Kdože to je? No, přece Chomutovák Lubomír Vrbenský!

„Mladí by měli mít mindrák,“ rýpne si s úsměvem čerstvý čtyřicátník z Chomutova. „Je to o zkušenostech,“ zdůvodňuje svou hegemonii.

Pozici evropské jedničky Vrbenský potvrdil na posledním Poháru mistrů evropských zemí, který vyvrcholil o víkendu v Itálii. A jeho pravačka dovedla chomutovské Bobry k obhajobě titulu. Celkově už k pátému.

„Evropské poháry hrajeme jedenáct let v kuse a letos to byl jeden z těch těžších ročníků,“ přiznává Vrbenský. „V Itálii se představilo devět opravdu kvalitních týmů, což je dost. Nikdy pro nás nebyl problém dostat se do poslední čtyřky, ale letos tam bylo pět vyrovnaných týmů. O to bylo vítězství cennější.“

V závislosti na tom, jak dominuje na nadhozu, kralují Severočeši Starému kontinentu. „Že jsem byl zase vyhlášený nejlepším nadhazovačem? Ani mě to nepřekvapilo,“ pousměje se. „Byli tam dobří nadhazovači, ale je to hodně o celé obraně a kluci hráli skvěle. Bylo to fajn,“ nenechává si všechnu slávu pro sebe.

Světové softbalové eso, v civilu nenápadný strojvůdce, se drží na výsluní navzdory pochroumanému zdraví. „Letos se ke kolenům přidalo levé rameno. Prasklo mi pouzdro a na jaře jsem odehrál jen pět zápasů. No a teď mě zlobí i pravé rameno,“ vypočítává. „Odházím zápas a pak se léčím, abych mohl příště zase hrát,“ povzdechne si. „Letos bych se chtěl dát do kupy, uvidíme jestli to půjde.“

Letitou nadvládu „na prkně“ přičítá právě svému věku. „Abych pravdu řekl, tak už moc netrénuju. Je to o zkušenostech, zatímco mladí kluci jsou vyjukaní,“ míní Vrbenský, který začínal se softbalem v sedmnácti letech. „Nadhozu jsem se ale věnoval po vojně v jednadvaceti. Dneska kluci začínají ve dvanácti, mají náskok. Chtějí to rychle urvat, ale takhle to nejde.“

Když začínal, na hvězdnou kariéru nemyslel. „To liga ještě nebyla a o evropských pohárech jsme si mohli nechat zdát,“ vzpomíná s úsměvem. Své srdce zasvětil jedinému klubu – Chomutovu. „Jinde jsem nehrál. Jsem tady spokojený.“

Vypjaté bitvy o tituly a medaile už dávno přestal prožívat. „Softbal je pro mě momentálně relaxace a zábava. Když vlezu na prkno, tak chci vyhrát, ale když se nedaří, tak už si z toho tolik nedělám.“ Přesto motivaci neztrácí. „Když něco dělám, chci to dělat pořádně.“

Na odchod do sportovního důchodu nemyslí. „Kdy skončím? To vůbec nevím. Uvidím, jak bude držet rameno. Nechci se zřídit,“ má jasno Vrbenský.

U Bobrů už mu roste zdatný následovník – Jaroslav Mikulec. „Letos se kvůli mistrovství světa soustředil na první metu a odpal. Nadhozu by se chtěl začít věnovat od zimy. Umí to, jen je potřeba, aby se tomu víc věnoval.“