Za katedru jsem si stoupl poprvé jako „učitel“, profesionálové mi prominou. Inu, chtěl jsem předat studentům něco z práce novináře. A co si budeme povídat, aspoň chvíli dělat chytrého a okouknout gymnazistky.

Našel jsem v učitelském sboru spřátelenou duši a můj první seminář byl na spadnutí. Říkal jsem, že to nebude nic těžkého, nakonec v lavicích jsem strávil asi dvacet let a pár referátů jsem přednesl.


Má sebejistota mě začala trochu opouštět na cestě do školy. Co jim tam vlastně budu povídat a bude to někoho zajímat? Ale, v klidu, máš co říct a obdiv studentek k tomu sklidíš, maloval jsem si. Vešel jsem do školy. Paráda, jako návštěva dospělého typu nemusím do bačkor. Jen to zvonění by nemuselo být tak hlasité, v nohách mi cuklo, abych byl ve třídě před učitelkou, ale jsem vlastně na druhé straně. Šup do třídy a povídat.

Pro začátek jsem ze sebe něco vykoktal, třeba jak se jmenuji a co tam vůbec dělám. Byl jsem celkem nervózní, což jsem se jal zamaskovat přecházením po třídě, takže jsem si připadal jako z Marečku, podejte mi pero – když mluví, musí chodit. Ale pak se hodina rozjela, takže nakonec to bylo snad obstojné.

Jen onen vysněný obdiv studentek se nedostavil „Jak se řekne salát na pět?“ zaslechl jsem otázku. Převálcován křížovkou. Kdyby aspoň lodě, piškvorky nebo válka. Byla to taková nuda, nebo se vášnivá luštitelka nemohla odtrhnout od tajenky?