Už je to sice pět let od památného zápasu na děčínském zimním stadionu. Vzpomínky ale zůstávají „Budu se opakovat jako ostatní kluci. Šli jsme po vzoru Last Dance (unikátní dokument o basketbalu – pozn.autora). Od začátku se tady sešli kluci, kteří chtěli táhnout za jeden provaz. Dařilo se, v Děčíně jen tak někdo nevyhrál, doma jsme kralovali. Vše to skončilo ve finále na děčínském zimáku. Sešlo se jedno z druhým a povedlo se to. A ten zimák? I když tam šel někdo třeba jen ze zvědavosti, bude na to vzpomínat celý život. Dovolím si říct, že něco takového se už opakovat nebude,“ myslí si rodák z Aše.

Děčín tehdy skončil druhý po základní části, v play-off nejprve jasně porazil Ostravu (3:0), v semifinále sehrál pět těžkých bitev s tehdy silným Prostějovem. Severočeši v sérii vyhráli všechny tři domácí zápasy. To byl hlavní postupový klíč. „Rozhodně nám to pomohlo. Play-off je prostě úplně nová soutěž, tam se může stát cokoliv. Někdo se z play-off podělá, někdo ne. Je to nejkrásnější část celé sezóny. Všichni jsou spokojený, užívají si to i diváci,“ podotkl basketbalista, který hrál třeba v Prostějově, Prievidzi, Verony, Chamondu, Ústí nad Labem, nebo Chomutova.

První děčínské finále v historii klubu, hromada lidí na zimním stadionu a boj proti Nymburku. Zážitek, který se prostě musí zarýt do sportovní paměti. „Nebudeme si nic nalhávat. Můžete být sakra dobrý hráč, ale stane se, že nenaskočíte do toho správného vlaku. Nebudu počítat, kolik finále jsem odehrál na Slovensku, v Čechách, Itálii, nebo ve Francii. Pro mě to byla druhá sezóna, takže mě srdce nebušilo pro Děčín tak silně, jako klukům, kteří byli v klubu několik let. Žilo tím celé město. Když se oznámilo, že finále bude na zimáku, divila se celá republika. Přeci jen ten basket není u nás na bůhví jaké úrovni. Já jsem se snažil to moc neprožívat, snažil jsem se soustředit na sportovní výkon. Ale zážitek to byl silný,“ přiznal Bosák.

Nastoupit ve finále proti Nymburku je pro všechny české týmy ohromně těžké. Hlavně, co se týče nastavení hlavy. Porazit tehdy třikrát v řadě basketbalového hegemona bylo nemožné. Děčín překvapil v prvním zápase na palubovce soupeře, kde nebyl daleko od senzačního úspěchu. Další dva zápasy už ale jasně kraloval několikanásobný český mistr. „Je to těžké, už před finále bylo vlastně hotovo. Hrají tam nejlepší čeští kluci. Navíc tehdy tam kraloval Sant-Roos, nebo Simmons. Tam jste mohli dělat všechno, co chcete. Nestačilo to. Navíc stejně rozhodčí radši pomohli právě nymburským cizincům. Kdyby třeba Nymburk zakopl v play-off a my sehráli finále proti Prostějovu, nebo Pardubicím. To by se pak hrálo jinak. My jsme hlavně byli šťastní za ten zimák. Já si tam jen tak pinkal a najednou se otevřely dveře a začaly tam proudit davy lidí. Naskočila mi husina, chvilku jsem si připadal jako v NBA. Krásná práce, krásný zážitek. Ale s tím Nymburkem to je prostě špatně,“ zakroutil hlavou.

Bosák v Děčíně strávil dva a půl roku. Na začátku roku 2016 se přesunul do nedalekého Ústí nad Labem. Po roce pak přišel další odchod, tentokráte do Chomutova. Hráč, který nebyl u rozhodčích příliš oblíbený, toho prostě prožil opravdu hodně. „Angažmá v Děčíně? Krásné! Hrál jsem v několika klubech ve čtyřech zemích. Nemůžu říct o žádné štaci, že byla špatná. Pokud se šťouráte v h…., tak smrdí o to víc. Něco se povede, něco se pokazilo. Někdy za to mohla moje hlavička a moje povaha. Neměl jsem prostě chladnou hlavu. Občas jsem něco vystřelil, pak toho člověk lituje. Bylo to zbytečné, ale už to nevrátíte. Děčín byl naprosto v pořádku – krásná hala, město, zážitky, basketbal. Kvalitní tréninky, český kolektiv. Netočilo se to kolem dvou Američanů. Byl tam s námi Anthony Tucker. Ovšem to byl pokorný a tichý kluk, toho jsem za cizince ani nebral,“ zdůraznil bývalý hráč, který nedávno oslavil 38. narozeniny.

Chomutovské angažmá bylo pro Bosáka poslední. Následně pověsil boty na hřebík a plně se přesunul do další etapy svého života. „Ne, už nehraju. Hodně mě zlobila kolena, musel jsem cvičit a posilovat. Basket dá tělu zabrat, já se s tím nikdy nepáral. Pracuji jako montér v Německu, naskočil jsem do reálného života. A vůbec se mi to nelíbí, nic s tím nenadělám. Skoro dvacet let jsem hrál profi basketbal, pohádka skončila. Obdivuji všechny, kteří třeba od 18 chodí do práce. Já toho mám po třech letech plné zuby,“ pousmál se.

Po bezedném koši se mu rozhodně nestýská, basketbal bere jako uzavřenou kapitolu. „Basket? Ne, díky, už nechci. Proč? Když jsem občas sledoval nějaký zápas, třeba nejvyšší soutěž, nebo třeba nějakou nižší, neměl bych nervy na rozhodčí. Ta jejich kvalita není dobrá. Nedopadlo by to dobře, kdyby na mě něco zkoušeli. Basketbal je pro mě prostě uzavřená kapitola,“ pokrčil Bosák rameny.

S rozhodčími si nikdy nepadl do oka. Podle něj je situace ještě horší než v době, kdy sám pobíhal na palubovkách. „Rozhodčí, které já pamatuji, už třeba skončili. Zdá se mi, že prostě nemají cit pro hru, jsou to jelita. Nejhorší je, když začnou něco kompenzovat. To je pak cesta do pekla. Vždy mě vadilo to jejich chování. Nemohl jste k nim jít, hned vám dali technickou třeba za to, že jste rozhodil rukama. Oni jsou na hřišti kvůli nám, ne my kvůli nim. Hráči dělají ten sport, sudí to má řídit tak, aby se to nezvrhlo, nebo aby se někdo nezranil. Nemůže to být tak, že budou zkoušet rozhodovat, jak to dopadne. To víte, já měl určitou nálepku. Bosák, co dostal tři technické za sebou. Tak co ho rovnou poslat do vězení. Díky, ale tohle už nechci,“ podotkl s jasnou hlavou.

Poslední basketbalová sezóna se díky koronavirové hrozbě nedohrála. Otázkou je, jak vše ovlivní situaci do dalších ročníků. „Těžko odhadovat, ale ty peníze a sponzoři můžou chybět. Kluci třeba budou hrát za patnáct tisíc. Nelituju toho, že už nehraju. Ovšem neznamená, že když třeba Děčín oslabí, že ostatní týmy budou posilovat. Naopak, ta krize může postihnout více klubů,“ dodal na závěr Pavel Bosák.