Vše vyšperkoval cenou pro top homerunáře. Není proto divu, že ho novináři překřtili na multisoftbalistu. „Nejsem sám, kdo dovede spojit obranu i útok,“ brání se označení opora Beavers.

Chodit na nadhazovací prkno, na pálku, být připraven zaskočit v poli, je pro Malého rutina. Za nejdůležitější považuje, že se nenudí. „Je fajn být permanentně ve hře. V softbalu se najdou zápasy, v nichž máte v poli jedinou šanci uspět. Když ji propásnete, jste za hlupáka. To na nadhozu se dají chybky skrýt,“ líčí borec, který v Česku vidí jinou jedničku nadhozu. „Michal Holobrádek se úspěšně měřil se světovými pálkaři, loni dovedl Hrochy k titulu. Nejlepší je on, to je jasná věc.“

Mezi pálkaři o jeho prvenství nemůže být pochyb. Malý na tu otázku odpovídal snad stokrát, ale i po sto první svůj recept „na míček mizící nad plotem“ ochotně zopakuje. „Musíte pálit strike,“ zdůrazňuje. Pro nezasvěcené: přesné nadhozy. Letí totiž v ideální blízkosti. Není prý nic jednoduššího, než je zkrotit. „Pokud se mé rady budete držet, máte šanci svůj souboj s nadhazovačem vyhrát. Metu nějak obsadíte,“ nepochybuje. Tato metoda vyžaduje dokonalý odhad. Jak však vyhodnotit míček, který k vám míří ze čtrnácti metrů rychlostí okolo 135 km/h, už neprozradí.

Možná byste se to dozvěděli ve Spojených státech či na Novém Zélandu. Malý v obou softbalu zaslíbených zemích hrával. „Američané jsou pálkovací národ. Sjíždí se tam ti nejlepší z celého světa. Ve dvou měsících absolvujete spoustu utkání. Dostanete obrovskou školu a zkusíte si špičkový softbal v úplně jiné rychlosti,“ vypravuje 26letý sportovec. Na Novém Zélandu se mentálně zocelil. „Nastupoval jsem za tým zespodu tabulky, neměli hlavního nadhazovače. Vypracoval jsem se, oni mi věřili, což mi moc pomohlo.“

Zkušenosti nabyté za oceány Malý zúročil v reprezentaci. Vzpomeňme homeruny, kterými na mistrovství světa 2019 vyřídil Kubu. „Takových situací jsem v kariéře hodně zažil a často je nezvládl. Chybami se člověk učí,“ vyvrací pověst o „muži bez nervů“. Nějaký zázračný odpal by si rád schoval na přelom červnu, kdy jej čeká premiéra na seniorském evropském šampionátu. Tedy na akci, kterou Češi čtyřikrát po sobě vyhráli. „Máme mladý tým, cítíme zodpovědnost. Musíme pokračovat v trendu. Bereme jen zlato, cokoli jiného bude neúspěch,“ popisuje softbalista. Možná se trochu ukvapil, také stříbro znamená postup na mistrovství světa. „To bychom také neoplakali,“ usměje se.

Nyní na chomutovského multisoftbalistu čekají klubové úkoly. Beavers v azylu v Kadani přivítají o víkendu pražské celky Spectrum a Joudrs. „Budou to náročné zápasy. Soupeři sice loni nehráli nahoře, ale mají kvalitu. První disponují talentovanými pálkaři, druzí nadhazovači,“ říká za české vicemistry. Medaili v klubu slavili po pěti letech, ryzost kovu by letos chtěli vylepšit. „Na zlato jsme ještě neměli. Chyběla nám větší mentální odolnost. Zkušenosti chceme zúročit letos.“

Při posledních titulu v roce 2013 řádil na nadhazovačském prkně Beavers Luboš Vrbenský. „Legenda, můj vzor. Pokud nechtěl, tak na metu nikoho nepustil. Věřil si i na mistrovství světa,“ vypravuje Malý. Sám má dvě zlata, ovšem jeho úloha v mužstvu se od těch dob posunula. „Největší podíl na výsledku má vždy nadhazovač,“ míní. „Tlak musím zvládnout. Nebojím se. Vlastně hraji jen proto, abych vyhrával,“ dodává.