Pamatujete si jméno Jakub Houška? Určitě ano. A opět si ho připomeňte! Miláček fanoušků se totiž po skončení profesionální kariéry vrátil do Chomutova a ve svém rodném městě bude pomáhat Levhartům v Severočeské lize. Přinášíme rozhovor s bojovníkem známým pod přezdívkou Kouba.

Když se ohlédnete za kariérou, věříte vůbec tomu, že se to všechno stalo?
Je to fakt těžké (úsměv). Zrovna nedávno jsem se probíral fotkami a teprve při tom mi došlo, že jsem toho prožil opravdu dost. A největší zázrak je, že jsem vůbec basketbal začal hrát (do 18 let hrál hokejbal - pozn. red.). Když jsem na začátku v Chomutově seděl v hledišti a viděl všechny ty výborné hráče, měl jsem o sobě pochybnosti. Nebo když jsem přišel do Děčína, spousta lidí říkala, že to tam odsedím na lavičce. Ale já jsem měl velkou vůli, nikdy jsem nechtěl žádný trénink jen odtrénovat a jít, vždycky jsem se snažil do všeho dát maximum. Takže jsem se nakonec dostal tam, kde jsem byl. A to i přes všechna zranění, která jsem za svou kariéru v Děčíně stihl. Umět vstát a jít si za tím svým, to bylo asi to nejdůležitější.

V jaké situaci jste z Chomutova odcházel?
S Chomutovem jsme postoupili do Mattoni NBL, ale většinou jsme tam prohrávali. Jen když nás v průběhu ročníku přišel zachraňovat Jelec (Josef Jelínek, nejlepší střelec ligové historie - pozn. red.), občas jsme vyhráli, ale nestačilo to a stejně jsme spadli. Dostal jsem pak nějaké nabídky a ozval se i Děčín. Moc jsem toho tehdy o profesionálním basketbalu nevěděl, to jsem poznal právě až v Děčíně.

Jaké místo má ve vašem srdci po letech strávených v Děčíně Chomutov?
Velké, samozřejmě. Z Chomutova pocházím a do svých 22 let jsem tu bydlel, což je pořád většina života. Dostal jsem tady šanci hrát vrcholový basketbal. Kdybych ji nedostal, nic z mé basketbalové kariéry by se nestalo. Chomutovskému klubu jsem taky strašně vděčný, že mě pustil hrát do Děčína. Hrozně rád bych mu teď něco z toho vrátil, tak snad se to podaří.

Jak došlo k vašemu přestupu k Levhartům?
S chomutovským klubem jsem tak nějak byl v kontaktu pořád přes Radka Holušu, který je mým kamarádem. Párkrát jsem byl s hráči ´céčka´ na pivě, tak si dělali srandu, že mě vezmou do týmu, až v Děčíně skončím. A delší dobu jsem se o tom, že bych v budoucnu mohl hrát za Levharty, seriozně bavil s Petrem Drobným. Nechtěl jsem totiž s basketbalem skončit úplně. Na jaře, když se řešilo mé pokračování a my se domluvili, že už půjdeme jiným směrem, tak jsem poprosil generálního manažera Lukáše Housera, aby mě pustili do Chomutova, že to pro mě je srdeční záležitost. Souhlasil, ale uzavřeli jsme džentlmenskou dohodu, že bych v Děčíně ještě zaskočil, kdyby kluci byli hodně pozraňovaní. Ale to se doufám nestane a kluci budou řádit celou sezonu. Říkal jsem si, že kdyby to s Chomutovem neklaplo, hrál bych s partou bývalých děčínských hráčů krajský přebor. Třetí možnost popravdě neexistovala.

Kuriozitou je, že vás posledních sedmnáct sezon vedl stejný trenér, také Chomutovan, Pavel Budínský. Po dlouhé době zažijete změnu. Je pro vás důležité, že vaším novým trenérem je zrovna Radek Holuša?
Upřímně, je. On mě dobře zná a zná i mou basketbalovou filozofii. Část z toho, jak to děláme v Děčíně, chci přenést i do Chomutova. Budu rád, když s Lubošem (Luboš Stria také skončil s profesionální kariérou a je další posilou Levhartů - pozn.red.) budeme moci něco mladým hráčům předat, hrozně se na to těším.

Co vůbec od vás trenér Holuša očekává?
Hlavně to předávání zkušeností. Řekl jsem mu, že nemůže čekat, že budu hrát celých čtyřicet minut, to už bych neuběhal. Ale chci být příkladem v přístupu, a to i na tréninku. Samozřejmě, že se ode mě budou očekávat i body. Ale já jsem nikdy nelpěl na bodech, vždy jsem měl radost z vítězství týmu.

Jakub Houška začal hrát basketbal až v osmnácti letech, přesto se s Chomutovem dostal do Mattoni NBL, kde pak za Děčín během čtrnácti let odehrál 526 utkání, v nichž nastřílel 4 581 bodů. Dostal se i do reprezentace, s níž absolvoval ME ve Španělsku. Jako kapitán týmu dovedl děčínské Válečníky třikrát ke stříbrným medailím.

M. Kubík, S. Král