Luboš Stria patří k tahounům basketbalového Chomutova. Levharti ve druhé lize vyhráli všech osmnáct zápasů a rádi by sezónu zakončili postupem do prvoligové soutěže. Stria brzy oslaví 39. narozeniny, chuť do basketbalu mu nechybí. Rád by s chomutovskou partou pokračoval i v další sezóně. „Díky práci jsem ale teď skoro měsíc netrénoval. V poslední době se mi zdá, že mám v ruce místo míče lopatu. Je to znát. Ale basketbal je můj život,“ zdůraznil bývalý děčínský basketbalista.

Osmnáct zápasů ve druhé lize, osmnáct vítězství. V roli nováčka mašírujete druhou ligou ve velkém stylu.

Jsem velmi spokojený, že zatím jedeme bez ztráty. Hlavně zápasy na začátku sezóny venku byly složité. Je hodně znát, když nejsme kompletní. V opačném případě se o výsledky nebojím, naše kvalita je pak na poměry soutěže výjimečná. Pokud někdo chybí, může se stát cokoliv. Ukazujeme dobrou morálku. Zápasy nevypouštíme, scházíme se na tréninky, jak to jde. Na poměry druhé ligy to bereme docela vážně.

Českým pohárem jste se letos prokousali až do osmifinále, kde vás zastavila ústecká Sluneta.

Byl to pro nás složitý zápas, více než dva roky jsme mimo profesionální palubovky. A když se blíží čtyřicítka, všechno rychle odchází. Najednou nejsi zvyklý na rychlost, agresivitu a intenzitu. Z mého pohledu to bylo ultra nešťastné. Ráno jsem si zablokoval záda a hrál jsem na třicet procent. Zápas vyloženě odtáhl Kuba Houška. Chyběli i kluci z Děčína, kteří nám v poháru pomáhali. Bylo znát, že Lukáš Bobek a David Žikla nebyli v rotaci. Kdybychom byli kompletní, tak bychom Ústí asi více zatopili. Soupeř byl lepší a postoupil zaslouženě. My jsme si zápas užili a o to v naší fázi kariéry přesně jde.

Do konce základní části vám zbývají dva zápasy. Hádám, že byste nechtěli přijít o neporazitelnost.

Přesně tak. S Kubou Houškou a Honzou Jiříčkem jsme měli osobní cíl – neprohrát ani jednou. A to držíme. Čeká nás výjezd do Domažlic a Klatov. Nebude to lehké, ale uděláme všechno proto, abychom si udrželi stoprocentní bilanci. Chybět nám bude právě Honza Jiříček, který se jede na měsíc opalovat do Vietnamu. Pak přijde play-off, není asi tajemstvím, že chceme vyhrát a postoupit do první ligy. Přistoupíme k tomu s maximálním úsilím a soustředěním.

Příští rok vám bude 40 let. Budete pokračovat i v další sezóně?

Aktuálně mám opravdu hodně práce, měsíc jsem defacto netrénoval. Jezdím jen na zápasy. V poslední době se mi zdá, že mám v ruce místo míče lopatu. Je to znát. Chuť mám ale velkou, prožil jsem 20 krásných let v profi basketu. To byl ale člověk pořád pod tlakem. Tady víme, že si některé zápasy můžeme vyloženě užít. Bavili jsme s klukama, kteří tvoří kostru týmu, že bychom spolu chtěli pokračovat i příští sezónu, protože nás to společně baví a dává nám to smysl. Takže bych rád hrál i v další sezóně. Pokud nepřijde nabídka, která nepůjde odmítnout, tak pravděpodobně budu pokračovat v dresu Levhartů Chomutov.

Lidé vás mohou vídat v Děčíně při domácích duelech Válečníků. Komentujete živé přenosy. Baví vás to?

