Předchozí
1 z 3
Další

Herbert Kisza.Zdroj: Jan Beneš

Galerie U Netopýra v Kadani, to je prostor naplněný klidem a mystickou atmosférou. V dílně za galerii tvoří muž s bílými vlasy a vousy, který miluje přírodu, maluje ji a tesá do dřeva. Nemá chytrý telefon ani počítač, za to má radost ze života, veselou mysl a více než dostatek životní moudrosti. To je malíř, grafik a sochař Herbert Kisza. O něm je známo, že jen nerad prodává své obrazy. Neprodává je dokonce ani těm, o kterých obrazy jsou. Příkladem může být obraz Ukřižování L.R., na kterém je panenka připomínající konkrétní ženu. Ta jej chtěla koupit, Kisza jí ale obraz neprodal. „Proč neprodávám, ani nevím. Většinou se setkávám s kamarády malíři, kteří prodávají své obrazy rádi. Zase si ale nemyslím, že bych byl úplná výjimka v tom, že své obrazy neprodávám. Žiji si skromně, peníze nepotřebuji, neoslovují mě. Nejvíc jsem v životě utratil za cestování, a to bylo krásné. To jsem byl rád, že jsem na to měl. Projel jsem kus světa. Na více, než běžný život, peníze nepotřebuji,“ říká.

Herbert Kisza.Zdroj: Jan Beneš

Jeho obrazy jsou mystické, pohádkové. Jsou v nich pohanské symboly, víly, tvorové inspirovaní přírodou. Na otázku, kam na inspiraci a za motivy chodí, odpovídá: „Jsou to zážitky, sny, představy, kombinace toho všeho. Největší inspirací je příroda. Chodím například po okolí na procházky. Jsou tam ale i vzpomínky. Zkrátka taková snůška všeho.“ Zájem o malování u něj vznikl díky otci. „Tatínek byl, jak se říká, „nedělní malíř“. Jinak byl povoláním elektrikář. Rád maloval krajinky, ale třeba také kopie. Určitě mě to, že rád maloval, hodně ovlivnilo. Byl ale taky filatelista a otec rád překresloval portréty ze známek. Když mi bylo šest nebo sedm let, tak jsem s ním v tom dokonce soutěžil. Takhle jsem se vlastně dostal i ke grafice. Sám jsem i známky sbíral.K výtvarnictví jsem se ale asi dostal víc přes filatelii, než přes tatínkovo malování,“ vzpomíná.

Herbert Kisza.Zdroj: Jan Beneš

Po základní škole nastoupil na Školu uměleckých řemesel v Brně. Odešel tehdy jako čtrnáctiletý z domova, ze severu na jih Moravy. Otec jej podporoval, viděl, že mu kreslení jde. Když sám neměl možnost studovat výtvarnou školu, chtěl to dopřát synovi. Z Brna pak šel rovnou do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V mládí nebyl žádným svatouškem a na školu se prý dostal díky špatnému posudku z Brna. V Praze studoval v 60. letech. „To byly nejlepší roky. O prázdninách jsme jezdívali stopem po celé západní Evropě. Procestoval jsem Španělsko, Portugalsko, Británii, celou Skandinávii. Třikrát jsem byl v Paříži na prázdninách,“ vzpomíná na dobu před srpnem 1968. Z Prahy na počátku 70. let odešel rovnou do Kadaně. Ke své tvorbě říká: „Lidé mě obecně inspirují méně, než třeba příroda. Příroda a zvířata nelžou. Proto mě oslovují víc, než lidi. Lidi jsou zparchantělí, zvířata jsou upřímnější. Platilo to vždycky. Nechci, aby to vyznělo, že bych byl nějak ukřivděný z mezilidských vztahů, to ne. Ale příroda je mi bližší. Tak to prostě je.“