Zatěžkávací zkouškou neprošli lidé, kteří porušují karanténu. Neodřekli si například cestu do zasažených zemí, což se v mnoha případech dá pochopit. Po návratu se ale měli držet doma, a to se leckdy neděje. Slyšíte to ve slovech prodavačky, když vytkne nakupujícímu, že se vrátil včera z lyžovačky v Itálii a nemá co dělat venku. Z odpovědi „A co je vám do toho?!“ zamrazí.

Přetížení zdravotníci, kteří objíždějí Ústecký kraj se seznamem lidí, aby je otestovali na koronavirus, se také už několikrát nedozvonili. Pan či paní domácí vyrazili na nákup, případně kamkoli jinam, přitom měli čekat na své adrese.

V těžké situaci se ocitají také ženy ve výrobě, jimž zaměstnavatel hrozí, že pocítí důsledky, pokud opustí pracoviště kvůli péči o dítě. Jestliže vládní nařízení zavřelo školy a mnohde jsou nedostupné i školky, je na místě více porozumění.

Obdiv naopak probouzí nasazení lidí v první linii: zdravotních sestřiček, lékařů, pečovatelek a mnoha dalších. Ze své komfortní zóny ale vystoupili i jednotlivci a nabízejí své služby jim i lidem, které může nákaza ohrozit nejvíce. Jsou to například gymnazisté z Kadaně připravení vyrážet seniorům pro nákupy. Volno chtějí smysluplně využít i učitelky z kadaňského gymnázia a tamní šéfka kultury. Nabídly, že pohlídají děti zdravotníků v nemocnici. Vysloužilce bezpečnostních složek, kteří už nejsou pod přísahou, šikuje na sociálních sítích bývalý kriminalistický technik z Chomutova, aby se dali dohromady a nabídli pomoc státu, od něhož měsíčně dostávají výsluhu. „Napadá mě pomoc policii, zdravotnictví, seniorům, hasičům, vojákům nebo justiční stráži,“ vzkázal svým kolegům.

Malý virus se tak stává velkým testem toho, jací vlastně jsme. Chtělo by se říct, musíme si pomáhat. Zvláště za času koronaviru.