Rodný dům Vlasty Rut Sidonové má zvláštní světlo. Není dané mírou, jakou proniká okny, ale svou atmosférou. Stále v něm má místo původní postel z kanadské břízy, ve které s ní lehávala maminka po návratu z porodnice. Stejně tak staré kousky nábytku, porcelánu a obrazů vytažených z půdy. „Ráda věcem dávám nový život,“ vysvětluje, když usedá do oblíbeného houpacího křesla.

Vlasta Rut Sidonová (69 let) Narodila se v Chomutově, vyrůstala ale v blízkých Černovicích. Vystudovala chomutovské gymnázium, pedagogickou fakultu UK a krizovou intervenci v Liberci. Učila postižené děti a vzdělávala i v Izraeli. Jejím manželem byl vrchní zemský rabín Karol Sidon. V Praze pomáhala položit základy pro činnost Židovské obce po roce 1990. Má dvě děti. Dcera Adéla je lékařka, syn Marek překladatel.

Rut Sidonová je česká Židovka. Jako dítě nebyla vedená k náboženství. Když se ale v dospělosti dozvěděla, že tatínek pochází z asimilované židovské rodiny, konvertovala k judaismu. V Židovské obci v Praze se po sametové revoluci připojila k obnově života v sociální a vzdělávací činnosti. Jako sociální pracovnice tam pracuje dodnes. Působiště má tedy v hlavním městě a také v Liberci. Zároveň ji to ale stále táhne do krajiny dětství, kterým je Chomutovsko a rodné Černovice.

Do této vesnice její rodina přišla v roce 1945 v rámci osidlování pohraničí. „Přišla z Prahy a Horoměřic. S nimi přišly i rodiny kamarádů, takže tu spolu začínali lidé, kteří se mnohdy znali od dětství,“ prozradila. „Zvykali si na tento kraj. Pracovali v Mannesmannce, jako havíři v okolních hlubinných dolech a v zemědělství,“ doplnila.

Tvrdé boje v ukrajinském městě Charkov. Ilustrační foto.
Rodina zažila těžkou raketovou palbu v Charkově. Utekla do Chomutova

Na své dětství vzpomíná jako na svobodné a šťastné, byť se odehrávalo na pozadí poválečných událostí a za tuhého komunistického režimu. „Byli jsme takoví divoši. Už tehdy tudy vedla silnice na Karlovy Vary, jen po ní přejelo auto tak jednou za půl hodiny. V zimě jsme přes ní jezdili na saních a všem, na čem se dalo. Nasedli jsme nahoře u lesa, přes silnici přibrzdili a jelo se dolů ke škole. Byla nás spousta a bylo to úžasné,“ podělila se o střípky z raného mládí.

Zdroj: DeníkV létě děti chodily na rybník, lezly po skalách a obvyklé byly společné výjezdy. „Celá vesnice se sebrala jako jeden muž a v sobotu stanovala u Ohře. Jelo se s peřinami a hrnci. Tam se dělaly závody v plavání, ve fotbale, nebo se soutěžilo, kdo sní víc knedlíků,“ přidala další ze vzpomínek. „Exkluzivita konání není jen v bohatství,“ upozornila v této souvislosti.

Život ve vesnici byl z velké části definovaný šachtou, na jejíž hraně se Černovice rozkládají. Muži, kteří v ní pracovali, byli tvrdí a svérázní. Podobně jako jejich protějšky na Ostravsku. Každodenní realita byla drsná pro ně i rodiny.

Tradiční probouzení medvědů hnědých v Zooparku Chomutov
Medvědi jsou vzhůru a při chuti. Do zooparku přišly na tradiční probouzení davy

„Fáral táta, děda, brácha. Stát potřeboval uhlí, tak je naháněl na brigády socialistické práce. Dělali dvanáctky, což byla velká dřina.“ připomněla. „Jednou v noci mě maminka vzbudila, byla jsem ještě hodně malá. Křikla, ´rychle, pojď se mnou´ a pak si pamatuji, jak jsme běžely dolů vesnicí k šachtě Václav. Tam už byla spousta ženských. Z dolu vyjížděly vozíky, do kterých se pod zemí sypalo z pásů uhlí, a ty všechny hořely. Chlapi byli dole v šachtě a my tam stály…,“ zavzpomínala na těžké okamžiky. Po hodinách, které trvaly jako věčnost, se tenkrát muži vrátili v pořádku.

Vlasta Rut Sidonová publikuje. Vydala knihu povídek Jídelna Šalom, Šesticípé povídky a sbírku poezie Před pikolou za pikolou. Své domovině věnovala knihu pohádek Z Černovic do Chomutova a zpátky. Nově pracuje na knize Můj soukromý triangl - včera, dnes a zítra, který je o vztahu k Černovicím, Liberci a Praze.