„Slíbili jsme tchánovi, že jestli se nám dům podaří získat, vrátíme sem hospodu,“ přiblížil sedmdesátiletý Zdeněk Kejzlar. „Po válce mu patřil, byl tu hostinský. V 91. roce už to ale byl starý člověk, sám by do toho nešel,“ vysvětlil.

Zdroj: DeníkDalší léta ubíhala v duchu nekonečné dřiny. Pár, který přišel z Kadaně, nebyl nijak majetný, opravy tedy prováděl svépomocně. „Dům byl zdevastovaný, zvenčí ještě docela vypadal, uvnitř ale nebylo nic. Stropy byly shnilé, jediný kohoutek s vodou byl vytažený ven, bylo potřeba udělat elektriku, vyrovnat podlahy, všechno se muselo dělat znova,“ připomněl pan Kejzlar.

Pro Jaroslavu Kejzlarovou, dceru předešlého majitele a hostinského, byl návrat šokem. „V tom domě jsem se narodila, strávila jsem tu šťastné dětství. V jedné místnosti maminka vařila, ve druhé se prodávalo pivo a dál byl velký sál, kde se pořádaly zábavy. Jako děti jsme oknem zvenčí pozorovaly, jak se tam tancovalo,“ zavzpomínala. „Když jsme se po těch letech vrátili, nepoznávala jsem to tady. Dům vypadal hrozně, a kde stály dříve další domky, škola a kaplička, teď byla jen tráva a šest paneláků. Myslela jsem si, že se zblázním, co s tím udělali! Přesto jsem brečela štěstím, že jsem zpátky,“ zlomil se jí při poslední větě hlas.

Pohostinství v Hradci stojí už od roku 1914. Vystavěl ho Kadaňský pivovar a později ho odkoupil místní majitel – Němec. Ten byl ale po druhé světové válce s dalšími německými obyvateli odsunutý a v rámci osidlování pohraničí pak dům nabyl otec Jaroslavy Kejzlarové. V dalším období byl dům opět zabavený a využívaný pro potřeby statku. Rodina se musela vystěhovat, přesunula se do Kadaně.

Poté, co paní Kejzlarová hospůdku získala v restituci, ji rodina kompletně obnovila a od roku 2004 ji provozuje. Občerstvit se tam chodí místní i cyklisté, pořádají se tam také obecní zábavy, plesy a zasedání zastupitelstva. Kejzlarovi hospůdku zcela nezavřeli ani za pandemie, prodávali z okna. Jsou sice oba v důchodu, výdělky jim ale pomáhají s náklady na provoz velkého domu.

Oba jsou v místě spokojení. „Přicházejí sem lidé, takže se máme s kým pobavit. Jak je léto, přijíždějí na kolech a my se dozvídáme novoty,“ vylíčila hostinská.

Co napsala redakci jedna z dcer Kejzlarových Zdenka Krásová:
Návrat maminky do rodného domu a slib mého otce dědečkovi byl pro mé rodiče zásadní v jejich životě. Když tatínek před pár lety dodělal i sál (vidím to jako dnes), stáli jsme v tichosti uprostřed něj, rozhlíželi jsme se a táta do toho ticha s úlevou řekl: „Svůj slib dědovi jsem splnil. Teď už můžu nad sebou v klidu zavřít víko.“ Teprve tehdy jsme pochopili, co ho vlastně hnalo. Škoda, že se toho děda nedožil.