Baví mě to.Věřím, že mohu zápasy odborně okomentovat a přidat i něco díky dlouholetým zkušenostem z palubovky. Je to pro mě zábava, sledovat vývoj zápasů, emoce, fanoušky a hráče v situacích, které sám dobře znám. Snažím se to lidem, kteří přenosy sledují přiblížit i z pohledu hráče. Basketbalu jsem celkově hodně vděčný, protože byl od mládí mou součástí a díky němu jsem si mohl zrealizovat své sny. Kdykoliv mi čas dovolí, tak si díky basketu udělám pěkné chvíle – buď hraji, komentuji, občas pomůžu Koubovi na tréninku s dětmi a nebo beru své syny na palubovku a blbnu tam s nimi. Cítím se tak stále ve spojení se sportem, který jsem od mala miloval.

Co civilní povolání? Čím se Luboš Stria živí?

S kamarády jsme založili malou firmu, děláme stavební projekty Stavíme např. samoobslužné myčky. Jsme pořád na začátku, budujeme to od základů. Nyní jsem ve fázi stavbyvedoucího, který od rána do večera organizuje, kontroluje a přiloží ruku k dílu. Aktuálně je to náročné, poslední měsíc dělám vlastně každý den dvanáct hodin. Za poslední měsíc jsem byl doma čtyři dny a čas s rodinou je to, co mě nejvíce chybí. Je to jako ve sportu. Pokud něco tvoříš a myslíš to vážně, tak základy musí být nejpoctivější a musí se tomu obětovat hodně času a energie.

To musíte mít od manželky velkou podporu.

Mám skvělou ženu, která to chápe a podporuje mě. Společně vyznáváme stejné životní hodnoty a věříme, že skutečně trvalé a cenné věci si člověk musí odpracovat a vybojovat. Nyní je ta fáze, že obětuji čas a energii kompletně práci, ale věřím, že díky tomu budeme do budoucna časově a finančně nezávislí. Zároveň to beru to jako určitý druh seberealizace, kdy skončila jedna životní etapa, kterou byl basketbal a nyní tvořím další část. Z mého pohledu je důležité využít svůj životní potenciál naplno, potom se člověk cítí šťastnější. Jeden z mých partnerů ve firmě mi řekl, že to moje univerzita třetího věku (smích).

Když jste hrál v Děčíně, často jste podnikal velmi zajímavé a dobrodružné cesty do netradičních zemí. Přijde mi, že teď na to prostě nemáte čas.

To je asi můj největší „průšvih“ v mém životě. Ale logicky to vyplynulo z toho, v jaké jsem životní fázi. Byl jsem dlouho svobodný, bez závazků a užíval si maximálně nezávislí styl života. Když jsem po sezóně zmizel do přírody, tak jsem byl limitovaný pouze tím, že se v srpnu musím vrátit na letní přípravu. Teď mi to přijde až bláhové. Jsem teď samozřejmě šťastný, kde se nacházím. Cestování nyní rád obětuji rodině, práci a vlastně i basketbalu. Vnitřně mi to samozřejmě chybí, ale i se ženou a dětmi se takto dá cestovat. Naší dodávkou jsme objeli např. Sardínii, kde jsme spali na plážích, útesech a v kempech tak trochu na pankáče. Je to vždy výzva a člověk si to užije na plný bomby, i když jste často bez svého komfortu.

Vám stačil batoh, stopování a zajímavá dovolená byla na světě. Pokaždé to bylo zajímavé dobrodružství

Přesně tak. Lákaly a lákají mě turisticky nedotčené země, tam si občas člověk sáhne na dno. Narovná hodnoty, myšlenky a vrátí se ke své podstatě. Chybí mi to. Vím, že bych nevydržel celoživotní shon, jako mají manažeři, stavaři, nebo podnikatelé. Teď sice takovou fází procházím, ale moje životní ambice jsou jiné. Nepotřebuji vydělat všechny peníze světa a ani se o to pokoušet. Až mi to rodina, práce a basket dovolí, tak se velmi rád na pár dní ztratím někde v divočině bez mobilu, počítače a kontaktu se vším co nás ruší od rozjímání.