„Je úžasné vidět na dětech, jak jsou do čtení zapálené. To se nedá ničím vyvážit," říká Helena Centnerová.

Proč jste se rozhodla napsat dobrodružnou knížku pro školáky?
Byla jsem smutná, že děti málo čtou. Harry Potter to nezachrání. Rozhodla jsem se pro ně napsat knížku, aby je bavila, dozvěděly se z ní něco nového, zasmály se, chtěly ji číst a měly ji rády. A protože jsem rodačka z Ústí, příběh jsem zasadila sem a využila naši krásnou lanovku na Větruši. Hraje tu stěžejní roli. Třeťáčci Ema s Robinem, devítileté děti, se díky ní vrátí třicet let do minulosti a zažívají příběhy se svými rodiči. Ema s tatínkem Márou a Robin se svou maminkou Luckou.

Co všechno zažijí?
Rodiče netuší, že to jsou jejich děti v budoucnosti, Ale je to psané tak, aby děti poznaly, že to nebyla doba jednoduchá, i když jsem děti nechtěla moc stresovat. Takže jsem tam jen párkrát naznačila, čím to bylo problematické. Hlavně to viděly v tom, že nebyly mobily, banány a mandarinky byly jednou za rok na Mikuláše, a ještě na ně lidi stáli fronty, a že třeba Mára s rodiči chtěli jet na dovolenou, ale museli žádat o devizový příslib. Ten dostal třeba jen někdo z rodiny, anebo nikdo… Střídali se celou noc ve spacáku před cestovkou CKM. Bylo jim jedno, kam pojedou, hlavně aby někam směli. To Robin s Emou těžko mohli pochopit. Ema pak řekla, že tatínek je chudáček, když měl takové dětství. Že už ho nikdy nebude zlobit.

Je to vaše první knížka?
Ano první, ale mám už napsaný i druhý díl. Čekám, jestli ho nakladatelství vydá, zatím se neozvali. Uvidíme.

Myslíte si, že třeba za deset let už budete mít napsanou a třeba i vydanou sérii pěti knížek?
Je to možné, ráda bych. Stejné téma by ale bylo tak maximálně do třetího dílu, ono to trošičku souvisí i s ročními obdobími. První díl je jaro, duben, odehrává se to na apríla, druhý díl je konec školního roku, vysvědčení a začátek prázdnin a třetí díl by byl věnovaný zimě.

Jak vaše kniha vznikala?
U jejího zrodu se mnou stála mladší dcera, které je 17 let. Vymýšlela se mnou tři kapitoly, dělala mi i první ilustrace. Ty ale nakonec bohužel neprošly, protože se už dnes vše dělá přes počítačové programy. Ale ilustrátor je viděl a opička, která je na obálce knihy, je opravdu hodně podobná ilustracím mé dcery. Jeho obrázky se mi moc líbí, byla jsem nadšená, když jsem je poprvé viděla.

Pracujete na základní škole jako učitelka. Co učíte?
Učím třetí třídu, teď je to náhoda. Knížku jsem začala psát už v roce 2014, vyšla loni 9. května a 14. května jsem ji jela se svými žáky pokřtít na Větruši. Vedu totiž na naší škole i čtenářský kroužek, mám tam děti ze své třídy a tu knížku máme jako svoje miminko. Moji žáci byli u ní od prvopočátku se mnou, mají ji všichni moc rádi a líbí se jim.

Čím to, že je vaše Základní škola Pod Vodojemem v Ústí nad Labem tak literární? Ředitel Zelenka ještě jako zástupce psal učebnice, paní Janáčková psala báje a pověsti Ústecka a představovala je také ve škole…
Prostě už to tak u nás na škole je. Dokonce máme na chodbě takovou otevřenou místnůstku, kde si děti mohou půjčovat knížky. A myslím si, že žáci čtou rádi a láska k literatuře se z nás učitelů přenáší na ně.

Co máte na Ústí ráda?
Na Ústí mám moc ráda jeho okolí, je úžasné, nádherné. Když sem přijedou příbuzní a známí z Moravy, jsou nadšení. Všichni čekají průmyslové město a nechápou, že tu máme tolik zeleně. Moc se jim okolí města líbí.

Jak často jezdíte po školách a čtete dětem?
Po školách jsem teprve začala jezdit, začala jsem u nás na škole dělat besedy s prvňáčky a druháky, pár třeťáčků tam bylo. Je to odpoledne v rámci družiny, kdy neučím. Měla jsem besedu ve škole v Chlumci, četla jsem u nás Pod Vodojemem, na škole v ústecké Mírové ulici a čekají mě i další školy.

Nebojíte se, že se strhne lavina?
Je to možné. Chtěli mě i ve Vysokém nad Jizerou, kam jezdíme na dovolenou. Jezdím už od léta po nemocnicích po celé republice, byla jsem i v ústecké Masarykově nemocnici nebo v Praze v Motole. Tak jsem rozdala už asi padesát knížek a chystám se v tom pokračovat.

Spolupracuje s vámi i nakladatelství?
Zatím ne, to je čistě moje soukromá akce, knížky si kupuju. Jsou z toho hodně překvapené sestřičky, když neohlášeně přijedu, čtu dětem a nechávám jim tam pak pár knížek. Když děti marodí a není jim zrovna moc dobře na dušičce, knížka jim pomůže, protože je veselá. Jsou za ni rády.

Berete to i jako propagaci Ústí, svého města?
Určitě, a dělám to moc ráda. Vždycky se i hlásím, že jsem odsud a myslím si, že to Ústí i potřebuje. A dokonce mě i napadlo, že by knížky mohly být vystavené na Větruši, na konečné lanovky, nebo i dole, kde se nastupuje. Už jen její titulní stránka, kde je lanovka nakreslená velice dobře, že i děti dobře poznají, že to je ta naše lanovka na Větruši… Ráda bych dopravnímu podniku pár knížek věnovala, už jsem ho i oslovila a tak doufám, že se tam časem dohodnu.

Už máte napsaný druhý díl Aprílového dobrodružství. Kdy vyjde?
Zatím nevím, uvidím, jak se dohodnu s nakladatelstvím.

A počítáte také s křtem? Máte to už nějak vymyšlené?
Počítám, mám to vymyšlené. Ráda bych ho udělala v horkovzdušném baloně. Ráda bych, aby hlavní hrdinové na titulní stránce byli právě v balonu. Ale víc nechci prozrazovat.

Jste plná nadšení, to je životní postoj?
Asi ano, jsem optimista.

Být optimista v českém školství…
Je to zvláštní, že? Přibývá moc papírování, to mě trošku ubíjí. Opravdu ráda učím a věnuju se dětem, ale ta byrokracie se prostě musí vydržet. Asi to je i tím, že jsme vstoupili do Evropské unie, formulářů přibylo, ale mě to pořád baví. A je úžasné vidět na dětech, jak jsou do čtení zapálené. To se nedá vyvážit ničím.