aktivní a hlavně bývalí hokejisté tomuto sportu věnují. Je to i můj případ.

Soupeře přehráváte. Nesetkal jste se s náznakem toho, že by protihráči v jisté fázi zápasu už nechtěli vzhledem k výsledku pokračovat?
Ano, s tímto jsem se setkal, ale minimálně. Více slyším hlasy, že se týmy snaží zbrojit proti Comě. Nejraději hraji zápasy, ve kterých se nás soupeři snaží porazit. Rád hraji proti brankářům, kteří se snaží udělat maximum pro to, aby neinkasovali gól. Hrajeme dost ofenzivně, myslím, že proto proti nám gólmani chytají rádi.

Dostat sedm kousků od dětského idolu pro mě byla pocta

„Čaly gól! Čaly gól! Čaly gól! skandovali diváci na jižní tribuně litvínovského zimního stadionu na začátku devadesátých let minulého století. A Jan Čaloun, tehdy mladíček s číslem 30, později 11, je často vyslyšel. V tehdejší federální lize dával gól za gólem, byl doslova postrachem soupeřových brankářů. Někdy jsem patřil k těm, kteří s chutí z plna hrdla na jihu skandovali. „Čaly gól, Čaly gól! Čaly gól!“

Na podzim 1992 dal v jednom zápase neuvěřitelných 6 branek Kladnu. Seděl jsem tehdy v jedné z horních řad východní tribuny. Na dřevěné sedačce jsem s úžasem sledoval, jak za záda brankáře Chlada sází gól za gólem. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že mě o 27 let později „Čaly“ poctí v jednom utkání dokonce sedmi brankami. A skutečně se tak stalo!

Mezitím si útočník s jedinečným výběrem místa a „čuchem“ na góly odskočil za moře do NHL i na sever do Finska, stal se vítězem olympiády a také mistrem světa, a to nejen v hokeji, ale i v hokejbale. Když v roce 2010 svou bohatou hokejovou kariéru uzavřel, musely uběhnout ještě tři roky, abych já tu svou hokejbalovou po zdravotních peripetiích začal.

Poté, co jsme se s Krupkou přesunuli ze zaniklé okresní ligy Teplicka do oblastní soutěže, bylo jasné, že si proti „Čalymu“ zachytám. První vzájemný zápas jsem kvůli pracovním povinnostem nestihl, ale v březnu už k souboji Čaloun vs. Bílek v Ústí nad Labem došlo. Coma vyhrála 19:4, můj dětský hrdina mi dal 7 branek. Neběhal jako srnka, v brejku se na mě řítil jednou dvakrát. Ale když se dostal k míčku, okamžitě zakončoval. Z křídla, mezi kruhy, na hranici brankoviště. K mé smůle zpravidla úspěšně. Když mě po jednom z mých zákroků pochválil, byl jsem v sedmém nebi. Málokdy mi vadilo dostat tolik branek. Bylo mi ctí, Čaly!

 

František Bílek, sportovní redaktor Deníku a hokejbalový brankář