Jdu na trolejbus, vidím Paroubka, jdu po městě, vidím Paroubka, už mi jen chybí, aby na mě usměvavý padesátník koukal i z plakátu nad mušlí na WC. Tak nějak se mi zdá, že je to trošku moc, za chvíli se začnu ohlížet, jestli za mnou nechodí chodci s obličejem politika a nechtějí se mnou bojovat o něco jiného než o zvýšené důchody.

Nic proti politické kampani, ukazuje se, že marketing nese ovoce a pomáhá vyhrát volby. Kromě desítek kopií Jiřího Paroubka, které dokonce v noci svítí, mě trošku děsí představa, kolik všechny ty plakáty a jejich umístění muselo stát peněz. Politické strany platí stát, takže já, k tomu získávají sponzory od soukromých firem, které stranám dávají peníze, protože se jim líbí, jak dělají politiku a nic za to zpátky nechtějí.

Už aby se přiblížily volby, říkám si. Protože to přibudou další tváře do veřejného prostoru. Paroubkova obrazová dominance tak snad bude narušena a já se při potulce městem podívám do očí primátorce Ivaně Řápkové (snad to grafici ODS znovu nepřeženou s magickou tužkou, která dala primátorce „počítačový“ vzhled), okem rád popatřím i další lídry politických stran v Ústeckém kraji. Nemůžu se dočkat.